Havraspárský vánoční sraz

Když chcete zorganizovat kolejní sraz, je třeba si najít nějakou dobrou záminkou. A co je lepšího než blížící se Vánoce? Hororový sraz snad všichni přežili bez dlouhodobějších psychických následků a tentokrát byla hlavní myšlenka jasná: Zastavit se v předvánočním shonu, sejít se, nacpat se vším možným i nemožným (na havrsrazech to už ani jinak nejde) a hlavně odpočinout si obklopení mo(u)drou rodinou. Dawsonová byla pověřena, aby vše zdokumentovala a napsala článek. Dostala nakázáno, aby byla hodná, tak uvidíte, zdali se mi to povedlo.

Na úvod je důležité zmínit, že to byl sraz spíše komorního charakteru. Sešlo se nás v jeden moment jenom celých 11. To je hrozně nízké číslo, že? Čas setkání byl tradičně stanoven na jedenáctou hodinu ranní. Oficiální důvod je, aby mimopražští měli šanci dojet, ten neoficiální je, že se pražské lemry prostě z té postele dřív nevykopou.

(Zleva: Edmund, Effie, James, Lili, Larrie, Nix, Dun, Cass, Evey
Dole: Já a NiC!)

Any a NiC si ráno ještě oskočily na nákupy (fáma, která deklaruje, že chudák NiC musela spát na podlaze, je lež! a ukousnu hlavu komukoli, kdo ji bude šířit! měla matraci A deku A polštář!). Dawsonka měla nutnou potřebu všem ukázat své pravé já a pořídila si tedy svatozář, aby tuto skutečnost mohla všem názorně dokazovat po celou dobu srazu.

*

Když tedy ty dvě dorazily na Hlavák v 10:57, zadýchané, uhnané a panikařící, že jdou pozdě, zjistily, že před obchodem profesorky Wejlové není ani noha. Jako nikdo! Po chvíli se zjevil Edmund, chudák malý bloudil kolem a už skoro plakal, že nikdo nepřijde. Je logické, že kdykoli na srazu převažují Pražáci, není šance, že by se někdo uráčil dorazit včas. Lilien a James si počkali přesně na úder jedenácté, aby přišli “stylově” a zbytek se začal tak nějak trousit. Jako poslední dorazila samozřejmě organizátorka Larstonová (jak jinak, že?!) a my se mohli konečně začít ploužit přes kopec na Ípák.

Na Náměstí Míru jsme navšívili vánoční trhy a nacpali se trdelníky, kaštany a škodolibě se zasmáli nevyrovnanému boji NiC s palačinkou, která nakonec sladkou placku překvapivě porazila. Nacpaní jsme se tedy mohli logicky vydat na oběd do našeho oblíbeného Einsteinu, kde jsme naštěstí díky nízkému počtu nezpůsobili trauma obsluze jako minule. I tak jsme se ovšem museli trhnout, takže elita zaujala velký stůl (Evelína, Cass, Nixová, Any a NiC). Před Edmunda byla postavena velká výzva, zasloužit si účast u holčičího stolu. Zbytek seděl roztroušeně kolem a přišel o všechnu srandu.

*

Elitní oběd by se dal shrnout asi takto: Nixová ohrožovala sebe i své okolí ostrým nožem, Evelína se bude muset naučit umu objednat si z jídeláků a Edmund se natolik osvědčil jako holka, že uvažuje o nošení sukně a stěhování do dívčích ložnic. Po spořádání skoro všeho, co nám bylo přineseno (fakt nechápu, jak se to do nás mohlo vejít), jsme vyrazili (naštěstí dolů z kopečka) do čajky a po cestě se k nám připojila Effie. Stále sice tvrdí, že měla mudlovské povinnosti, já ovšem stále tvrdím, že prostě nebyla schopná vylézt z peřin před polednem.

(Konviček a šálků není nikdy dost!)

V čajovně jsme se rozvalili do pohodlných gaučíků (tedy všichni krom NiC, protože byla vystrnaděna na podlahu) a úspěšně překonali přicházejícího poobědového šlofíka. Po složitém čtení celých tří! nápojáků jsme dostali i teplé tekutiny a opět jsme si potvrdili, že někteří si prostě neumí objednávat. Koho by napadlo, že položka s názvem “hřbitovní kvítí” bude chutnat jak vylouhované ponožky? Asi všechny krom naší Larr a Dundy, kteří se následnou hodinu šklebili, ale snažili se hrozně předstírat, že tak odporně to zas nechutná.

No a pak... Pak přišlo to nejlepší! Dárečky! Protože jsme všichni hrozně hodní (a Dawsonka se svatozáří nejhodnější!), dostali jsme kupu dárečků. Následovalo snad hodinové óchání a áchání nad modrou hromádkou sladkostí a čokolády všech druhů, fikanou krabičkou poslední záchrany, tajemnou modrou krabičkou, obsahující vánoční cukroví, které s ohledem na svoji tvrdost bude jedlé nejdřív po Novém roce a taky keramického puštíka, ke které každý dostal i návod k použití (nejdůležitější položkou je samozřejmě pokyn “neupečeš”).

(Dárky!)

O perlu rozbalování se nepostaral nikdo jiný než naše Evelínka. Nejdřív totiž našla v Kápézetce připínáček a teprve potom, co to oznámila celému osazenstvu, se na něj napíchla. Asi chtěla názorně ukázat, že připínáček píchá. Jako fakt jo! Poté, co jsme se dostatečně škodolibě zasmáli, otevřela kolejní a primusovic tajemnou krabičku, která byla doručena koleji prostřednictvím Lilien. Stál před námi nelehký úkol. Najít pravidlo, kdo ke komu patří na základě přáníček s keramickou hůvou. Následovaly geniální nápady typu: spočítejte hvězdičky, pařáty, počet uzlů,  oslovení a další bystré poznatky. Rozuzlením samozřejmě bylo to, že jsme všichni jedna velká mo(u)drá rodina a není třeba se tedy dělit. Všichni samozřejmě tvrdí, že to věděli od samého počátku, ale nechtěli zkazit ten proces bádání.

Našly se i dobré duše, které dotáhly cukroví, takže konzumace sladkého pokračovala. Nelze opomenout přejmenování čaje v nabídce, protože “tuarég” je evidentně nejenže hrozně divné slovo, ale určití jedinci mají i problém s jeho výslovností. Nově se objednává pod názvem “džin”, ale nedivte se, když se na vás bude koukat obsluha divně. Nebo ještě divněji, když se Jednorožec snažil hlazením konvice džina vyvolat.

***

Po hodinách společného povídání, mlsání a vyměňování dárečků se začali první jedinci zvedat a kolem šesté opustili čajovnu i poslední povaleči a nezbylo než sraz oficiálně rozpustit. Sraz se náramně povedl a už se nemůžu dočkat, až bude další. Jedno je totiž jisté, modrý havrsraz nemůže být nikdy normální.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář