Sedmidenní válka s dveřmi?
Jako každý správný bojovník, i já mám svoje každodenní výlety do útrob hradního sklepení, kde se potkávám se starými známými v prvním patře - ať už to jsou dovádiví raraši Rik a Vik, svůdná Sukkuba nebo všemi obávaný a můj dobrý kamarád Nemrtvý bojovník, nazývaný též jako Nemrtvák.
Bohužel jednoho krásného dne, když jsme zdárně proletěli zemským jádrem, jsem narazil na menší překážku. Tedy nebyla to překážka malá, ale docela mohutná a ten náraz docela zabolel.
*
A tady to vše začíná, neoblomná hmota dveří nám stále opakuje svoje "Varuj se človíčku kroků svých, byť nevpustím tě do hlubin propasti!" Ale já se nehodlám vzdát a celý první den opakovaně chodím ke dveřím a slepě do nich narážím v domnění, že tentokrát se to už musí podařit a já se skrze dveře dostanu ke svému vytouženému cíli. Bohužel bez úspěchu.
Druhý den to ale není o nic lepší, šok z prvního neúspěšného dne stále neopadl, a tak bloumám po chodbách hradu, kde se snažím přijít na to, jak se do sklepení dostat a co se stalo se všemi kamarády, kteří ho obývali. Jsou v pořádku? Čas od času zahnu a sejdu pár schodů ke sklepení, kde opět narážím na onoho soka největšího v podobě zavřených a umanutých dveří.
A je to tu. Přes noc to ve mně začalo dost vřít, nejsem zvyklý na to, že by mi někdo tak dlouho a tvrdě vzdoroval. Již po snídani si to mířím přímo po schodech dolů ke sklepení. Bitva číslo tři začíná. Jakmile jsem tam dorazil, tasil jsem hůlku a seslal první kouzlo směrem na dveře. Nic se neděje, takže sesílám druhé. Opět nic! Sahám na kliku a dostávám od dveří takovou ránu, že mi dělá v tu chvíli problém si vzpomenout, jak se vůbec jmenuji. Zase jsem nepochodil.
Když to nejde po zlém, půjde to po ještě zlejším. Ne, dělám si srandu. Je na čase zkusit to po dobrém. Už je to docela dlouho, co jsem se vydal na cestu pokoření dveří. Přesně čtyři dny od stěhování.
Dnes tedy jdu s úsměvem dolů a od začátku se na dveře usmívám. Dnes to určitě zvládnu. Dnes to dám. Usedám před dveře a začínám. Prosím, když mě dnes pustíš, nikomu to neřeknu, nikdo se to nedozví. Zametu tě, opráším od pavučin. Vytřu podlahu. Dveře mlčí… Udělám cokoliv, opravdu cokoliv budete chtít. Stále jen otřesné mlčení se ozývá ode dveří. Zklamaně se tedy zvedám a odcházím. Ale není to ještě konec. Ještě ne.
V noci, pár minut po půlnoci, mě osvítil duch svatý. Nebo jsem si to aspoň myslel. Běžím do sklepení na pátý pokus udolat hmotu dveří. Jak to říkal kdysi Brumbál Harrymu? Musíš zaplatit. Co když dveře taky požadují moji krev!
Vzhledem k tomu, že z neustálého narážení na samém počátku mám oděrek ještě dost, to není problém. Rozdrápávám si jednu škaredou oděrku a třísním kliku krví. Opět se nic neděje. Zklamaně se vracím do ložnice a usínám.
Další den! Už šestý! Nevím co si počít, nechci to ještě vzdávat, ale je toho už tolik, co jsem vyzkoušel, a stále to nefunguje. Dobloudím až ke známému protivníkovi a svalím se na zem pod ně. Jsem totálně zlomený a propukám v pláč. Něco, na čem jsem byl závislý prostě není nadosah a já nevím, co si dál počít. Ale dveře ani toto nezajímá. Spokojeně se tyčí nad zlomeným kouzelníkem. Vyhrály?
V den sedmý u mě dochází k totálnímu smíření. Mířím dolů. Dnes již naposled si před dveřmi vyčaruji bílou vlajku a začnu jí mávat. Když už to trvá opravdu dlouho, musím přiznat svoji porážku. Nezvládl jsem to, jsem poražen, a to drtivě. Dveře byly prostě lepší, silnější a vytrvalejší. Zasloužily si vyhrát. Vrátím se, až se někomu otevřou.
*
Z tohoto plyne jedno velké ponaučení: „Závislost, i když na soubojích nebo sklepení, se nevyplácí.“ A když se dveře posílené magií hradu na něčem zatvrdí, tak s nimi nepohne nic. Pokud jste na tom byli stejně jako já nebo ještě hůře, přeji vám upřímnou soustrast a doufám, že se brzy dočkáme prolomení těchto dveří a z propasti se opět vynoří všechny příšery - zdravé a živé.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Wayna Wayra TlalocVydáno: 2/2016
