Nacpeme se!

Vánoce a jídlo, téma vděčné a věčné. Jídlo patří k Vánocům mnohem víc než dárky, klid, mír, štěstí, rodina, přátelé, radost, koledy, vůně jehličí a podobné malichernosti bez špetky duchovního smyslu. Věnujme tedy nejdůležitější části Vánoc patřičnou průpravu a podívejme se, jak se s vánočním hladem popasovat.

Nejprve se ponoříme. Nikoli do vánoční atmosféry, nýbrž do oblíbených čísel a statistik. Průměrný člověk průměrného objemu a vzrůstu spořádá v období Vánoc to zahrnuje Štědrý den a oba vánoční hody průměrně patnáct až dvacet kilogramů jídla. Přistihneme-li se pod touto hranicí, měli bychom se zamyslet sami nad sebou, zda nejíme pod vlastní možnosti a nekrátíme se zbůhdarma na úkor jiných, rozumnějších. Existují totiž lidé schopní zvýšit průměrnou spotřebu až na dvojnásobek.

Průměrná rodina spotřebuje na tradiční bramborový salát čtyři středně dlouhé řádky brambor a čtvrt skleníku mrkve, o další zelenině nemluvě.

Pro správné a kvalitní prožití Vánoc je třeba opatřit a sníst alespoň dvacet rozličných druhů cukroví. Různé varianty druhu jediného se do statistiky nezapočítávají. Zvláštní kapitolu pochoutek pak tvoří čokoláda.

Dále, podle statistiky lékouzelnické asociace, zveřejňované tradičně k příležitosti prvního dne nového roku, spolyká během štědrovečerní večeře a při pozdějším dojídání přebytků průměrně opatrný jedlík sedmnáct rybích kostí. Každá devíti tisící spolknutá rybí kost je smrtelná. Nezanedbatelné číslo tvoří rovněž spolykané rybí šupiny.

*

*

Jak je z výše uvedeného patrno, není v silách nezkušeného konzumenta poprat se s povinnostmi vánočního nacpávání bez několika užitečných rad. Abychom se nedopustili chyby, která nás v krajním případě může ve vánoční konzumaci omezit, rozebereme si všechny důležité body.

V první řadě, tedy to nejdůležitější, samotné množství. Celá problematika svátečního jídla je již od věku zatížena nebezpečným a krutým fenoménem zlatého prasátka. Zlaté prasátko je nelogický výmysl. Vznikl v dávných dobách, a to patrně ze dvou možných příčin. Světlo světa mohl spatřit coby zástěrka chudoby, kdy rodiny nemajetné, chroupající jen křížaly a pár oříšků, zastíraly mlsnému potomstvu nedostatek pochoutek legendou o prasátku. Druhou variantou je opět zástěrka jídlu prázdné spíže, nikoli však z nedostatku financí, ale pouhé lenosti obětovat sotva dva týdny života a vše potřebné navařit a napéct.

Víme-li, co za mýtem zlatého prasátka stojí, máme všechnu potřebnou vůli k jedinému správnému a rozumnému jednání prasátko, je-li zlaté, ignorovat. Odpírání si požitků z Vánočních dobrot kvůli prázdné a vzdálené vidině zlatého prasátka je přečinem proti radostnému duchu Vánoc. Není neklidnějšího a vynervovanějšího člověka než hladovce úpícího po celý Štědrý den v očekávání zlatavého přeludu s prázdným žaludkem. Jste-li si prasátkem jisti a dali byste ruku do ohně za to, že jste již bájného oslnivě lesklého vepříka viděli, pak vězte, že šlo o přelud z hladu. Považte přitom, že i člověk nacpaný sedmi kilogramy cukroví má zajímavé vidiny a přeludy.

Další nepříjemnou potíží v nezřízeném pojídání je paradoxně samotná existence štědrovečerní večeře. Představa Štědrého dne jako dne směřujícího k bohaté a štědré večeři navádí člověka ke střídmosti. K jakému nelogickému čekání, že se pořádně a skutečně nají až večer. Jde o pouhý optický klam a podlehneme-li mu, nikdy se kvalitně nenajíme. Večeře je zlatým hřebem Štědrého dne! Zlatému hřebu zpravidla předchází hřeby z levnějších materiálů, o Vánocích však nic nepřekáží tomu, aby bylo zvoleno neméně honosné stříbro. Jíst proto začínáme již ráno. Ideální doba pro první sousto je okolo půl šesté hodiny ranní. Většina rodinných i hradních příslušníků totiž v tuto dobu stále spí, u spíže se tak netvoří fronta a nejsme v jídle nikým rušeni a při jídle nikým viděni. Po rychlé snídani si navíc můžeme jít znovu lehnout, abychom se v příjemnější devátou hodinu probudili svěží a hladoví. Jak si zajistit pravidelný přísun jídla během dne bude obsahem následujících bodů.

*

Ještě než se vrhneme na cukroví a sladkosti, věnujme se důležitému překlenovacímu chodu. Bramborový salát byl vymyšlen jako lék proti přeslazení. Ani největší mlsoun nedokáže pojídat sladké cukroví celý den. Abychom znovu dostali na sladké chuť, musíme jej prokládat něčím slaným. Bramborový salát, jídlo dietní a zdravé jako všechny saláty, je pro tento účel dokonalý. Téměř vždy má ovšem jednu podstatnou vadu je ho málo. Navíc rád působí dojmem, že jej málo není. Klame a ani dojídání na Nový rok neznamená, že bylo letos množství odhadnuto správně.

Existuje naštěstí jednoduchý trik, jak se úbytku bramborového salátu vyvarovat. Jde o takzvanou konzumaci průběžnou. Ta spočívá v tom, že nejíme salát hotový, neubíráme z jeho střídmých zásob, byť by byly sebelákavější. Salát jíme metodou nenápadné přítomnosti při výrobě. Odvážnější mohou dokonce přítomnost u výroby salátu označit za asistenci, mnohem praktičtější je ovšem být přítomen téměř étericky.

Princip je jednoduchý. Jednotlivé ingredience salátu se do výsledného objemu nezapočítávají, dokud nejsou do salátu vmíchány. Ujídat tedy musíme během přípravy, nikoli přijít k hotovému. Při ujídání se navíc mnohem hůř sleduje skutečné množství snězeného, případní škarohlídi tak nemají řádný podklad pro vyhánění z kuchyně. Pozor! Mějme na paměti, že nám jde stále v první řadě o konzumaci. Obloukem se tedy vyhýbáme fázi, v níž je budoucí salát ještě stavu syrového. Nebudeme u něj zaclánět dříve, než bude každá jedna jeho část poživatelná. Celá věc by se totiž mohla zvrtnout v nepříjemnou povinnost oškrábat brambory.

Abychom plně využili potenciálu tohoto pokrmu, můžeme se pasovat do role vrchního ochutnávače a vzít na svá bedra zodpovědnost za správné dochucení salátu. Sůl a pepř poté přisypáváme po špetkách, abychom obsah patnáctilitrové mísy nepřesolili, a nepřestáváme zodpovědně a svědomitě ochutnávat. Jen cynik by se neobětoval pro dobro ostatních a nezabránil s nasazením vlastního žaludku katastrofě, kterou by mohl špatně dochucený salát být.

*

Následuje cukroví. Cukroví je zdaleka nejdelikátnější záležitost Vánoc. Na jeho správném stavu, upečeném i snězeném, je třeba pracovat doslova celý život! Nestačí si vzpomenout měsíc před Vánoci.

Abychom na vánoční stůl dostali cukroví o patřičné chuti a rozmanitosti, zajistíme již v útlém věku nejdůležitější část rodinného dědictví, a sice prababiččinu kuchařku. Není pochopitelně třeba sešit plný poznámek sebrat. To by byl čin nesmyslný a značně kontraproduktivní. Důležité je získat a udržet povědomí o jeho poloze. Zajistit, aby místo něj v případě požáru zhltly plameny jen starožitnou kredenc. Aby, přijde-li někdo loupit, raději odnesl z domu šperky a peníze. A především aby jej neuzmuli hamižní příbuzní. Ti bývají nejčastější příčinou ztráty vzácného artefaktu. Dostanete-li tedy na někoho blízkého podezření, neváhejte jej šacovat, případně podrobit výslechu dle práva útrpného.

Máme-li zajištěno, že bude cukroví chutnat, postaráme se ještě o množství. Zde se dopustíme bohapusté lži a zaútočíme na hrdost a ješitnost těch, kdo se do přípravy cukroví vrhnou. Nenápadně nastolíme alespoň pětkrát denně téma nenáviděných sousedů či přátel a jejich představy o bohatém výběru vánočních pochoutek. Zvolíme číslo jen o málo menší než odpovídá představě naší. Neprojde-li tato metoda, obětujeme se k práci a s cukrovím pomůžeme. Je to sice nejzazší a téměř tragická možnost, pro sladkosti je ovšem třeba překonat sám sebe.

