Co si šeptají stíny aneb bojte se!

Ve dne tady mučíme naše mozkové závity, v noci posedáváme v kolejce či ve Velké síni. Hrad by mohlo spoustu lidí považovat za bezpečné místo (tedy, když zrovna nepotkáte rozběsněného Jamese. Tu půjčku fakt splatím, určitě!). Ale je tomu skutečně tak? Přečtěte si hrůzné příběhy hradních obyvatel, ze kterých se vám zježí chlupy víc, než ze špatně vybrané bertíkovy fazolky.

Je pozdní večer a na obloze majestátně svítí kulatý měsíc v úplňku. Chodby zejí prázdnotou a i ve Velké síni už se rozloučili poslední opozdilci. Jen na strmých schodech vedoucích do sklepení se ozývají tichounké krůčky, které doprovází sotva rozpoznatelné oddychování. Snažím se nenápadně sejít až k těm obrovským, věčně zamčeným dveřím, ale srdce mi bije až příliš nahlas na to, abych zůstala v klidu. Adrenalin povzbuzený jedním tajně vypitým ležákem mi proudí po celém těle a pulsuje v mých žilách tak moc, že sebou asi za chvíli praštím. Čím níž se dostávám, tím víc mě zahaluje už skoro všudypřítomná temnota, a tak šáhnu pro svoje nedávno pořízené párátko. Nahmatám ale jenom holou, studenou kůži prochladlou kvůli mému pozdnímu pobíhání po hradě. Počkat, cože? Aha, budu muset tu krysu trochu zklidnit. Bez jakéhokoli světla tedy dál vedu své kroky níž a níž, až došlápnu do vlhké louže značící stálou podlahu. Po hmatu se mi podaří dostat se ke dveřím, najít zámky a z vlasů vytáhnout pírko. Dobře známý dunivý hlas mě několikrát za sebou varuje a snaží se mě vystrnadit, ale vcelku úspěšně ho ignoruju. Třesoucíma rukama strčím sponku do klíčové dírky a začnu s ní různě otáčet a kývat. Ozve se první cvaknutí, které mi pošle do těla vlnu neuvěřitelné radosti. V tu chvíli se přede mnou vynoří temný, děsivý stín, jehož chlad se mi doplazí až do srdce. Ztuhnu, paralizovaná strachem. Z jeho úst vyšlo něco jako tichý sten, který vzdáleně připomínal slovo ne. Po chvilce se rozplynul a já zůstala stát s pusou dokořán. Jakmile jsem se vzpamatovala, vyběhla jsem schody nahoru po dvou a vystrašeně vtrhla do kolejky, která byla už v téhle pozdní hodině prázdná. Zahrabala jsem se do deky a doufala, že se mi podaří usnout a zapomenout na to, co jsem dnes viděla.

**

Jitt, co jsem ti říkala o tom pití? Máš to zakázáno, i jedna sklenička uškodí! Hubuje mi další den ráno slečna kolejní a trpělivě vaří kuřecí vývar. Pak se nediv, že se ti zdá, že vidíš takové blbosti. Lamentuje a já radši zavřu oči. Možná, kdybych se podívala pořádně, spatřila bych v její tváři trochu nejistoty.

*

To taková Wronka, jedna z našich prefektek, má hrůzostrašné zážitky úplně z jiného soudku. Když mi od ní sova přinese dlouhý potrhaný pergamen, zapálím si svíčku a natěšeně se dávám do čtení. Po těžkých úvahách uvádím příběh i pro širší veřejnost, ale pozor, jen pro silné povahy!

Je termínová neděle, všichni se přetlačují o poslední zbytky inkoustu a zoufale škrábají chybějící úkoly. Venku vydatně prší a sem tam šero protne zářivý blesk nebo ohlušující hrom. Nikdo nevyjde ven, aby se podíval, že u dveří zoufale stojí studentka v modrém plášti, a už vůbec se nikdo neobtěžuje prozkoumat ji zblízka, aby zjistil, že se jedná o na kost promrzlou a promáčenou Wronku. Ta zoufale buší do mohutných dveří a naštvaně do nich sem tam i kopne či si zandává a zakřičí. „Hrozilo, že neodevzdám úkoly!“ Vzpomíná na tu hrozivou událost prefektka a pro uklidnění se napije horké čokolády, kterou jsem jí podstrčila. Nakonec vykoukne shovívavá hlava školníka a bere toho zuboženého tvorečka dovnitř. A tak naštěstí úkoly přistály na učitelských stolech včas, ale bylo to o fous!

*

Mým mottem je, že nikdy nic strašlivějšího, než svůj odraz ráno v zrcadle, nepotkám. Svěřuje se mi slečna Barbara Arianne Lecter, naštěstí pro mě již upravena. Popíjí kafe a na otázku, zda by se chtěla přeměnit v nějakou příšeru, kdyby měla možnost, odpovídá s naprosto vážnou tváří. Se svou strašidelností si vystačím sama, nic dalšího není třeba, děkuji. Vstane a ladně odchází mučit nebohé studenty hrůznou fotkou její ranní podoby, pokud neodevzdají úkol včas. No, hodně štěstí, nebozí havrani!

***

A článek zakončím výpovědí slečny Jostein, která nás provází na nebezpečných výpravách Zakázaným lesem. No, já si úplně nejsem jistá, čím bych chtěla být. Ale asi by bylo super, se stát třeba... lidožroutem! Co, vám by se to nelíbilo? To skvělé masíčko, mňamka! I když, tohle asi není strašidelná bytost, že? *směje se*




Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář


Tiráž Autor: Jitten Elenvírová
Vydáno:

Komentáře

| 13. 11. 2016
1537453577