Modré vzpomínky se nevytrácejí!

Většina hradních obyvatel spojuje svou hradní minulosti i současnost s jedinou, kolejní barvou. Mnoho fialových obyvatel však požívá možnosti spojit hradní život s dvěma barvami. A na ně právě vzpomínají.

Jedním z nejdůležitějších okamžiků v životě kouzelníka je ona osudná, život určující chvíle, kdy mladí, vyděšení a zvědaví usedáme k tichému rozhovoru s Moudrým kloboukem. V tomto magickém okamžiku bývá odhaleno naše pravé já, býváme zařazeni do jedné z hradních kolejí a volba klobouku o nás mnohé prozradí. Objeví v nás tu správnou barvu duše.

Odkaz své koleje, ať chceme nebo ne, nosíme pak s sebou po zbytek života. V kom byl jednou objeven nositel odkazu Roweny z Havraspáru, ten je již navždy odsouzen k moudrosti, k sedmi ctnostem, zkrátka k ideálu každého kouzelníka. Nikdo už nikdy nezmění volbu osudu. Byť by byla dospělost sebevtíravější, fialová kouzla sebekouzelnější, střep či alespoň střípek modré duše zůstane v každém z nás, Havraspárských.

Bylo by proto nesmírným omylem domnívat se, že Havraspárská kolej končí na prahu kolejní místnosti. Jistě, první myšlenky nám vždy zabloudí k safírovým sálům a studentům s modravými odznáčky. Havraspár však najdeme také mezi fialovými obyvateli hradu, ani ten nejdéle fialový nemůže s čistým svědomím tvrdit, že z koleje odešel. Z Havraspáru se jednoduše odejít nedá. Chceme-li mít naši moudrou kolej opravdu kompletní, musíme myslet na ty, kteří sice vyměnili modré polštáře za kabinety s modrými koberci, ale duši pravého havrana nevymění nikdy. Abychom pak měli kompletní tohle fialovomodré hejno kdesi-v-nitru-pořád-havranů, musíme vzpomenout také na ty, kterým nebyl předurčen Havraspár kloboukem, nýbrž panem ředitelem. Tento způsob objevení modré duše je pochopitelně zcela rovnocenný, pan ředitel je zhruba stejně starý jako klobouk, v moudrosti se s ním může směle měřit a k tomu spolu tráví spoustu času, zasvěceně tak rozhodují oba. V pravdě modrými jsou tak i všichni bývalí, současní i budoucí ředitelé Havraspáru, kteří neměli to štěstí strávit v modrých barvách studentská léta.

Nyní, když jsme odhalili pravou barvu některých profesorských či zaměstnaneckých hábitů, je řada právě na jejich nositelích. Život kouzelníkův je naplněn mnohým, nejen kolejní příslušností. Jednou z nejdůležitějších věcí jsou také vzpomínky. Je tak nasnadě obojí spojit a vypátrat trochu vzpomínek s kolejí svázaných.

Celá řada kdysi či stále modrých profesorů a zaměstnanců obdržela výhružnou sovu, klovající z nich vzpomínky na své působení v koleji i mimo ni. Vzpomínky dobré a srdci blízké, i vzpomínky horší či přímo nešťastné, Merlinužel, i ty k hradnímu životu patří. Několik oslovených klování podlehlo a uvolilo se zalovit v hlubinách paměti. Alespoň na řádcích našeho časopisu tak můžeme nechat na okamžik ožít okamžiky uložené v paměti těch, kteří nikdy nepřestali být pravými Havrany.

*

*

Midar Kilahim

Vzpomínek je celá řada, ať již pozitivních, či negativních. Z modrých studentských let, žel Merlin, vzpomínky brát nemohu, jistě víte proč, takže se musím omezit pouze na období ředitelování. To ovšem není doposud nikterak dlouhé, tedy doufám omluvíte krátkost myšlenek mého mozku.

Těch pozitivních je několik, ale asi bych vyzdvihl jednu, která s Havraspárem opravdu souvisí. Jedná se o období, kdy jsem ještě byl řadovým profesorem a kdy bývalý ředitel John Werewolf přišel za mnou do kabinetu s nečekanou prosbou. A to konkrétně abych se stal kolejním ředitelem Havraspáru. Tedy, jestli bych se jím nestal, samozřejmě *zasměje se* Rozmýšlení bylo dlouhé, ale vyvolalo to ve mě pocit velké zodpovědnosti a kvality, když mi je nabídnut tento post. Po odsouhlasení vše putovalo rychle a rychle a aniž bych se nadál, byl jsem v koleji, kde mé šťastné vzpomínky pokračují. Byl jsem velice mile přijat a postupně jsem se dostával do té správné konstelace. Celé toto období je plné radosti a skvělých vzpomínek, proto ho vyprávím celé, i když se z Vašeho pohledu mohou zdát oddělená. Ale celkově v nich spatřuji jedny z nejkrásnějšáích chvil na této škole.

