Co udělám, když se (ne)přihlásím?
Bodožrouti. Nenažranci. Cvoci. Jinak řečeno také hrotiči. Hanlivých oslovení držitelé. Ti, kteří v útrobách hradu tráví nejvíce času, kteří žijí tím, co hrad nabízí, kteří jsou zde skutečně doma, kteří mnohdy významně ovlivňují atmosféru hradu. Jak by přestáli zavření hradu oni? Co by pro ně tento konec znamenal?
Všichni je znáte. Prototypy šílenců. Padesát předmětů, všeználkovství, zvládají nemerlinovský počet věcí i mimo výuku a všichni k nim vzhlíží. Jejich jména se skví, kam člověk pohlédne, jejich příběhy píší také významnou historii Hogwarts, jejich šlépějemi se snaží kráčet tucty dalších studentů, i když jen málokteří z nich uspějí. Protože každá z těchto individualit je osobnost, je legenda, je ikona sama o sobě. Ikona, pro níž neexistuje dosti dokonalá replika. Jsou milováni a jsou nesnášeni. A mimo to všechno jsou dnes již také nedílnou součástí Hogwarts. Právě oni jsou totiž velmi často těmi, kdož zastávají vyšší hodnotové funkce studenstva, jsou to oni, kdož ovládají chod svých kolejí do posledního puntíku a udávají směr jejich poutím.
Pro drtivou většinu těchto legend jsou Hogwarts místem, za kterým by jen ztěžka zabouchli vrata a víckrát se nevraceli. Vyjma ojedinělých extrémních případů nenalezneme jediného z hrotičů na vrcholu, který by jednoho dne zničehonic zavítal do ředitelny a se slovy "prosím, smažte mě" z hradu nadobro odešel. A divíte se? My tedy ne. V jednom z článků hovoříme o vztazích studentů k Hogwarts a polemizujeme nad pomyslnými pouty, která k hradu chováme. Dalo by se říct, že právě "hrotiči" mají k Hogwarts poněkud spiritualističtější vztah než jen ten "relax". Pro ně je to hotová vášeň. Ostatně, to není překvapením, vezmete-li v potaz to, že jsou dny, a zejména pak termínové víkendy, kdy daný student tráví v prostorách hradu, dle slov zkušeného Filiuse Orionise : "hodiny a hodiny..." Více k tomu snad netřeba dodávat.
Čím více předmětů, tím větší nálož, tím více práce. To si domyslí každý troll. Mráz nám ale po zádech přebíhá v okamžiku, kdy slyšíme od rovněž velice zkušené Cerridwen Lowry Antares, že "s každým předmětem je třeba přidat půl hodinu až hodinu (případně v případě některých až dvě), s každou soutěží také tak a když je toho hodně, tak ještě víc (nedostanu nápad každou hodinu)." Podle další z bývalých megasběratelek bodů Mintaky Orionis se z toho pak stává vyloženě "adrenalinová" záležitost. Máváte rukou a říkáte si, že jsou to jen závisláci neschopni kontrolovat své počínání? Jste na omylu. A tady se podíváme na vskutku zajímavý prvek "závislačení". Náš plátek oslovil pět známých současných i bývalých bodohrotičů - všechny tři sourozence Orionisovi, dnes již členy profesorského sboru, a slečny Antares a Weil. Otázka zněla jasně: Kontroluješ svůj čas strávený v prostorách hradu a jsi jeho pánem, nebo je to častěji opačně? Pojďme se ale podívat na odpovědi:
Betelgeuse Orionis :
Jak kdy. Když mám spoustu povinností, tak kontroluju svůj čas obecně - jak ten strávený na Hog, tak ten strávený mimo ně. Nejde o to, že bych si řekla "dnes dám dvě hodiny Hog a víc ani minutu" - ale prostě si rozdělím práci, jak mudlovskou, tak tu místní, spočítám dny, které mi do jednotlivých uzávěrek zbývají, podělím je množstvím práce - a vím, že každý den musím vypracovat třeba x toho a x tamtoho. To podělím počtem hodin, které mám dnešní den k dispozici - a pak vidím, jakou kde musím mít produktivitu, abych to stihla, a snažím se ze všech sil ji naplnit. A pokud věci opravdu hoří, tak to jde. *usměje se* [...]
Cerridwen Lowra Antares:
Nekontroluji. V minulém měsíci jsem se ale pokusila svůj pobyt tady omezit (z důvodu čistě "pár věcí - spíše lidí - mi tu leze krkem") a zase takový problém jsem s tím neměla. Ale jinak jsem online prostě pořád a tím, jestli jsem tu moc/málo se vůbec nezabývám. Stejně na tom počítači jsem, tak co. *pokrčí rameny a mrkne*
Filius Orionis :
Ve všedních dnech jsem s tím myslím nikdy neměl problém, když bylo potřeba věnovat čas mudlovské škole, holt jsem vynechal nějakou soutěž... Větší problém to byl o sudých víkendech, kdy jsem prostě všechny ty úkoly udělat "musel" - nikdy jsem nezvládl pracovat na nich průběžně... Možná jednou během prvním termínu, pravda. *pousměje se*
Janel Weil:
Záleží, jak kdy. Někdy se do všeho toho psaní a klikání zaberu natolik, že čas nevnímám a najednou zjišťuji, že bych taky mohla občas spát a podobně. Ale ne, většinou to tak nějak hlídám – třeba si uvědomuji, že jsem online už moc dlouho (i když připouštím, že ne vždycky s tím něco dělám). Snažím se ale čas dělit alespoň tak nějak i mezi jiné aktivity. Ale samozřejmě, při úkolovacích víkendech je to něco úplně jiného a to tu prostě sedím a sedím a sedím…
Mintaka Orionis :
Pobyt na Hog mám plně pod kontrolou, stihla jsem u toho dostudovat mudl školu, užívat studentského života atd. Nemám pocit, že bych něco kvůli Hog zmeškala, zanedbala.
Všímáte si toho komického prvku? Buďto to mají Orionisovi v genech, nebo je znakem profesorství i zdravé uchopení času, který je nám k dispozici. Madam Mintaka Orionis dokonce bez obalu říká: "Každopádně jsem kvůli Hog nikdy nemusela výrazně omezit svůj mudlovský život..." Janel Weil nám ale nabízí vysvětlení, totiž že jakožto profesor nemáme nutnost každý druhý víkend sedět mezi chladnými hradními zdmi a psát úkoly. To ovšem neznamená, že činnost spojenou s hradním působením omezíme, což nám zase potvrzuje madam Mintaka, která dodává: "Hog věnuji lehce méně času on-line, ale mnohem více času mi teď zabere mimo PC, kdy se snažím vymýšlet soutěže, náměty na semináře atd. Takže více času nyní strávím v knihovně, kde hledám vhodnou inspiraci... O procházce v lese přemýšlím, co by se dalo vymyslet za zajímavou soutěž, jaký úkol s touto tématikou atd." Navíc, jak můžeme slyšet od slečny Cerridwen, ani bez trávení času v útrobách Hogwarts bychom se nejspíše úplně nevyvarovali toho, jak trávíme svůj volný čas. Zdali je toto znepokojující či nikoliv, nechť každý posoudí sám.