Co do množství snězeného je možné uplatnit metodu popsanou výše u pojídání salátu. Velmi užitečný je taky trik připáleného cukroví. Osobu zodpovědnou za hlídání času patřičně zabavíme a návrat k ostražitosti dovolíme ve chvíli zvolenou chytře tak, aby posléze usoudil, že vyrobí zcela novou, nepřipálenou várku cukroví. Uhlídáme-li správné časové rozmezí, bude nepovedená várka ještě poživatelná, ale vyřazená, tedy nám zcela k dispozici. Jde ovšem o vteřiny!

Krátce ještě k čokoládě. Jak se správně přecpávat čokoládou každý ví, jen pro zajímavost a pro jistotu bych tedy rád upozornil na jistou kouzelnickou, dost možná opomíjenou čokoládovou tradici. Každý kouzelnický jedlík by měl na Štědrý den sníst alespoň jednu čokoládovou figurku Merlina. Je nepsaným pravidlem opatřit figurku v životní velikosti, menší by mohla být považována za urážku kouzelnického velikána. Merlinova výhoda tkví především v tom, že nikdo přesně neví, jak velký ve skutečnosti byl. Pravověrní jedlíci se ovšem ztotožňují s názorem předních magických čokoládoven, dle jejichž historického výzkumu měřil bájný kouzelník dva metry a sedm centimetrů. Někdo navíc pokládá za přirozené připočítat k výšce špičatý klobouk. Přesto se mezi výrobcem a veřejností vedou i jisté spory. Prozatím nebyla vyslyšena námitka konzumentů, kteří zarytě tvrdí, že Merlin nebyl v žádném případě dutý. Specifickou kategorii zastánců Merlina tvoří lidé, kteří sice připouští, že mohlo jít o kouzelníka dutého, ale důrazně trvají na tom, že býval rád a často plný rumu.

*

A konečně, pár slov o vánoční rybě. Kapr, tradiční roztomilá a krotká rybička sladkovodních rybníků a toků, je po chimérách nejnebezpečnějším živým tvorem na světě. Má na svědomí jen o něco méně obětí než mor. Je rovněž jedním z nejzáhadnějších živočichů. Přírodovědci dodnes netuší, kolik má kapr ve skutečnosti kostí. Rybu se dosud nepovedlo úplně vykostit a odhady se různí v řádu desítek. Při tomto štědrovečerním chodu je tedy důležité jediné přežít.

I zde poslouží několik osvědčených rad. Kosti v krku se vyhneme, nikoli zaručeně, ale se slušnou jistotou, například tím, že nebudeme kapra osobně rdousit. Kapr moc dobře vidí, kdo k němu míří s paličkou, a ze záhrobí se dotyčnému mstí. Tato skutečnost je podpořena statistikou, kost nejčastěji zaskočí právě chrabrým otcům, hrdinům lítých zápasů s čipernou rybou. Na hradě tuto radu aplikujeme tím, že si neznepřátelíme skřítky. Má-li skřítek s někým osobní spory, poprosí kapra o pomstu výměnou za čerstvější strouhanku.

Další osvědčenou metodou je pojídat u večere nebezpečnou rybu pomalu. Ne snad proto, abychom si zavčasu všimli kostí; kosti, která nám nakonec bude osudovou, si všimnout nelze. Vyčkáváním, až se polknutou kůstkou přidusí ostatní osazenstvo stolu, snižujeme matematickou pravděpodobnost, že dušení postihne i nás. Tento trik je dobré před spolustolovníky utajit, kdyby jej zkoušeli všichni, protáhne se jídlo do Velikonoc a nedočkáme se dárků.

***

Samotným závěrem tedy nezbývá než popřát sladkostí a jídla plné Vánoce, popřát klid pro každé jídlo tak nezbytný a chuť pro každé sousto tak důležitou. Užijte si tedy vánoční přecpávání a vězte, že koule je tvar dokonalý, váha pojem abstraktní a plné břicho pro přežití zimních měsíců nezbytné.




Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář


Tiráž Autor: James Watfar
Vydáno:

Komentáře
1714066362