Princem snadno a rychle

Narozeniny jsou jen jednou za rok, proto je dobré prožít je tak, abyste na ně mohli celý rok vzpomínat. Mně se to povedlo vcelku úspěšně. Během dne mi přinášely sovy nejrůznější dárky. Nejprve samozřejmě od školy čokoládovou žabku, kterou jsem našel u postele hned ráno po probuzení. Chtěl jsem si ji ale pořádně vychutnat a pokochat se novou kartičkou. Proto jsem ji odložil na noční stolek s tím, že se do ní s chutí zakousnu večer.

*

Sovy mi nosily další dary a já jsem nevycházel z údivu, ať šlo o krabičku ve tvaru krabičky, která však skrývala zlatou lucerničku, nebo o prapodivný balíček, který připomínal soušku, ale bylo v něm ukryté koště Forcer 2006 Ultra. Nakonec přišel i jeden zvlášť hezky zabalený dárek, který připomínal svým tvarem koště, ale byla v něm jen souška.

Celý rozradostnělý jsem se tedy v podvečer vrátil do pokoje. Koště jsem postavil opatrně do kouta, soušku do druhého rohu a pověsil jsem na ni slavnostně novou lucerničku. Pak ale padl zrak na můj noční stolek, kde měla být má čokoládová žabka. Na první pohled to opravdu vypadalo jako zvíře. Ale ve skutečnosti to byla krysa. Moje krysa Hubert Mlátička žrout špendlíků první, který sežral moji čokoládovou žabku, která mu ještě slabě kuňkala v břiše!

Asi si nedovedete představit mou reakci. Matně si vzpomínám, že jsem reagoval nějak takto:

To, že spolu s žabkou schramstnul i kartičku, mi také úplně nezlepšilo náladu, a tak jsem Huberta zavřel do staré dobré železné panny, protože odtamtud se ještě nikdy neprokousal. A tak bylo moje nové koště, lucernička i souška v relativním bezpečí. Vydal jsem se tedy na na večeři do Velké síně, abych se najedl alespoň něčeho, co připravili skřítci, když už jsem přišel o žabku.

Ve Velké síni jsem pak zjistil, že ty nejhezčí dárky se nedají zabalit, převázat mašlí a darovat je s láskyplným "na". Třeba takový ohňostroj, ten dokáže člověku zvednout náladu. A kdy je lepší příležitost než na narozeniny. Navíc na mé narozeniny. Tak jsem si mohl vychutnat první sérii veselých výbuchů pod taktovkou Any Dawson.

S jídlem roste chuť. Ne, příběh nepokračuje tak, že Hubert sežral další žabku, i když by určitě rád! To jen já jsem měl chuť na další ohňostroj. Any možná měla ještě větší chuť než já. Ale co vám budu povídat, podívejte se sami...

Any pak už bylo od výbuchů asi hodně teplo, a tak si ponechala jen diadém na hlavě a rukavice. Sám jsem si pak jako pravý džentlmen (čtěte gentleman) zakrýval oči. Proto vám nemůžu přesně popsat, co a jak se stalo. Nicméně někteří si oči nezakrývali, a tak byla Any uspána nejmenovaným fialovým. Hrad se tak rozrostl o další Šípkovou Růženku. Kde je Růženka, tam musí být i princ. A to jsem byl prosím já.

*

Vynechám část, jak se ke mně hrnuly zástupy sice hezkých, ale neurozených dam, a přejdeme rovnou k tomu, jak jsem se chopil meče a vydal jsem se na strastiplnou cestu skrz šípkový keř k Růžence.

Všimněte si, jak jsem opět velmi džetlmensky nechal Any, aby se před  tím, než ji uvidím, trošku upravila v kadeřnictví. Už tak je vždy na rozpacích, když mě vidí. Ale pokračujme mým profesionálním probuzením.

A tak to celé bylo. Kdo říká něco jiného, ten lže. Možná by chtěl někdo slyšet ještě pohádku o Růženínovi, ale to už je jiný příběh. Tento příběh končí přesně tak, jak byste čekali, jako každý jiný správný příběh, totiž: ...a pokud nevymřeli, tak tam žijí dodnes.