Přikročili jsme ale k ožehavějšímu tématu, o kterém je vlastně celé naše vydání - totiž s jakými reakcemi by se shledalo náhlé uzavření hradních bran. Tady se teprve projevuje zdravý a nezdravý přístup. Slečna Mintaka se vyjadřuje následovně: "Já myslím, že snadno. Nechci znít tak, že mi na Hog nezáleží, ale není to jediná moje volnočasová aktivita. Takže bych čas investovala do svých koníčků – hlavně asi do vykládání karet." A podobně je na tom i profesor Orionis : "Myslím, že bych to zvládl bez větších psychických následků.[...] Víc času bych asi obětoval hudbě a především pak hře na klavír, sledování filmů a čtení. Ale postupem času bych jistě našel nějakou jinou řekněme vášeň, do níž bych investoval tolik času, kolik jsem ho investoval do Bradavic - předpokládám, že internetovou, ale blíže si ji netroufám specifikovat." Naproti tomu profesorka Betelgeuse by se sice se zrušením Hogwarts vyrovnala, naznačuje však, že by jí to činilo nemalé problémy: "No, s tím bych se vypořádávala určitě těžko. Už jsem kdysi něco podobného zažila a tehdy to bylo těžké. To už má člověk pocit, že se přes to dostal - a pak se jednou ráno zase vzbudí s pocitem, že mu něco hrozně chybí... A vzhledem k tomu, že mám Hog opravdu neskonale ráda, trvalo by jistě strašně douho, než by se to místo vyplnilo zase něčím novým. Čas bych investovala asi do toho, o co jsem příchodem na Hog přišla - tedy do televize a do knih, iluze o "zkvalitnění mudlovského života" si nedělám. *usměje se* Respektive mně to takto kvalitní prostě připadá, proto tak žiju. Kdybych chtěla mít kupu přátel a chodit s nimi po večerech pařit, tak chodím - ale to prostě nechci."
Jaké však byly prvotní reakce slečen studentek? Ačkoliv připouští, že za pár let se na vše může dívat jinak, na otázku, do čeho by investovala svůj nově nabytý čas po zrušení Hogwarts, odpovídá Cerridwen suše: "Do obnovy hradu? Pravděpodobně. Myslím, že bych řešením Hogu strávila ještě víc času než doteď. *směje se* Nevypořádala bych se s tím, prostě bych nedovolila, aby přestaly existovat!" Janel zůstává spíše jako opařená: "Byl by to šok, to rozhodně, strávila jsem tu už nějaký ten rok a Hog prostě do mého života patří. Neumím si představit, že by to všechno najednou… nebylo. Jak bych se s tím vypořádala – okamžitě bych kontaktovala každého, kdo by mohl "něco vědět" a "něco dělat". Takže to zdánlivě vypadá, že dokud nepřekročíme brány fialové země, s nějakým vypařováním hradu se jen tak nesmíříme.
Tím samozřejmě nechceme říct, že s přijetím fialového pláště se nám hrad stane lhostejným, vůbec ne. Ovšem všimněme si nostalgického elementu v následující árii profesorky Betelgeuse:
Na studentská léta vzpomínám se slzou v oku.*usměje se* Ne, opravdu, Nebelvír mi hrozně chybí. Sice jsem si mezi profesory našla pár přátel, ale většina z nich mi je buď jedno, nebo mi vadí. Naše "komunita" je myslím hlavně o egu, o patentu na rozum, o RPG a životě kdesi daleko ve svém světě mimo studentskou realitu (přestože si to myslím většina kolegů neuvědomuje a tudíž by teď se mnou i zásadně nesouhlasila, že) - a také o lenosti. Přehlížené a omlouvané, podle mnohých jistě i "správné". Na tohle prostě já nemám. *usměje se* Takže zásadní rozdíl je ten, že zatímco jako studentka jsem se chodila mezi své soukmenovce (tedy nebelvírské studenty) potěšit a rozveselit (a teď myslím jak kolejku, tak zasedačku - cítila jsem se prostě skvěle všude, všude byla ve většině chvil příjemná atmosféra, tvořivá, srdečná, plná energie), teď chodím mezi své soukmenovce pouze v dobré náladě a s práškem na uklidnění v kapse *dá se do smíchu* Pro jistotu...
Toto všechno tedy hází v mých očích negativní světlo na sborovnu - ale ne na Hogwarts jako celek. Ty mám ráda pořád stejně a to se jen tak nezmění =) Minimálně dokud tu bude fungovat laboratoř, budou se jíst fazolky, bude existovat Ďáblova jáma a Letová plocha, Příčná ulice, budou vánoční a velikonoční kouzla, aprílové měnění barev, pohyblivé schody, počasí ve Velké síni, hořící krby, famfrpál, soutěže a půlnoční čekání na semináře, nemoci a lektvary a bylinky a žabky! A letní pouť!!! Jistě." *směje se*[... pozn. redakce: zbývající výčet nebyl zaznamenán z důvodů náhlého přepadení redakce únavou] A nechť si výše uvedené řádky každý přebere sám.
Závěrem snad jen - ať jsme už hrotičem bývalým, současným či v přechodném stadiu, zanechá to na nás nepochybně značné následky. Slečna Cerridwen vše dokonale vystihuje, když je požádána o vyjádření se nad tím, co pro ni Hogwarts znamenají. Zní to již téměř jako lyrický text, ve kterém se slova převalují stylem, ze kterého je snadné vycítit, jak takový hrotič vlastně náš hrad vnímá a co pro něj znamená: "Místo, kam chodím ráda i nerada, místo, kde potkávám lidi, na kterých mi záleží, kteří mi jsou fuk a i takové, kteří mi lezou na nervy. [...] Závislost, naprosto neskutečná. *usměje se* Něco, co mi změnilo život - v negativním i pozitivním slova smyslu. Místo, na kterém mi záleží a bez kterého si momentálně život představit neumím - a hlavně si ho nechci umět představit... Něco, co mi umí dodat sílu - ale zároveň mi ji i vzít. Něco, co mě umí naštvat často víc než realita - na druhou stranu i uklidnit. Nedílná součást té mojí vlastní reality. V posledních cca třech letech moje hlavní téma k hovoru. *smích* [...] Něco, díky čemu jsem začala komunikovat s lidmi (nepočítám knižní postavy...v mé hlavě). Něco, co mě naučilo, že mám vlastní cenu a na mudly není třeba se ani trochu ohlížet, když jsou hloupí. Věc, bez které bych nikdy nebyla taková, jaká jsem teď a ani tam, kde jsem teď. "
A kdyby snad Hogwarts přeci jen někdy zavřeno bylo? Sir Filius Orionis nás přeci směle ujistí že: "Dál bych seděl v redakci DV a informoval naše pravidelné čtenáře o tom, kolik závisláků si již kvůli uzavření hradu podřezalo žíly." *ušklíbne se* To se ale máme, viďte?
Za poskytnutí vyčerpávajících odpovědí všem vyzpovídaným moc děkujeme, patří vám náš vděk! (A to se vyplatí!)
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Všichni je znáte. Prototypy šílenců. Padesát předmětů, všeználkovství, zvládají nemerlinovský počet věcí i mimo výuku a všichni k nim vzhlíží. Jejich jména se skví, kam člověk pohlédne, jejich příběhy píší také významnou historii Hogwarts, jejich šlépějemi se snaží kráčet tucty dalších studentů, i když jen málokteří z nich uspějí. Protože každá z těchto individualit je osobnost, je legenda, je ikona sama o sobě. Ikona, pro níž neexistuje dosti dokonalá replika. Jsou milováni a jsou nesnášeni. A mimo to všechno jsou dnes již také nedílnou součástí Hogwarts. Právě oni jsou totiž velmi často těmi, kdož zastávají vyšší hodnotové funkce studenstva, jsou to oni, kdož ovládají chod svých kolejí do posledního puntíku a udávají směr jejich poutím.
Pro drtivou většinu těchto legend jsou Hogwarts místem, za kterým by jen ztěžka zabouchli vrata a víckrát se nevraceli. Vyjma ojedinělých extrémních případů nenalezneme jediného z hrotičů na vrcholu, který by jednoho dne zničehonic zavítal do ředitelny a se slovy "prosím, smažte mě" z hradu nadobro odešel. A divíte se? My tedy ne. V jednom z článků hovoříme o vztazích studentů k Hogwarts a polemizujeme nad pomyslnými pouty, která k hradu chováme. Dalo by se říct, že právě "hrotiči" mají k Hogwarts poněkud spiritualističtější vztah než jen ten "relax". Pro ně je to hotová vášeň. Ostatně, to není překvapením, vezmete-li v potaz to, že jsou dny, a zejména pak termínové víkendy, kdy daný student tráví v prostorách hradu, dle slov zkušeného Filiuse Orionise : "hodiny a hodiny..." Více k tomu snad netřeba dodávat.
Čím více předmětů, tím větší nálož, tím více práce. To si domyslí každý troll. Mráz nám ale po zádech přebíhá v okamžiku, kdy slyšíme od rovněž velice zkušené Cerridwen Lowry Antares, že "s každým předmětem je třeba přidat půl hodinu až hodinu (případně v případě některých až dvě), s každou soutěží také tak a když je toho hodně, tak ještě víc (nedostanu nápad každou hodinu)." Podle další z bývalých megasběratelek bodů Mintaky Orionis se z toho pak stává vyloženě "adrenalinová" záležitost. Máváte rukou a říkáte si, že jsou to jen závisláci neschopni kontrolovat své počínání? Jste na omylu. A tady se podíváme na vskutku zajímavý prvek "závislačení". Náš plátek oslovil pět známých současných i bývalých bodohrotičů - všechny tři sourozence Orionisovi, dnes již členy profesorského sboru, a slečny Antares a Weil. Otázka zněla jasně: Kontroluješ svůj čas strávený v prostorách hradu a jsi jeho pánem, nebo je to častěji opačně? Pojďme se ale podívat na odpovědi:
Betelgeuse Orionis :
Jak kdy. Když mám spoustu povinností, tak kontroluju svůj čas obecně - jak ten strávený na Hog, tak ten strávený mimo ně. Nejde o to, že bych si řekla "dnes dám dvě hodiny Hog a víc ani minutu" - ale prostě si rozdělím práci, jak mudlovskou, tak tu místní, spočítám dny, které mi do jednotlivých uzávěrek zbývají, podělím je množstvím práce - a vím, že každý den musím vypracovat třeba x toho a x tamtoho. To podělím počtem hodin, které mám dnešní den k dispozici - a pak vidím, jakou kde musím mít produktivitu, abych to stihla, a snažím se ze všech sil ji naplnit. A pokud věci opravdu hoří, tak to jde. *usměje se* [...]
Cerridwen Lowra Antares:
Nekontroluji. V minulém měsíci jsem se ale pokusila svůj pobyt tady omezit (z důvodu čistě "pár věcí - spíše lidí - mi tu leze krkem") a zase takový problém jsem s tím neměla. Ale jinak jsem online prostě pořád a tím, jestli jsem tu moc/málo se vůbec nezabývám. Stejně na tom počítači jsem, tak co. *pokrčí rameny a mrkne*
Filius Orionis :
Ve všedních dnech jsem s tím myslím nikdy neměl problém, když bylo potřeba věnovat čas mudlovské škole, holt jsem vynechal nějakou soutěž... Větší problém to byl o sudých víkendech, kdy jsem prostě všechny ty úkoly udělat "musel" - nikdy jsem nezvládl pracovat na nich průběžně... Možná jednou během prvním termínu, pravda. *pousměje se*
Janel Weil:
Záleží, jak kdy. Někdy se do všeho toho psaní a klikání zaberu natolik, že čas nevnímám a najednou zjišťuji, že bych taky mohla občas spát a podobně. Ale ne, většinou to tak nějak hlídám – třeba si uvědomuji, že jsem online už moc dlouho (i když připouštím, že ne vždycky s tím něco dělám). Snažím se ale čas dělit alespoň tak nějak i mezi jiné aktivity. Ale samozřejmě, při úkolovacích víkendech je to něco úplně jiného a to tu prostě sedím a sedím a sedím…
Mintaka Orionis :
Pobyt na Hog mám plně pod kontrolou, stihla jsem u toho dostudovat mudl školu, užívat studentského života atd. Nemám pocit, že bych něco kvůli Hog zmeškala, zanedbala.
Všímáte si toho komického prvku? Buďto to mají Orionisovi v genech, nebo je znakem profesorství i zdravé uchopení času, který je nám k dispozici. Madam Mintaka Orionis dokonce bez obalu říká: "Každopádně jsem kvůli Hog nikdy nemusela výrazně omezit svůj mudlovský život..." Janel Weil nám ale nabízí vysvětlení, totiž že jakožto profesor nemáme nutnost každý druhý víkend sedět mezi chladnými hradními zdmi a psát úkoly. To ovšem neznamená, že činnost spojenou s hradním působením omezíme, což nám zase potvrzuje madam Mintaka, která dodává: "Hog věnuji lehce méně času on-line, ale mnohem více času mi teď zabere mimo PC, kdy se snažím vymýšlet soutěže, náměty na semináře atd. Takže více času nyní strávím v knihovně, kde hledám vhodnou inspiraci... O procházce v lese přemýšlím, co by se dalo vymyslet za zajímavou soutěž, jaký úkol s touto tématikou atd." Navíc, jak můžeme slyšet od slečny Cerridwen, ani bez trávení času v útrobách Hogwarts bychom se nejspíše úplně nevyvarovali toho, jak trávíme svůj volný čas. Zdali je toto znepokojující či nikoliv, nechť každý posoudí sám.
Přikročili jsme ale k ožehavějšímu tématu, o kterém je vlastně celé naše vydání - totiž s jakými reakcemi by se shledalo náhlé uzavření hradních bran. Tady se teprve projevuje zdravý a nezdravý přístup. Slečna Mintaka se vyjadřuje následovně: "Já myslím, že snadno. Nechci znít tak, že mi na Hog nezáleží, ale není to jediná moje volnočasová aktivita. Takže bych čas investovala do svých koníčků – hlavně asi do vykládání karet." A podobně je na tom i profesor Orionis : "Myslím, že bych to zvládl bez větších psychických následků.[...] Víc času bych asi obětoval hudbě a především pak hře na klavír, sledování filmů a čtení. Ale postupem času bych jistě našel nějakou jinou řekněme vášeň, do níž bych investoval tolik času, kolik jsem ho investoval do Bradavic - předpokládám, že internetovou, ale blíže si ji netroufám specifikovat." Naproti tomu profesorka Betelgeuse by se sice se zrušením Hogwarts vyrovnala, naznačuje však, že by jí to činilo nemalé problémy: "No, s tím bych se vypořádávala určitě těžko. Už jsem kdysi něco podobného zažila a tehdy to bylo těžké. To už má člověk pocit, že se přes to dostal - a pak se jednou ráno zase vzbudí s pocitem, že mu něco hrozně chybí... A vzhledem k tomu, že mám Hog opravdu neskonale ráda, trvalo by jistě strašně douho, než by se to místo vyplnilo zase něčím novým. Čas bych investovala asi do toho, o co jsem příchodem na Hog přišla - tedy do televize a do knih, iluze o "zkvalitnění mudlovského života" si nedělám. *usměje se* Respektive mně to takto kvalitní prostě připadá, proto tak žiju. Kdybych chtěla mít kupu přátel a chodit s nimi po večerech pařit, tak chodím - ale to prostě nechci."
Jaké však byly prvotní reakce slečen studentek? Ačkoliv připouští, že za pár let se na vše může dívat jinak, na otázku, do čeho by investovala svůj nově nabytý čas po zrušení Hogwarts, odpovídá Cerridwen suše: "Do obnovy hradu? Pravděpodobně. Myslím, že bych řešením Hogu strávila ještě víc času než doteď. *směje se* Nevypořádala bych se s tím, prostě bych nedovolila, aby přestaly existovat!" Janel zůstává spíše jako opařená: "Byl by to šok, to rozhodně, strávila jsem tu už nějaký ten rok a Hog prostě do mého života patří. Neumím si představit, že by to všechno najednou… nebylo. Jak bych se s tím vypořádala – okamžitě bych kontaktovala každého, kdo by mohl "něco vědět" a "něco dělat". Takže to zdánlivě vypadá, že dokud nepřekročíme brány fialové země, s nějakým vypařováním hradu se jen tak nesmíříme.
Tím samozřejmě nechceme říct, že s přijetím fialového pláště se nám hrad stane lhostejným, vůbec ne. Ovšem všimněme si nostalgického elementu v následující árii profesorky Betelgeuse:
Na studentská léta vzpomínám se slzou v oku.*usměje se* Ne, opravdu, Nebelvír mi hrozně chybí. Sice jsem si mezi profesory našla pár přátel, ale většina z nich mi je buď jedno, nebo mi vadí. Naše "komunita" je myslím hlavně o egu, o patentu na rozum, o RPG a životě kdesi daleko ve svém světě mimo studentskou realitu (přestože si to myslím většina kolegů neuvědomuje a tudíž by teď se mnou i zásadně nesouhlasila, že) - a také o lenosti. Přehlížené a omlouvané, podle mnohých jistě i "správné". Na tohle prostě já nemám. *usměje se* Takže zásadní rozdíl je ten, že zatímco jako studentka jsem se chodila mezi své soukmenovce (tedy nebelvírské studenty) potěšit a rozveselit (a teď myslím jak kolejku, tak zasedačku - cítila jsem se prostě skvěle všude, všude byla ve většině chvil příjemná atmosféra, tvořivá, srdečná, plná energie), teď chodím mezi své soukmenovce pouze v dobré náladě a s práškem na uklidnění v kapse *dá se do smíchu* Pro jistotu...
Toto všechno tedy hází v mých očích negativní světlo na sborovnu - ale ne na Hogwarts jako celek. Ty mám ráda pořád stejně a to se jen tak nezmění =) Minimálně dokud tu bude fungovat laboratoř, budou se jíst fazolky, bude existovat Ďáblova jáma a Letová plocha, Příčná ulice, budou vánoční a velikonoční kouzla, aprílové měnění barev, pohyblivé schody, počasí ve Velké síni, hořící krby, famfrpál, soutěže a půlnoční čekání na semináře, nemoci a lektvary a bylinky a žabky! A letní pouť!!! Jistě." *směje se*[... pozn. redakce: zbývající výčet nebyl zaznamenán z důvodů náhlého přepadení redakce únavou] A nechť si výše uvedené řádky každý přebere sám.
Závěrem snad jen - ať jsme už hrotičem bývalým, současným či v přechodném stadiu, zanechá to na nás nepochybně značné následky. Slečna Cerridwen vše dokonale vystihuje, když je požádána o vyjádření se nad tím, co pro ni Hogwarts znamenají. Zní to již téměř jako lyrický text, ve kterém se slova převalují stylem, ze kterého je snadné vycítit, jak takový hrotič vlastně náš hrad vnímá a co pro něj znamená: "Místo, kam chodím ráda i nerada, místo, kde potkávám lidi, na kterých mi záleží, kteří mi jsou fuk a i takové, kteří mi lezou na nervy. [...] Závislost, naprosto neskutečná. *usměje se* Něco, co mi změnilo život - v negativním i pozitivním slova smyslu. Místo, na kterém mi záleží a bez kterého si momentálně život představit neumím - a hlavně si ho nechci umět představit... Něco, co mi umí dodat sílu - ale zároveň mi ji i vzít. Něco, co mě umí naštvat často víc než realita - na druhou stranu i uklidnit. Nedílná součást té mojí vlastní reality. V posledních cca třech letech moje hlavní téma k hovoru. *smích* [...] Něco, díky čemu jsem začala komunikovat s lidmi (nepočítám knižní postavy...v mé hlavě). Něco, co mě naučilo, že mám vlastní cenu a na mudly není třeba se ani trochu ohlížet, když jsou hloupí. Věc, bez které bych nikdy nebyla taková, jaká jsem teď a ani tam, kde jsem teď. "
A kdyby snad Hogwarts přeci jen někdy zavřeno bylo? Sir Filius Orionis nás přeci směle ujistí že: "Dál bych seděl v redakci DV a informoval naše pravidelné čtenáře o tom, kolik závisláků si již kvůli uzavření hradu podřezalo žíly." *ušklíbne se* To se ale máme, viďte?
Za poskytnutí vyčerpávajících odpovědí všem vyzpovídaným moc děkujeme, patří vám náš vděk! (A to se vyplatí!)
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Corvinus DeclaratioVydáno:
