Duchové na Hogwarts

Znáte je. Takové ty zvláštní postavy, co se někdy objeví, vystraší prváky a pak zmizí kdovíkam. Někdo jim závidí. Ten jejich posmrtný stav, žádné úkoly, žádné starosti, žádný stres ze smrti... Jak se k těm honosným pozicím dostali? Jaká muka přetrpěli, aby opustili svět živých a vydali se do říše duchů, dušiček a dušínek?

Aktuálně se na našem hradě pohybují čtyři kolejní duchové. Jejich příběhy zná mnoho lidí. Téměř každý se přece alespoň jednou za život nějakého toho ducha zeptal, jak umřel, nehledě na to, jak je to neslušné a netaktní (jediná horší věc je ta, když se čarodějky zeptáte na její věk). Nicméně před nimi tu byli i další, kteří v některých případech existují jen v mysli důchodců starších studentů a v zaprášených kronikách. Jak umřeli oni? Mohu vám přislíbit, že to v několika případech byly skutečně velmi kuriózní smrti. A také vážně krásné smutné.

*

Havraspár

Irma Pletichová

„Koukej, Irma má slona!“

Na letošní Vánoce tomu již bude devět let, kdy nás opustila drahá Irma. Zabil ji originální vánoční dárek, jedno kouzlo… Nebo ji zasednul slon, pokud to chcete říct na rovinu. Musíte taktéž uznat, že se tím pádem jedná o smrt velmi bolestivou, nepříjemnou a takovou, která vás přivede k tomu, abyste začali mít hrůzu ze sloních zadků (a vůbec všech částí jejich těla).

Arya de Hall

„Sáňkování s tučňáky? Co by se mohlo stát tak špatného…“

Některé zdroje tvrdí, že Arya byla sebevrah, umřít chtěla a dokonce se kvůli tomu zúčastnila nějaké morbidní kolejní soutěže… Jiné zdroje oponují, že zemřela smrtí krutou a nezaslouženou, že umřela v době, kdy měla poklidně odpočívat v mrazivých krajinách, sáňkovat s tučňáky a vyhýbat se ledním medvědům. A přece nás opustila, její tělo podlehlo, jak to občas dělají těla mudlů (jistí generálové by vám o umrznutí jejich divizí mohli vyprávět… kdyby nebyli mrtví) a vzápětí se navrátila, aby pilně strašila v havraspárské kolejní místnosti.

Eliah Tailesová

„Jé, tučňák! S ním Arya sáňkovala!“

Kdo mohl tušit tu podlou zradu? Že tučňáci již s modrými nesáňkují, neblbnou na ledu a sněhu, nesmějí se a roztomile nemáchají křidélky? Že tučňáci jsou krutí, bezcitní vrazi, co pro kousek masa (přece jen, Eliah měla jako správná studentka naší školy vlivem bezkonkurenčního stravování třicet kilo i s postelí) zabijí nevinnou slečnu? Uklována tak, že její duše nenalezla pokoje a nedokázala odejít – místo toho ji stále můžete potkat v kolejní místnosti či ve Velké síni. Jen ji, prosím, neklovejte. Už si toho zažila dost.

*

Nebelvír

Thomas Perchner

„Lucifero, nezlob se, já ti to vysvětlím, vážně, a proč – proč držíš tu pánev?“

Každý oficiální zdroj vám poví, že to byla nešťastná náhoda. Že Thomas zemřel jen tak… Náhodně. Že se pánvička v ruce jeho manželky objevila skutečně jen náhodou. A je naprosto nevysvětlitelné, jak se ocitla na jeho hlavě, zatímco ona ji stále ještě držela. Ale takové náhody se dějí pořád, to přece víme všichni. A taky doufáme, že jiní manželé u nás na hradě nedopadnou stejně… Tedy – aby se nestala znovu ta šílená souhra náhod a špatných okolností.

Lola Kaki

Není přesně známo, jak nebohá Lola zahynula. Zda hned na následky zemětřesení, které otřáslo nebelvírskou věží. Zda za to spíše mohl ten požár. Či ta následná novela. Nutno podotknout, že se jednalo o velmi nešťastnou smrt, neboť nedělala nic, co by ji mohlo z tohoto světa sprovodit (na rozdíl od jiných). Jen nevinná oběť, která si skutečně zaslouží tu zapálenou svíčku na dušičkách (společně s ostatními, samozřejmě, nebuďme barvisti a ani nepotlačujme ty, kteří umřít patrně chtěli).

Phosgen Cresfall

„Co se může stát špatného, když jdete lovit mantichory…“

No, hodně věcí. Třeba můžete umřít jako tady tento nebohý Nebelvířan. Nutno mu přiznat, že umřel, jako žil – chrabře, odvážně. Vysněná nebelvírská smrt, kdy umřete jako statečný a nebojácný rytíř při honu na nebezpečná a lidožravá monstra, abyste z jejich spárů zachránili krásnou princeznu. Ale to se možná už trochu nechávám unést.

*

Mrzimor

Arthur Jacobs

„Ale já chci zpátky!“

Nebelvír má ducha, který si za ženu vzal profesorku. Mrzimor má ducha, který byl sám profesor. Což je trochu kuriózní, ale stává se. Navíc nějakou spojitost s Mrzimorem měl, byl kolejním ředitelem (ještě před profesorem Nimem). Což je dobré, přece jen, kdyby studoval někde jinde, asi by s tím byly problémy a on mohl být obviněn z posmrtné špionáže, ale takhle… No co, umřel, ještě mu to vyčítejte.

Susy Wernerová

Dvě základní otázky o smrti této mrzimorské dušice:

„Skutečně vás může zasednout obří oranžová žába, když jdete krmit dinosaury?

„Vážně máme u Zapovězeného lesa dinosaury?“

Odpovězte si sami, nebo spíš takto – považujete něčí smrt za dostatečný důkaz, že tam ta obří oranžová žába někde bude? A co ti dinosauři? To že vás průvodkyně berou z bezpečnostních důvodů na jiná místa je přece dostatečný důkaz. Protože, přiznejme si to, jedna mrtvá stačí?

Magrápa Česneková

„Hele, česnek!“

Až budete argumentovat, že chcete vidět dinosaury, použijte aktuální mrzimorskou dušici. Zemřela v Zapovězeném lese, a to za nimi ani nešla! Samozřejmě, i slečny průvodkyně ji používají jako odstrašující příklad, protože snědla něco, co jíst neměla. A ne, žádnou muchomůrku, lysohlávku, hezké bobule ani nic, po čem by sáhla většina. Ale nezralý česnek, snad aby dostála svému krásnému česnekovému jménu…

*

Zmijozel

Hanibal Lecter

„Přece nemůže být nic špatného na lízání zábradlí, ne?“

To už je lidová pohádka, moji milí. Příběh legendárního Hanibala (ne toho, který jedl lidi a teď je v seriálu, při kterém dostáváte hlad, protože skvěle vaří), jednoho jezera, zábradlí, prázdnin, smrti a života… Pokud chcete námět pro svůj hrdinský epos, tady ho máte. Můžete rozebrat ty šílené chvilky s přimrzlým jazykem na několika set stránkách a vaše jméno se zcela jistě dostane na stránky učebnic. Ostatně, Hanibal tam už je.

Morgiana Jarwinská

„Ferdinand nikoho nežere, vážně ne.“

A víte, jak tato studentka zemřela? Pravda, je to již nějaký ten rok zpátky, kdy Zmijozel měl i jiného kolejního ředitele a všechno bylo tak trochu jinak, ale bazilišci se nemění. Nebo si myslíte, že jen tak z ničeho nic přestanou žrát lidi a stanou se vegetariány? Opustí od lahodného masa a spokojí se s nějakým zelím? Prosím vás, nebuďte naivní. Poslala bych vás za touto osobou, ale ta i tak náš hrad opustila. Možná si zkuste promluvit s Ferdinandem, třeba si na svůj oběd vzpomene…

Amanda Lembrijová

„Zodpovědnost? Neboj se, je vážně lehká!“

Amanda je skvělý příklad toho, proč se nevrhat do žádných funkcí, nic neorganizovat, nebrat si patrončata a vůbec necítit na svých bedrech těch několik kil zodpovědnosti. Ona je tam měla, tahala je všude po hradě, tady do prvního patra, tady do sklepení, pak zas nahoru do ředitelny… A co se nestalo! Zemřela pod tím vším, nebožátko nebohé! Utahaná, zavražděná takovou zlou věcí. Neblázněte lidi, lenošte a prokrastinujte, nic to neváží! (A neumřete!)

*

Tak to byla ta dvanáctka. Dvanáctka mrtvých, jejichž příběhy se dají jednoduše shrnout do kostek rakví. Nezapomeňte na ně při letošních dušičkách a hezky za ně zapalte svíčku (jen nepodpalte svou kolejní místnost, to tu už přece jen bylo).

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář