Modrým perem: Vyznání

Milostný dopis psaný modrou rukou tomu nejúžasnějšímu muži pod Sluncem!

Můj milovaný,

je tomu bezmála pět let, kdy jsem nic netušíc bloumala sestřihy v Kouzelném kadeřnictví, pevně odhodlaná zahodit své dětství, zbavit se oblíbených růžových pentlí a pořídit si na hlavu něco, na čem by vynikl můj nový třpytivý diadém. Cítila jsem se tak dospěle! Přišla jsem si tehdy účelově pro nějakou "věc" a neměla páru, že nebudu odcházet s jen tak ledajakým unylým účesem. Že až zase otevřu ty dveře do mrazivého únorového večera, bude mi na hlavě trůnit hotová Osobnost. Budeš mi vévodit ty.

Nudný sestřih za sestřihem, to je moc princeznovské, to je moc blonďaté, to zase šedomyší. Pak jsem tě spatřila. Můj nejpichlavější, zářil jsi jasně jako pravé poledne a já jsem prozřela. Můj život konečně nabral smysl! Byla to láska na první pohled, najednou jsem viděla vše jasně. Netrvalo dlouho a dokonale jsi mi zamotal hlavu. Doslova.

Vždycky jsem měla slabost pro drsňáky, co naplat. A ty jsi byl prostě bad boy už od prvního pohledu. Naostřené bodlinky, rošťácká chapadýlka, samý sval, uhlazené temeno hodné pravého elegána. Byl jsi tak akorát snědý, přesto jsi svítil natolik, že moje nová Schauma bledla závistí. Voněl jsi po chlorofylu a rozšafně ses pohupoval do rytmu chůze. Prostě a jednoduše sexy. Temperament z tebe přímo prýštil a v celém kadeřnictví ti nebylo rovného. Můj ostrý chlapče...

Propadla jsem ti, obmotal sis mě kolem své bodlinky a zažívali jsme spolu zamilované chvíle. Ty tam byly mé příliš vypouklé oči a nevzhledná piha pod okem. S tebou? S tebou jsem se cítila krásná!

Najednou lidé koukali na tebe, na nás, přišla jsem si jako princezna. Diadém jsi svíral ve své náruči opatrně a uctivě, aby vynikla jeho záře. Když hledím do rodinného alba, vidím, že jsme byli celebrity, že jsme tvořili hvězdný pár! Chybělo snad jen společné jméno. Řekni, drahý, byli bychom Larrtus? Nebo Kakarie? Přála bych si to vědět.

Přes den jsi trpělivě snášel příkoří navlhlého vzduchu hradních pozemků, odolával jsi zatuchlosti a rozmarům neutěšeného podnebí Hogwarts. Když jsem byla nervózní, chytil jsi mě za ruku bodlinkou, abych si tě mohla namotat na prst, a vždy jsi mě podpořil.

A večer? Ach nejdražší, večery (a noci, ale to cudné dámy neříkají!), ty byly památeční. Jak my jsme se nasmáli, když jsem ti dopřávala lázeň, masírovala chapadýlko po chapadýlku, laskala všechny bodlinky a krmila vitamínky. A pak dlouhé hodiny před zrcadlem, kdy jsme se cukrovali pomádou a byli prostě a jednoduše šťastní. Milovala jsem je...

Žádné štěstí však netrvá věčně, můj nejúžasnější. A k růžovému obláčku, po kterém jsme spolu pluli, se dostal neposedný temný beránek a začal z něj červotočsky ukusovat. Prevít. A tak nastaly trable v ráji.

Jak to jen říct... Asi jsi mi prostě přerostl přes hlavu. Najednou mi začalo vadit, že jsi neomalený a v noci mě často popícháš na tváři. Že se rozvaluješ po celém polštáři a já se krčila na malém čtverečku. Že mě ráno budíš, že potřebuješ zalejt, a že tě musím zdravit "Bodlinatý den, Ó-Pichlavosti". Byl jsi všude, strhával jsi na sebe pozornost a měla jsem z tebe hlavu jako balon! A byla jsem rozhořčená! Kamarádi mi říkali, ať tě pustím k vodě, když mě tak šikanuješ, ale já tě hájila. Pro ně jsi ovšem byl persona non grata.

Sám si vzpomínáš na tu osudnou velkou hádku v předvečer zahájení Sedmiboje. Pohár nás vybral a netrvalo dlouho a na okénko klepala sova se sedmibojařskou teplákovkou. Strašně jsi mě toho večera zklamal, nejúžasnější. Když jsem si na sebe úbor natáhla, vypadal jsi v něm jako blbec. A já si tě brala, protože jsi byl fešák! Protože jsi měl šarm a styl! Brala jsem to jako podraz, jako že se mnou nebudeš v dobrém i ve zlém, v teplákovce nebo bez ní. A tak jsme se na půl roku rozešli a já koketovala s copatým sporťákem.

Srdce mi ovšem zjihlo, když jsem dosportovala a potřebovala jsem, aby vynikl nejen diadém, ale i zbrusu nové žezlo. Našla jsem v tobě ztracenou lásku a rázem byla zas bodlinka v plešce. Od té doby jsme toho spolu hodně prožili. Nesčetné chvíle u Malkinové, když jsem tě nemohla procpat rozličnými otvory šatstva, prohihňané večery v kolejce, první puštíky, kteří tak rádi sedali na tvá chapadýlka a houkali kolébavé melodie. Spolu jsme smáli, spolu jsme plakali, spolu jsme zfialověli a řešili mé první vrásky. Spolu jsme putovali za hranice hradních čar a spolu jsme se do nich zas navrátili. Spolu jsme zažívali štěstí po návratu do koleje, kde si tě zamilovala celá havraní rodina. Mělo to být navždy spolu.

S hlubokou ránou v srdci ale musím říct, můj nejmilovanější, že jsme si asi nebyli souzeni. A nebo že jsem ukrutně blbá. Asi jsme si spíš nebyli souzeni. Když jsem onoho smutečního dne sahala naivně po lahvičce Lektvaru z fénixova popela, neměla jsem šajn. Myslela jsem, že nám to prospěje, fénixové jsou konec konců léčivé slípky! Šťávička z jejich tresti by nás třeba mohla udělat ještě krásnější, kdyby něco takového bylo možno!

Ale ne. Nerozvážně jsem do sebe obrátila celou ampuli a než jsem si stihla otřít ústa, krve by se ve mně nedořezal. Hořel jsi! Byl jsi v plamenech! Chvíli jsem chtěla zajásat, že umíš polykat oheň, ale to byl zlomek vteřiny. Pak mi došlo, že je konec. Že oheň polyká tebe. Že jsem tě odsoudila jak třísky na podpal. Bodlinky vřískaly, svíjely se v plamenné bolesti a náš nářek se nesl každou skulinou hradních chodeb. Pak už si nic nepamatuji...

Když jsem se probrala, byl jsi pryč. Zůstaly po tobě jen oharky bodlinek, potoky slz a bolavé vzpomínky. Byl jsi účes mého života a když si teď každé ráno nasazuji jednu z těch tradičních princeznovských paruk, vždycky pohladím plešku tam, kde jsi tak rád sedával.

Můj nejpichlavější, pravá láska si ale vždy najde cestu. A já si myslím, že fénix přece jen nezklame. Shořel jsi v plamenech strašlivou smrtí, ale myslím, že s trochou trpělivosti a času znovu vyrosteš. A budeš ještě krásnější a bodlinatější než kdy dřív.

Píši ti tyto řádky, abys věděl, že jsem na tebe nezapomněla a že toužebně očekávám tvůj návrat. Vezmi si tolik času, kolik jen potřebuješ. Slibuji, že tě budu pečlivě zalévat, že tě budu piplat a hřát od kaktusího miminka až po velké chlapisko, že tě budu bezmezně uctívat a nebudu držkovat, až se po mně zas někdy oženeš bodlinkou. Vždycky si budeme patřit.

Do té doby však...

R.I.P. Můj Milovaný Kaktusi!

Navždy tvá
Larrie

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář