Ve večerních hodinách redakce potemněla, na stolech zbylo jen několik pergamenů a rozlitý inkoust, který ještě nestihl zaschnout. Místnost, jako by byla prázdná, jen tu a tam se ozve šramot dvou posledních škrábajících brků a vůně horké čokolády prozrazuje, že se v zapadlém koutě krčí dva redaktoři, kteří na poslední chvíli něco sepisují. Když tu se redaktorka poškrábe safírovým brkem za uchem a obrátí se k redaktorovi:

„Mám takový pocit, že čas na našem hradě je jakýsi proměnlivý, nezdá se ti? Chvíli letí jako o závod, že člověk ani nestačí mrknout a už je pozdě na vše, co měl v plánu vykonat, a někdy se vleče jako porouchané koště. Jako by nikdy neuměl jít tak, jak si my přejeme, že?“

"Jo, zrovna teď by se jedno porouchané koště hodilo. *zamračí se na hodiny* On to dělá naschvál a určitě si dobře plánuje kdy utíkat a kdy se plazit, aby nadělal co nejvíc škody."

„Souhlasím s tebou, myslím, že čas hraje v našem životě velkou roli, protože často rozhoduje o tolika věcech… ale je pravda, že někdy by bylo přímo skvělé umět ten čas zastavit a beze strachu, že nám něco uteče, se poohlédnout zpět a zamyslet se nad svými dosavadními činy, prožít krásné zážitky znovu a možná… možná by bylo dobré prohlédnout si i své chyby a ještě víc se z nich poučit. Však Havraspár si již také prošel tolika etapami, že se zde najde tak málo lidí, kteří můžou říci, že je zažily všechny. Možná, že tu ani nikdo takový není. Myslíš, že se někde ukládají veškeré havraspárské vzpomínky? Že do těch míst budeme moci jednou nahlédnout? Vždyť nebýt hradu, nebýt Havraspáru, my dva bychom se nepoznali, neznali bychom nikoho z těch, co pro nás znamenají někdy i víc, než by se od virtuality dalo čekat…“

*redaktor pořád lítá očima z pergamenu na hodiny a zase zpátky* „Možná, že se havraspárské vzpomínky přece jen někde ukládají. Někde, kam se jich vejde víc než dost a kde dostávají věčnou a nenahraditelnou podobu. Kde jsou všem na očích a vždycky k nahlédnutí. A kde nakonec nenajdeme jen vzpomínky na moudrou kolej, ale přímo Havraspár samotný. Právě sem, do výtisků Corvina."

„Máš pravdu, my zde v redakci vlastně tvoříme takovou modrou myslánku všeho, co se nám podaří zachytit. Mnohé je zde uchováno již z let předchozích a dnes k tomu všemu přibudou další. Vzpomínky z brků modrých, safírových… od redaktorů, kteří se rozhodli, že svůj drahocenný čas věnují tvoření článků – vzpomínek pro další generace.“

Ti dva ještě chvíli posedávají, rozjímají nad svou milovanou modrou kolejí a ještě, než odejdou v nočních hodinách z redakce, stane se něco kouzelného… Magická safírová moc opět spojila své síly s moudrostí a mezi hradní obyvatelstvo se dostává nový výtisk, výtisk nevídaný…

Krásné počtení vám za celou redakci přeje James a Lilien