Ty negativní myšlenky souvisí také s ředitelováním a dosti mě i mrzí. První rok krom toho, že jsem se dozvídal samé novinky, se událo několik nečekaných věcí v mudlživotě, a tak jsem se plně nevěnoval koleji, protože to moc nešlo. Plno věcí tehdy oddřela primuska Katelyn a ještě teď se občas budím v noci celý opocený, jak to se mnou neměla jednoduché. Moc z toho nadšená nebyla, ovšem ani já z oné situace. Doufám ale, že na toto období už nepohlíží tak negativně a doufám, že už schovala tu WooDoo panenku *usměje se*

*

Monny von Schatz

Mé studentské období je tak dávno, že si nejsem jistá, jestli si vůbec na něco vzpomenu *zasměje se* Však to znáte. Paměť už mi tak neslouží. Když se ale zamyslím, přeci jen něco vyplave. Jedna z nejšťastnějších vzpomínek z modrého období připadá asi na ocenění kolejním odznakem Roweny z Havraspáru, který se tehdy čerstvě zavedl. Tehdy se ke mně doneslo, že oodznakovaná bude jiná osoba, a tak jsem s tím vůbec nepočítala. Vzpomínám si na pocit, když jsem otevřela vývěsku a přečetla si věnování. Tak mě to dojalo, až i pár slziček spadlo.

Stinné vzpomínky samozřejmě jsou také, co si budeme povídat. Nic není nikdy úplně růžové. Nejtíživější stíny mě pronásledovaly měsíc v krajině ledu. Kvůli mudlovským povinnostem jsem se musela nechat uložit k ledu. Myslela jsem si, že nebude ani kdy si stýskat, protože jsem toho měla v plánu opravdu mnoho, ale hned co se nade mnou zavřela hladina ledové kry, jsem pochopila, že to nebude tak jednoduché. Už po několika dnech jsem se snažila prorazit ledovou krustu a dostat se zpátky, ale neposlouchaly mě nohy ani ruce. Ten měsíc, který je minimální dobou, než jde tělo uvézt zpátky do provozu, bylo hotové utrpení. Už jen ten pocit, že nemůžu do hradu ani kdybych tam nechtěla, pro mě byl utrpení *zasměje se*

Mé fialové období ještě nebylo moc dlouhé, ale přiznám se, že už jsem něco prožít stihla. K nejlepším a taky nejčerstvějším vzpomínkám patří letošní letní seminář. Jeho organizace byla dost napínavá a na moje nervy občas náročná. Ale když všechno probíhalo a proběhlo jak mělo a na závěrečné slavnosti se všichni skvěle bavili, byla jsem spokojená. Domů jsem jela příjemně vyčerpaná a s pocitem dobré práce.

*

Elyssea Ellesméry

Vzpomínka první: Bylo mi jedenáct a toužila jsem se dostat do Havraspáru. Pár kamarádek už jsem v Bradavicích měla, namátkou třeba mrzimorskou Pettie Julianne či nebelvírku Victorii Enchantée. Ale já toužila po moudré koleji, a mé přání se mi vyplnilo.
Celkem záhy mě čekala sova od mé drahé patronky Eponiny de Falconis. (Hrůza, kolik lidí, co jsem znávala, už tu není...) Byla mým prvním kontaktem v celé koleji, tehdy tuším pod vedením Budgetky a madam Ansí. Můj první rok byl krásný, provázela mě v něm hlavně slečna Malsea Absolvere, se kterou jsem ráda popíjela ve Velké síni kakao. Taky jsem psala své první literární pokusy, které mi madam Ansí shovívavě hodnotila. Po svých prvních letech zde mi zbyly spíše jen příjemné pocity než konkrétní vzpomínky. Však už je to taky let a tehdy jsem merlinužel neměla žádnou myslánku....

Vzpomínka druhá: Ach ano, už jsem byla starší a Havraspár přestal být mou srdcovou kolejí. Šel směrem, kterým já jsem jít nechtěla, ale to není důležité. Jedinou vyloženou nepříjemnost mám spojenou s Havraspárem, kdy jsem se v kolejní soutěži ohradila proti mému vyřazení. Tento nárok mi byl uznán, ale následovala předlouhá debata po sovách (Katelyn Auster to byla tuším, ale nechci křivdit) o síle mého vyjádření. Konkrétně šlo myslím o slovíčko "požaduji". Co bylo nepříjemné, že tato soukromá naštvaná debata byla následně probírána ve Velké síni, kde jsem byla samozřejmě kamarádkami dopisovatelky označována všelijak. Ale po sově se to myslím i dořešilo, že přehrávat soukromou korespondenci nahlas není úplně košer. A nakonec se to uklidnilo a dneska už po tom nikdo ani nevzdechne. *usměje se*

Vzpomínka třetí: Ani nevím, jak mě napadlo, že chci změnit kabát. Nejspíš to souviselo z unavenosti modrou kolejí a dlouhým předchozím pobytem v Mražákolandu. Příjemné vzpomínky se týkají hlavně na vypracování soutěží, která leckdy dokážou rozsvítit den. Když vám někdo sdělí, že se mu vaše soutěž líbí, je to vždy příjemné. A nejpříjemnější událostí bylo zakoupení domečku v Godrikově Dole. *usměje se*

Vzpomínka čtvrtá: Nu, nevypočítala jsem dobře svou aktivitu. Jako badatel ve sklepení jsem pohořela, lenost opět zvítězila..

*

Elennar Hollkin

Když jsem byla student... Přeskočím takové běžné zážitky a zkusím vyšťourat z myslánky něco zajímavějšího... Prozradím vám jednu ze špatných vzpomínek, které mám na studenská léta. Nelekejte se! Nakonec všechno dobře dopadlo.

Byla jsem tenkrát asi v prvním, nebo druhém ročníku v koleji Havraspár. Jako každý student jsem měla své sny a naivní představy. Navštěvovala jsem hodiny létaní na koštěti a krom jiného jsem studovala i filozofii u jednoho profesora, který už odešel na odpočinek. Byl to docela pruďas a moje úvahy za domácí úkol se mu moc nelíbily. No, ale pak jsme dostali jako náhradu jiného profesora a ejhle, byla ze mě jedničkářka. Tak jsem se vlastně dostala ke psaní a po čase jsem začala psát i krátké povídky. Už jsem se viděla mezi předními spisovateli kouzelnického světa a hrdě jsem poslala své dílko do Sub salix a nadšeně čekala na ty hromady srpců, které za ně dostanu. Žel dopadlo to jinak. Milá nejmenovaná profesorka mi napsala něco ve smyslu:
„Slečno tolik chyb! To je strašné. Vy jste snad dysgrafik, nebo co?“
Mohu říct, že mě to dost ranilo. Chyby jsem dělala, ale vždy jsem myslela, že myšlenka celého příběhu ty chyby jaksi... Přetluče? Řekla jsem si, že psaní asi není pro mě, když se mi plete gramatika a zklamaně jsem psaní na několik měsíců zanechala.

No, pak jsem uviděla literární seminář a řekla si, že to znovu zkusím. Nakonec jsem ho i
dostudovala. S milou profesorkou, která mě tenkrát shodila, mám nyní přátelský vztah a když píšu nějaký příběh, tak si ho raději nechám někým zkontrolovat. Paradox je, že ačkoli jsem nyní šéfredaktorkou Denního věštce, tak mi vlastně před tím, než jsem tuto funkci vzala, nevyšel ve věštci ani jeden článek. Bála jsem se tam nějaký článek vůbec poslat kvůli svým „chybám“. Zato jsem ale začala psát do Corvina. Vidíte, já říkala, že to dobře dopadne. *usměje se*

Něco hezkého se studii bych měla ještě vyšťourat, že? No, nevím jestli bych měla, ale dobře. Je to taková malá vzpomínka z jednoho famfrpálového tréninku. Jedním z mých snů bylo stát se ne nejlepší hráčkou famfrpálu, ale aspoň se dostat do školního družstva. I když jsem byla teprv v prváku, navštěvovala jsem i hodiny létání, takže když už byl vyhlášený první trénink, věděla jsem, do čeho jdu. Vyšel zrovna na sobotu. Rychle jsem se oblékla a pádila na hřiště, kde trénoval jeden kluk ze stejného ročníku. Dali jsme se do řeči a přišlo mi, že si docela rozumíme. On chtěl být dobrý brankář a já si zase brousila zuby na post střelce. Trénovali jsme spolu, dokud nám síly stačily, a i potom jsme spolu občas zašli ke třem. Nakonec nás oba vybrali do školního družstva. On byl nejlepší brankář a později i kapitán družstva a já spíše průměrný střelec na střídačce. Ach, můžu vám říct, že na toho chlapce jsem si dlouho myslila, žel nikdy z toho nic nebylo, ale na ten sobotní trénink si občas ráda zavzpomínám. Kdo ví, třeba k sobě ještě najdeme cestu...

Když už jsem se stala zaměstnancem, bohužel mi spadly růžové brýle... Nejhůř mi bylo asi po pár týdnech, co jsem hrdě odešla ze své koleje s vidinou skvělého, nového života ve společnosti profesorů a zaměstnanců. Bohužel jsem brzy zjistila, že u fialové kope každý za sebe a o nějaké soudržnosti většinou nemůže být řeč. Je pravda, že jako dospěláci máme na zádech naloženo hodně práce a času pro zábavu nám moc nezbývá, ale třeba nějaký profesorský večírek by se mi občas líbil... Zkoušela jsem jeden zorganizovat, ale neměl moc velký úspěch. Dorazilo málo kouzelníků a ti, co přišli, museli rychle odejít. Na druhou stranu se teď realizuji v Denním věštci. Nemohu zapomenout na to, kdy jsem byla vybrána jako šéfredaktor! Je pravda, že na tuto práci se moc fialových nehrnulo, ale já jsem v tom viděla nové možnosti a nový kolektiv lidí. Mám ráda své redaktory a jejich nové nápady. Škoda, že jim to někdy neumím říct. Chtěla bych, aby byl Denní věštec přístupný všem a nikdo se nebál poslat mi článek, protože v něm má hodně „chyb“. Snažím se pomáhat i méně zkušeným pisálkům a dát do věštce něco nového. Proto vlastně mojí nejlepší vzpomínkou v době mého fialového působení zatím bylo, když mi pan ředitel poděkoval, že pod mým vedením Denní věštec vzkvétá a také pochvala od zakladatelky Anseiola Jasmis Rawenclav, to si pak člověk řekne, že i když jeho práce není vždy snadná, není zbytečná.

*

Evelina van Eyck

Mé nejpozitivnější vzpomínky z modrého období patří úplnému začátku. Když jsem se dostala do Havraspáru. Když jsem kousek po kousku objevovala kouzla celé koleje. Když jsem nasbírala své první body, získala svůj první kolejní předmět, napsala svůj první článek do CD, šla na svůj první modrý sraz. Když jsem poznala ty nejzajímavější modré duše a navázala přátelství až do dnešních dnů a přispěla svými body k získání školního poháru. Když mi byla svěřena funkce kolejního pokladníka, když jsem uspořádala svůj první kolejní piknik. Když jsem vytvořila své první moudré sušenky, když jsem si na PU koupila své první drahé šaty, poprvé se objevila v Módní patrole, když jsem dostala pozvání do zasedačky a když jsem zažila první Vánoce na hradě. Měla jsem tohle období strašně ráda a často na to vzpomínám. Kdybych mohla, stále dokola bych se do tohohle období vracela.

Negativní věci jsem merlinužel v koleji také zažila. Většinou se jednalo o špatný komunikační kanál, nedorozumění, nějaké ty ztráty, zmatky, změny, špatná a nepromyšlená rozhodnutí. A pokaždé, když někdo zmizel, přišel mi hrad prázdnější a podivnější, v tom nejnegativnějším smyslu. Vzpomínám na Nicole Landin, Tomáše Veverku Broučka, Nicol Nash Orchidis, Chloe Phoenixovou a další. Ach ano, další negativní vzpomínky mám na všechny šaty a jiné oblečení v mém majetku, které jsem musela rozprodat, když bylo nejhůř. Nééééé, to snad stačí, to je už moc smutné.

Jsem zaměstnankyní teprve krátce, takže kdybych tuto otázku obdržela třeba za půl roku, dost by se toho změnilo a možná bych odpověděla úplně jinak. Momentálně nemám moc na co vzpomínat. Ale nejpozitivnější věc na fialové barvě je pro mne ta, že mi nabídli kreativní spolupráci ve vývoji PU. Z té jsem teď nejnadšenější a myslím, že tohle bude ta nejpříjemnější a nejpozitivnější vzpomínka na dlouhou dobu dopředu.

A hned se s vámi podělím o svou úplně první negativní vzpomínku z mého prvofialového období. A tou je nepovedený nos! Pokud mi někdo aspoň jednou denně neřekne, že vypadám krásně i s tím nosem, propadám do hluboké deprese. Ale nevadí, už si šetřím galeony na plastickou operaci. Do té doby mi prosím denně opakujte, jak jsem krásná, děkuji. Další negativní věcí je ta, že vůbec, ale vůbec nemůžu do kolejky. Zavřela se mi tato možnost a ani za gazilion galeonů nemohu přesvědčit havraspárské klepadlo, aby mne pustilo do kolejní místnosti. Na druhou stranu se mi otevřely nové možnosti a místnosti… ale i tak mi havraspárská kolejka příšerně chybí. A to nemluvím o kolejním studentském oblečení. Musela jsem část svého majetku prodat a mám z toho zlomené srdce.

*

Larrie Larstonová

Vybrat jeden šťastný okamžik v mém havraspárskému působení je fakt nemožné, spíš jde o takovou šňůru pěkných chvil, které si v sobě nesu a které hřejí dosud. Často nejde ani tak o mezní situace jako spíš o slasti všedního kolejního bytí. Jako nováček jsem zbožňovala sedánky u Rosmerty, tehdy tuším po boku Linssi Jane Cloverové a Tydynky, byla jsem hrdá na svoji Bílou sukni a Triko, první outfit, co jsem si na Příčné pořídila. Když jsem přišla 14 dní po zařazování (tehdy bylo ještě v červenci) a moje jméno zmodralo. Řádění ve Velké síni, v KNP a v kabinetech profesorů po boku mojí nejoblíbenější prefektky Alismy, která si mě vzala na starost, naučila mě chodit na lustr v Síni a do KNP; dodnes mám ve zdi u Komnaty vyrytu společnou prostoru nazvanou „Alis a Larrie – Růžočokoklub“, kde jsme pořádaly růžové bublinkové chvíle a hihňaly se zženštilému Kenovi. Pak je to sova od další prefektky, Monny von Schatz, kterou zaujala moje prvňáčkovská zpětná vazba v koleji a rozhodla se se mnou kamarádit – ta velká, respektovaná Monny, a psala mně! *zakření se* Chvíle s Galtonem, Anisahem, Katherine, později i Janel, která se měla stát mojí spřízněnou hogwartskou duší. Pořádání kolejních večírků, prožívání pro mě prvního Sedmiboje, jeho zpravodajství, pomáhání Ráďovi s kolejní pokladnou, vstup do zasedačky, můj první patronát a zlatá Emma Lay Sparková… Když mi poprvé na icq napsal někdo „Ahoj :-)“ a pro změnu to bylo další bubákovsky velké jméno John, když jsem čekala na své první hogwartské narozeniny s Galtonem až do půlnoci a dostala jsem v žabce Rowenu. Pak první primusovské krůčky, objevení Sedmera havranů, tvořivost nad Muzeem, blbnutí v B4… Mohla bych takhle pokračovat, jde ale fakt spíš o záblesky každodenních chvil, kdy jsme celé večery prokecali v kolejce, řešily s holkama kytičkované oblečení, lamy, prasátka, ementály, zombíky, kdy jsem hrála s Petulou a Monny famfr a vznikly Nýma, Típe a Rýla. Všechny zasedačkové seance, nejvíce ta, kde mi spadlo do klávesnice Calippo a zasedačka v čele s Johnem se mohla počůrat smíchy. Zasedačku jsem zbožňovala, tak jako psaní vývěsek (nejvíc té jateční při konkurzu na ducha! *rozesměje se*). Uvítací večírek pro nováčky, kde jsme poprvé zavedli tradici Rowenina kláštera. Corvinus, na ten slova nestačí, jeho designy a redesigny, akce, soutěže, projekty, každý článek, každý havraník, plkání v redakční diskuzi, noční tahy, komiksové blbnutí s Katelyn, korektící chvilky s Janel a brzké ranní hodiny s odhalením očekávaných speciálů. Jamesovy sovy, že jde spát a přijde si pro výtisk k snídani, aby mi pak v sedm hodin mohl psát, že děkuje, že si to k té snídani fakt teď přečte. A to všechno zastřešené neutuchající spoluprácí s Johnem, se kterým jsme se toho natvořili a navymýšleli za ta léta v koleji hrozně, a který se stal mým životním průvodcem a chybějícím kouskem skládačky i za hranicemi modrého světa.

Ale k veselým okamžikům z modrých let patří i ty v reálnějším světě, než jsou hradní zdi, jako třeba první sraz s Monny a Johnem, kde mi ve Starbucksu vytvořila slečna jmenovité alter ego Valerii místo Larrie. Courání s Galtonem po Hůrce, to, jak jsem čekala poprvé na Alismu a nevěděla jsem, jak vypadá, takže jsem skočila na Hlaváku kolem krku cizí pani, co mi přišla nabízet nový tarif k T-mobilu. Achjo. *chvíli se odmlčí a pochechtává se* Nekonečné okamžiky s Janel, naše pyžamové, kávovo-džusové párty se sušeným ovocem a čínskými nudlemi, desítky čajových sedánků za doprovodu chlupatých kaktusů, pana Nohavicy, mysteriózních soundtracků, hnusných masal a rozbláceného matté. Když jsme s Monny vymýšlely choreografii k Mňam mňam Bobík ve variaci Haf haf Johník, když jsem s Justinem v Luxoru vymýšlela kolejní Lampioňádu, když jsem Galtonovi na srazu vykládala o případu Phinease Gage a zažila jsem asi nejtrapnější okamžik, v němž Monny umlčela všech zbylých 20 lidí a mně trvalo asi minutu, než mi došlo, že se na mě obrátila pozornost. Zavedení pravidelných modrých srazů a pak každičký z nich, protože jejich atmosféra neměla obdoby. S tím souvisí i přípravy na modré srazy, další z velkých tvořivých chvilek. Hororové večery s Lili, Monny a Johnem, Paranormal Activity a paní zavřené v troubách po boku Katelyn. Víkend pod stany u Lili a můj první letňák. Je toho hrozně moc, nedá se zmínit všechno, ale bez nadsázky jsou těch pozitivních okamžiků stovky, na Hogu i za jeho hradbami.

Mezi stinnější vzpomínky z modrých dob řadím většinou chyby, kterých jsem se dopustila a které se špatně napravovaly. Když jsem byla na někoho hnusná, někomu ukřivdila, když to někdo odnesl, nejvíc mi v tomto směru utkvěla v hlavě Kath Angel, která se stala obětí mojí a Johnovy počáteční neschopnosti vést korektně kolej. Přešlapy a zbytečná nedorozumění nebo napětí mezi modrými, kterým se dalo předejít. Jsou to ale věci, bez kterých bych nebyla, kde dnes jsem, bez kterých by moje havraspárská zkušenost nebyla taková, jaká je nyní a jak ji mám nejraději. Samozřejmě, v hlavě mi sedí i věci, které jsem nemohla tak ovlivnit, střety iniciované druhou stranou, zlá a jedovatá slova, křivdy, někdy i od těch nejbližších… Ale v tom nemá smysl se nimrat, chybujeme každý, na všem se můžeme něčemu naučit a všichni bychom měli umět odpouštět. A hlavně brát tyhle chvíle jako nezbytné pro to, aby život v koleji byl harmonický a poskytoval jak pozitivní chvíle a dobré zázemí, tak těžké zkoušky, které zocelují charakter a posouvají nás vpřed.

Fialová jsem hrozně krátce, takže studnici zážitků moc bohatou nemám. Pěkné vzpomínky mám na tvorbu látky k Nitročárům a na pocit svobody, který jsem po zfialovění měla. Odchod z koleje byl a stále je bolestivý, Havraspár mi chybí, ale ta svoboda toho, že pro jednou stojím a zodpovídám jen sama za sebe a mám před sebou obrovské pole nových možností pro tvořivost, je nezaměnitelná. Strašně jsem si užila výuku Nitročar, osobní a individuální vztahy s jednotlivými studenty, online hodiny u Rosmerty, interakce skrz vymýšlené soutěže, u nichž mě vždycky bavilo pátrat po zábavných zadáních. Bavilo mě porotcování v Sedmiboji, na něj mám moc hezké vzpomínky. Stejně tak ráda vzpomínám na Čtenářský čaroden, kdy jsem šaškovala kolem knihovny, na tvorbu nové podoby školní kroniky, na chytání paní Norrisové v knihovních prostorách. Ráda jsem klábosila se studenty ve svém kabinetu, v modrém koutku i v sekci pro náruživé knihomoly. Ohromně jsem si užívala to, že poznávám lidi, s nimiž bych v koleji jinak nepřišla do styku, protože v Havraspáru jsem byla před vnějším světem vždycky dost uzavřená. A pak organizace Letního semináře spolu s Johnem, na to se také pěkně vzpomíná.

Neveselé vzpomínky z fialové mám na svůj odchod z koleje, na své zhloupnutí (protože jsem zpitoměla natolik, že už jsem se nedostala do kolejky *zakaboní se*), na konec prvního školního roku a na odchod s Johnem, na aféru kolem Bradavické čtyřky a na náročnější aspekty své nové funkce. Zas ale jde o věci, které mě zocelily, řekla bych že často i mnohem víc než ty z pobytu v koleji, protože na fialové člověk stojí úplně sám. Z toho důvodu nerada vzpomínám na některé osamělé fialové večery, kdy jsem nejvíc tesknila po kolejce a havraspárské rodině. A úplně nejnejnejhorší jsou ta rána, kdy si vykračujete po chodbě jakoby nic a někdo lehne smíchy, protože vám kulantně řečeno vypršela působnost lektvaru mládí! To fakt zanechává šrámy na duši! *kysele se zašklebí*

*

John Werewolf

No, to je tedy velmi těžká otázka. Myslím, že se nedá úplně jednodušše vybrat jeden jediný moment, či vypíchnout jednu dobrou vzpomínku. Ať už zmíním cokoliv, posunulo by to jiné vzpomínky na druhou kolej, což je to, co bych rozhodně nechtěl. Proto si vyberu jednu vzpomínku, která ty úžasné roky v Havraspáru v podstatě začala - a to je můj vstup do koleje jako kolejní ředitel, a následné přivítání mé osoby do zaběhnutého řádu.

Nejhorší vzpomínku na Havraspár si nechci vybavovat, protože pro to není vůbec žádný důvod.

Nejhorší vzpomínka mimo Havraspár? Já jsem dost pozitivní člověk, takže se snažím si nepřipomínat věci, které mi někdy mohly ublížit. Snažím se dívat vpřed, nikdy není důležité zabývat se nějakou špatnou vzpomínkou, ale spíše se z ní poučit a vidět ve všem něco dobrého.

Nejlepší vzpomínkou mimo Havraspár je asi otevření Čarografiky, a pro mě až nečekaný zájem o podobný typ předmětu.

*

Janel Weil

Víte, jak je tohle zákeřná otázka, že? Jsem na Hogu už asi tisíc let a moje paměť je extrémně chabá, takže spíš než něco konkrétního si pamatuju útržkovitou směs momentů, kdy to bylo super a kdy to tak super nebylo. Hlavně bych nerada byla nějak konkrétní, protože spoustu těch vzpomínek je stejně důležitých a stejně hezkých, ale kdybych je zmínila v  určitém pořadí, mohlo by to vyvolat jiný dojem.

Každopádně úplně vás o odpověď neochudím, to ne. V Havraspáru toho bylo mnoho krásného. Já mám v hlavě takový jeden velký balík s nápisem Havraspár, kde jsou všechny ty krásnosti svázány a uloženy a ozdobeny modrou mašlí a kam občas chodím nostalgicky prohrabávat, co už mám za sebou. A i když jsou moje havraspárské začátky značně zamlženy, stejně si pamatuju okamžik, kdy jsem v modré koleji skončila a kdy jsem jásala v pokoji, že to tak vyšlo. Mezi moje nejlepší vzpomínky pak patří jednotlivé lidské tváře, které se v průběhu mojí cesty bradavickou školou vynořovaly a kus mě doprovázely, než se zase naše cesty rozdělily – a někdy taky ne. Nejvíc mě šokovalo, že se v Havraspáru dalo navázat přátelství na celý život! 
A pak jsou to spíše drobnosti, které tak vyplouvají na rozčeřenou hladinu mé paměti, jako je objevování kouzla Hogwarts, pěkně postupně a s laskavou kolejí za zády, setkání s některými jejími členy naživo, tady si vzpomínám na nábožnou úctu, kdy maličká Janel potkala na srazu živoucí legendu Judith Eleanor Pixie, dlouhé rozhovory v kolejce, které se prostě nesmí číst zpětně, protože by z nich člověk plakal, úkolové neděle, kdy jsme se s dalšími modrými navzájem utěšovali i povzbuzovali, každý bod, který naskočil na havraspárské „konto“ a udělal mi nesmírnou radost, havraspárské Vánoce a jejich jedinečná modrá atmosféra, okamžik, kdy se ze mě stalo stříbrné P a já cítila víc radosti než strachu, protože jsem ještě nevěděla, co mě čeká, okamžik, kdy se ze mě stalo zlaté P a já to měla právě naopak, protože jsem už tušila, do čeho jdu. Judithin nezapomenutelný proslov v zasedačce, Johnova sova, kterou mi poslal proto, že mě zapomněl zmínit v jakési pochvale do kolejky ještě před tím, než z něj byl vůbec kolejní, naše noční sedánky s Larr, ať jsme už zrovna korektily, vymýšlely soutěž nebo libovolnou jinou akci či si jen tak povídaly a byly zaskočeny ranním zpěvem ptáků. Ta propojenost se všemi z dob icq, kdy byl můj seznam narvaný modrými lidmi a večerů, kterých jsem strávila jen zajímavou konverzací a nicneděláním bylo nepočítaně. Sedmiboj z pozice soutěžícího, nekonečné kreativní chvilky s Emmou, Larr a Phill při B4, kdy jsme na sebe sršely nápady a  skvěle se doplňovaly, večírky se soutěžemi, kdy jsem se u počítače smála nahlas, každoroční dávka nováčků, Monny, která mě odnaučila říkat zdrobněliny. Rowenin odkaz, který jsem nikdy necítila silněji než v okamžiku, kdy se začaly spřádat havraspárské legendy, hrdost, že právě modrá kolej je tou originální a svou, tou, která si udržuje jedinečnou atmosféru a když chce, dokáže všechno. A to jen tak namátkou.

I to ošklivější bylo, pár neuvážených sov a činů, které se prostě staly, pár nepříjemných slov a poznámek, chyb z mojí strany, kdy jsem pokazila to, co jsem skutečně neměla… Ale víte, tyhle věci jsou už dost daleko. Když chci, zapomínám to špatné a u Havraspáru jsem si chtěla v mysli zachovat ty světlejší momenty, protože vždycky převážily nad tím nedobrým. Můžu říct, že se nestalo, aby mě jako modrou studentku moje kolej zklamala, i proto považuji Havraspár za naprosto neobyčejný „organismus“.

Co se týká fialové, už si tenhle hábit oblékám nějaký ten pátek, vlastně déle, než by se mi zamlouvalo, ale zážitky nejsou tak intenzivní. Jsou mnohem individuálnější a jsou to spíš malá osobní vítězství, jako třeba to, že se mi povedlo opravit všechny úkoly včas a v termínu (haha, kdy naposledy :D), že jsem napsala výklad tak, abych s ním byla spokojená (haha, stejná otázka :D), že se líbila ta a ta soutěž, kterou jsem vytvořila. 
Ale jsou hezké momenty, samozřejmě. Většinou jsou to takové, když se mi sovou ozve někdo, aby se mnou probral něco k výkladu či úkolu a je z něj zkrátka cítit, že ho daná věc zajímá, že si o ní chce popovídat. Seznámila jsem se tímto způsobem s ještě pestřejším spektrem jedinečných osobností napříč kolejemi a to mi nepřestane dělat radost. Taky to, že si můžu dovolit vlastně cokoli, co se na PU objeví a moje skříň má obrovské rozměry, kladný ohlas na cokoli, co jako profesorka dělám, řády za výuku i soutěže, které jsem skutečně oslavila, možnost vidět úkoly modrých a  podívat se na jejich práci z jiné strany. Porotcování v B4 byl obrovský zážitek, velká zkušenost, kterou bych si ráda kdykoli zopakovala. A nesmím zapomínat na Sub Salix, který je tedy mou radostí i starostí, záleží na jeho aktuálním stavu, že. 

Čímž se přesunu k tomu negativnímu. Nejsilnější negativní vzpomínkou je okamžik, kdy jsem byla odstřihnuta od koleje a přišla si hrozně sama, protože všichni ti, které jsem tak dlouho znala a s kterými jsem se přátelila, byli stále v ní… a  já už to nemohla vrátit. Těch prvních pár dnů bylo více než nepříjemných a i když zfialovění přineslo velkou úlevu, tak to byl taky velký smutek, to si budu pamatovat asi navždycky. Druhou velkou katastrofou je pro mě konstantní odcházení známých a oblíbených tváří, lidí, kteří mi něčím přirostli k srdci a kteří už zkrátka na Hogu nejsou. A pak klasicky nestíhání opravování úkolů a upravování výkladů v tom tempu, po kterém bych toužila, všechny ty promeškané nápady, co jsem zkrátka nestihla zrealizovat a věci, co jsem jako fialová tak nějak odflákla a  daly se udělat lépe. A nesmím zapomenout na chvíle, kdy mi dojde elixír mládí a Larstonová se mi hrozně vysměje, což už jí naštěstí můžu oplácet. Plus fakt, že všechny moje vyhlédnuté domečky v GD jsou dávno rozprodány, což mě odsuzuje k věčnému statusu bezdomovce.

***

Jak je vidět po naší malé procházce minulostí, byla by věčná škoda ponechat mnohé z nich jen ve své vlastní hlavě. Zvlášť v hlavě kouzelníka fialového a tudíž stár… majícího spoustu od vzpomínání odrazujících starostí. Tyto a jistě řada dalších vzpomínek však neslouží jen coby záznam kouzla okamžiku. Právě díky nim, byť by to byly jen drobné střípky, v každém modrém čaroději a každé modré čarodějce Havraspár stále žije. A byť by byl dotyčný sebefialovější, svou moudrou kolej v sobě nezapře.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář