James Watfar: Z modrého studenta je profesor!
James se na hradě pohybuje už od února 2008, což je neuvěřitelných 10 let na Hogwarts a přilehlých pozemcích. Za tu dobu toho prožil opravdu spoustu. Z nesmělého nováčka se stal kolejní funkcionář a nyní i profesor vyučující Čtenářství a Hradní archivnictví. 10 let života na hradě se asi nedá zachytit v jednom článku, ani v deseti či stovkách,… je to spousta krásných i těžkých okamžiků… je to kus života. Můžeme si pouze shrnout několik málo faktů…
Je držitelem Řádu Roweny z Havraspáru roku 2012, získal odznak Roweny z Havraspáru (prestižní vnitrokolejní ocenění), v Sedmiboji 2012 obsadil druhé místo a jen těsně mu uniklo vítězství. Absolvoval v zimě 2014 zkouškou OVCE z Kouzelnických institucí. Své znalosti ještě potvrdil v létě 2017, kdy složil zkoušku KOZA z Fantazírování. V zasedací místnosti držel post vrchního hnidopicha. Zastával funkci pokladníka a poté se posadil i na křeslo šéfredaktorské.
Mnoho z vás ho zná jako redaktora, kterému není cizí si trošku vymýšlet. Ovšem i o něm jsme už za ta léta napsali mnoho článků. Zde malá ochutnávka:
James: Mistr slova
Soutěžící na scéně: James watfar
James Watfar: „Pro modré je vítězem.“
James Watfar trochu jinak
James Watfar: Nový modrý šmak
James Watfar: „Rád bych, aby se v redakci zase něco dělo!“
**
*
Teď se zabalte do dek, přitáhněte si své šálky a dejte se do čtení rozhovoru, který Corvinu James poskytl.
Corvinus Declaratio: Od tvého zfialovění a odchodu z koleje uplynuly už nejméně dva měsíce… o tvých pocitech, důvodu zfialovění a podobných věcech už jsme se dozvěděli z článku v Denním věštci, který si čtenáři mohou pročíst zde. *přiloží zkratku ke článku* Tudíž tento rozhovor zkusíme vést trošku… jinudy. *ušklíbne se* Kdybys měl své působení na Hogwarts rozdělit do několika etap, jaké by to byly a co pro tebe která etapa znamenala?
James Watfar: Tedy, to je těžká otázka. Ani nevím, jestli to půjde. Inu, první etapa je docela jasná, to prvních pár hradních měsíců, kdy se člověk ještě držel tiše zpátky a jen všemu přihlížel. Byla fascinující, hrad opravdu stačilo jenom číst, tolik zajímavých lidí a řečí a věcí k prozkoumání… však to každý nováček zná.
Druhá, asi tak od druhého školního roku, už se nesla v duchu většího zapojení do kolejního a tehdy i hradního dění, ale byla orámovaná i prvními velkými přátelstvími a naštěstí i, abych tak řekl, kariérními úspěchy. Trvala strašně dlouho a právě z ní pochází ti nejlepší lidé, nejhezčí přátelství, nejdůležitější vzpomínky na kolejní dění, kolejní ředitelka... a tak. *zasní se*
Volně pak přešla do etapy, ve které už byl hrad přeci jen trochu všednější, člověk starší a mudlovský čas neúprosnější, a i když i v téhle byly světlé chvilky, už to nebylo ono.
No a proto přišla tahle, fialová.
*
Corvinus Declaratio: Ano, nebyla to nejlehčí otázka, ovšem myslím, že mi pomohla odpíchnout se k dalším. *šibalsky mrkne a usrkne ze svého šálku horké čokolády* Trošku si jednotlivé etapy probereme. Vzpomeneš si na něco konkrétního, co tě jako nováčka natolik ohromilo a očarovalo, že jsi na hradě zůstal tak dlouho?
James Watfar: Konkrétně si vzpomínám právě na to, jak stačilo tiše sedět stranou ve Velké síni nebo v kolejní místnosti a poslouchat cizí rozhovory. Vždycky se mi líbil náš rádoby RP styl, se kterým si každý nakládá po svém a který je díky tomu o tolik pestřejší a vtipnější. No a tehdy jsem ho ještě neměl okoukaný. Na hradě bylo víc lidí, ale byl zároveň menší, takže se, aspoň mi to tak přišlo, tyhlety konverzace vedly tak nějak čileji. Samozřejmě mě bavila i výuka, soutěže a všechna ta už tehdy přístupná zákoutí hradu, ale opravdu největší a nejkouzelnější vzpomínky mám na úplně obyčejné okukování hradního dění. Kolikrát se od toho vůbec nešlo odtrhnout. Oni byli na hradě odjakživa blázni a s těmi bývá zkrátka sranda.
*
Corvinus Declaratio: *nad odpovědí jí cukají koutky a zároveň sama nostalgicky vzpomíná* Máš pravdu. Ta neviditelnost člověku propůjčovala možnost být svědkem něčeho… nenuceného, kouzelného i bláznivého zároveň. Ovšem je tu druhá etapa, ve které ses začal více projevovat. V první řadě prozraď hradu jména těch nejlepších přátel, třeba to i oni budou číst tento článek. Můžeš uvést i co se ti jako první vybaví při vzpomínce na ně.
James Watfar: Mno, budou číst… to je tak dávno, že si nejsem jistý, jestli všichni ještě vůbec na čtení vidí! Bylo jich opravdu hodně a vím, že se ti bližší hradní lidé neomezovali tolik na modrou kolej. Byli mezi nimi třeba zelená Osiris, fialový pan profesor Thor a kolem něj celá ta tehdy ještě úplně červená parta, která má dnes ve fialové funkcí, že neví co s nimi, tedy generace kolegyně Niane. U žlutých jsem zase stejný ročník s už tehdy dost hradně akční Kim, pamatuju i na Herwen... mezi modré z pravzpomínek by určitě patřila třeba stále modrá Melánie, Justin, který nám utekl, a celá spousta dalších. Mezi modrými by to byl dlouhý seznam. No a hlavně jsme se tak nějak poznali i spolu, že ano. I když to nebylo úplně v těchto začátcích. A co se vybaví, to už tak úplně říct nejde. Tuhle je to první sraz, tamhle jsou to dlouhé povídací večery, jinde zase vylomeniny a trápení profesorů. Zkrátka hradní život s přáteli, který, doufám, má každý nováček. Ve stáří už se to pak docela vytratí.
*
Corvinus Declaratio: No dobře, sice jsem čekala dlouhý seznam a u každého spoustu konkrétních případů, ovšem spokojím se i s touto trošku zjednodušenou odpovědí. *směje se* To jsme probrali kolonku přátelství. Teď by mě zajímaly ty kariérní úspěchy a celkově tvá činnost, na kterou rád vzpomínáš. *šibalsky mrkne*
James Watfar: Ty se samozřejmě týkaly 
koleje, měl jsem vždycky radost, když se dostavil její úspěch a já si mohl říct, že jsem se jen nesvezl s pracovitějšími spolužáky, ale taky k němu trošku přispěl. Hrozně rád vzpomínám na společné tvořivé nadšení a nahánění termínů. Ať už to bylo u čehokoli. Takže i když rád vzpomínám třeba na Sedmiboj, úplně stejně se dá vzpomínat na takový úplně obyčejný nedělní termín v bodově napjatém roce, když se všichni snaží, jak můžou a melou kvůli bodům z posledního. Taky samozřejmě pak těšila chvála, v Havraspáru se vždycky chválilo často a moc pěkně.
O něco později už úspěchy nabývaly podobu funkcí a to se zase člověk cítí důležitě a má radost, že mu bylo svěřeno tolik důvěry… než se začne proklínat, že tu dřinu bral, samozřejmě.
*
Corvinus Declaratio: Myslím, že krásy a těžkosti funkcí známe všichni, co jsme někdy nějakou zastávali, ovšem to k tomu patří, s tím do toho musíme jít. *usměje se*
A jsme u poslední etapy, čímž ale náš rozhovor nekončí, ba naopak. Než se ale od těch etap posuneme, prozraď nám svůj názor na to, proč si myslíš, že lidem hrad po čase zevšední a potřebují změnu, třeba zrovna jako ty?
James Watfar: Protože jsou nerozumní a strašně se podřizují mudlovskému životu! Třeba si úplně normálně mudlovsky zestránou, což je strašně nezodpovědné. Tady na hradě člověk může být 10 let studentem, ale u mudlů? Začíná na základní škole a najednou má po škole vysoké, je v jiném městě, někteří i zemi, někdy dokonce s malým kouzelníkem, a dokonce se často snižuje i k chození do práce. To prostě nemůže přežít, to hradní nadšení, takové změny osobnosti a času a ochoty se hradu věnovat.
A taky už všechno zažil, pamatuje ty časy, kdy byla zaručeně tráva zelenější... Co do nápadů už je trochu opotřebovanější a línější. Ale někteří to nejspíš zvládají.
*
Corvinus Declaratio: Máš pravdu, už jsme párkrát slyšeli tvrzení, že dříve bylo lépe. *pokrčí rameny* Když se vrátím k tvému fialovění. Jaké to pro tebe bylo? Vzpomeneš ještě, co se ti honilo hlavou a co bylo nejtěžší?
James Watfar: Nejtěžší bylo se rozhoupat. I když totiž tvrdím, že to tak složité nebylo a že byla změna potřeba, přeci jen je to strašně definitivní krok a takové já vůbec nemám rád. Definitivní věci by se měly zrušit! No a pak samozřejmě nebylo lehké vůbec vymyslet, co vlastně vyučovat. Ony totiž nápady vždycky nejsou, když jsou zrovna potřeba. V dobách, kdy fialovění nehrozilo, jsem měl daleko víc nápadů na předměty, pokud vím. Jenom už si nepamatuju, jaké to byly. No a potom už to šlo rychle a snadno, pár řádků loučení a kouzlo a ani to moc nebolelo.
*
Corvinus Declaratio: *pokyvuje hlavou* Ano, radikální rozhodnutí nejsou jednoduchá. Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak tě vnímají ostatní? Zkus se nyní popsat tak, jako by ses na sebe díval očima někoho jiného. Co vidíš, koho vidíš?
James Watfar: Asi takhle: *rozzáří se mu oči, nasadí fascinovaný výraz a krotí podvědomé nutkání tleskat* Trefil sem to?
Já nevím, mě by to taky zajímalo. Kdysi v jednom předmětu nás profesorka Larrie nechávala něco podobného říkat o ostatních, takže tam pár pohledů na mě zaznít muselo, jenže si to nechávala pro sebe. *pokrčí rameny* Tedy, ne že by mě to zajímalo proto, že bych snad pokládal za veledůležité, co si kdo myslí. To je mi většinou jedno, a když mi to jedno není, prostě si namluvím, že ten člověk neví, co povídá. Ale jen tak pro zajímavost. Jestli se třeba na to či ono dívám jinak já a jinak jiní. Mám pocit, že to tak je u spousty věcí. A taky by mě zajímalo, jestli ostatní spatřují něco, o čem třeba vůbec nevím, že to vlastním! To by mohl být zajímavý poznatek.
*
Corvinus Declaratio: Za svůj studentský život jsi toho prožil opravdu hodně. Víme o tobě, že jsi nadaný na psaní, ovšem ani grafické výtvory ti nejsou cizí. Jsou nějaký díla, jakéhokoliv rázu, na která si pyšný a mohl by ses s námi o ně podělit?
James Watfar: Samozřejmě. Hrstku bych jich tady měl. *otáčí se pro velikou krabici a chvilku se ji marně snaží zdvihnout na stůl, než ji popožene hůlkou* Tak, čím začneme? Útlým dětstvím, nebo něco současnějšího? *vytáhne tlustý bloček s rejstříkem a nasliní prst* Již od dvou let píší básně, próza přišla později.
Ale vážněji… Na díla psací moc pyšný nebývám. Ona je to totiž vždycky hrůza hrůzostrašná. Těch chyb! A taky neexistuje nic, co by nešlo napsat líp. Snad jen u malé hrstky psacích věcí bych byl shovívavější. S grafických výtvorů se umím pochválit trochu líp, u těch se dá říct, že to na to, jak málo toho umím, vypadá docela dobře. Nejvíc se mi líbí pohyblivé fotografie nebo některé pergamenové záležitosti. Já mám totiž takovou úchylku na pergameny. U Munga si s tím neví rady. Oni moderní kouzelníci píší a kreslí už i na jiné druhy papíru. Ale nedá se nic dělat, to je prostě nemoc a léčit se to nedá.
**
Pohyblivá fotografie ze Sedmiboje 2012
Pohyblivá fotografie ze Sedmiboje 2012 - černobílá
*
Corvinus Declaratio: Vidím, že prohlídka tvých děl nás na chvilku zaměstná, ale než se do toho čtenáři ponoří, řekni nám ještě, jsou nějaké fráze, rčení či citáty, které často používáš?
James Watfar: Posední dobou strašně často tluču zoufalstvím hlavou do zdi. Kdo je znalý morseovky a zvládá sledovat frekvenci úderů, vyčte z toho: „Merline, do čehos to zase duši dal!“
*
Corvinus Declaratio: *s cukajícími koutky pokyvuje hlavou* Ano, to je vždy stručné a výstižné. Nabízí se však otázka… nebolí tě moc často hlava? A co zeď, pořád stojí? *směje se*
James Watfar: No bolí, strašně. Ale co se dá dělat? Zeď pořád stojí, naštěstí máme hrad postavený poctivě. Oni asi věděli, že to musí něco takového vydržet.
*
Corvinus Declaratio: Tak hlavně tluč opatrně, hlavu máš jen jednu. *starostlivě mrkne* Ale pryč od toho, než rozbolí hlava i mě nebo naše čtenáře. Pověz mi, jak tráví James Watfar volný čas?
James Watfar: To je prosím pěkně co? *nechápe*
*
Corvinus Declaratio: *zarazí se* Ehm, to je prosím takové to, kdy nemusíš nic dělat, ale můžeš. *udělá si pár poznámek o možném daru pro kolegu související s lázněmi*
James Watfar: Jo aha, už si vzpomínám. Děkuji. No, když mám zrovna volný čas, tak jsem z toho tak překvapený, že ho vlastně strávím přemýšlením, co by se v takovém volném čase dalo dělat. Když to vymyslím, naštěstí většinou přijde někdo, kdo mě zachrání a řekne mi, že už žádný nemám. Jsem rád, že jsou v tomto lidi ohleduplní a nenechávají mě na holičkách. Ale kdyby se náhodou někdy stalo, že by na mě někdo takový zapomněl a ten volný čas nějak nechtěl skončit, buduji si solidní zásobu nepřečtených knih. Teď mi s tím pomáhají obdivuhodným tempem i studenti Čtenářství. Vyhlížím vždycky mezi jejich úkoly knihu, kterou už jsem četl, abych měl splněno hned, a myslím, že tam zatím byla jen jedna… Ale to je tím, že mají originální vkus, ne tím, že málo čtu, samozřejmě!
*
Corvinus Declaratio: Samozřejmě, o tobě by si snad ani nikdo nemohl myslet, že nečteš! Když už jsme tu toho Čtenářství, můžeš trochu shrnout své studenty, jak jsi je zatím stihl poznat v tomto předmětu? Hezky jednoho po druhém? *nevinně se na něj usměje*
James Watfar: Po jednom ne, protože jsou výteční všichni. Teda všechny. Z úkolů je poznat nadšení a láska ke knihám všeho druhu. Mám tam slečny, které ani jeden úkol nevynechaly. Nebo takové, které si nelámou hlavu s výběrem zadání a udělají rovnou všechno. A studentkám, které představují knihy v mimořádných úkolech, by mohli autoři poslat děkovný dopis, protože navnadí i na žánr, který jde třeba úplně mimo mě. Je zkrátka poznat, že nemám v předmětu normální lidi, ale nadšené knihomoly.
*
Corvinus Declaratio: Nuže dobrá, nebudu tě trápit konkrétnostmi. *podstrčí mu výborné sušenky* Máš nějaká slabá místa? *bedlivě si ho prohlíží*
James Watfar: Určitě ano, ale přece je nebudu prozrazovat do novin! Co kdyby to někdo četl… *kroutí hlavou* Většiny jsem se naštěstí v průběhu života zbavil. Koupil jsem si třeba trezor se silnějšími stěnami.
*
Corvinus Declaratio: *zasměje se* Ach ano, nedobytný trezor. Tak snad bude opravdu neobytný napořád. *tváří se vážně* Máš nyní nějaký cíl? Něco, čeho bys chtěl na hradě dosáhnout či co bys prostě jen rád?
James Watfar: Zatím ne. Byla by s tím strašná práce. Vymyslet to, snažit se o to, pak se vztekat, že to nejde, měnit to tak, aby s tím tolik práce nebylo... Zatím na to všechno není čas. Třeba si dám za cíl najít si nějaký cíl. *přemýšlí*
*
Corvinus Declaratio: Máš pravdu, mít nějaký cíl obnáší spoustu dřiny, to pro tebe není. *směje se* Myslím, že už jsme téměř na konci, jen kdybys byl tak laskav, a vyplnil mu tu maličký… *podstrkuje mi roli pergamenu a uhýbá bodajícímu pohledu* … dotazníček. Vůbec nad tím nedumej, prostě odpovídej první, co tě napadne.
James Watfar: Ale jistě. *bere brk* Hm, takové těžké otázky. *urputně se soustředí, aby něco nepopletl*
- Havraspár: Havrani
- Corvinus Declaratio: Kafe
- Lilien Emity Meissed: ♥
- Kniha: Příběh
- Čtenářství: Kniha
- Dojetí: Zastavení vlaku…i když teď mě napadá, že jsem to možná pochopil špatně. *vypadá zamyšleně*
- Oblíbený kousek oděvu: Vycházková hůl - velmi praktická, ale moc toho pravda nezakreje!
- Oblíbená písnička: Těch je, že si je ani všechny nepamatuju!
- Hogwarts: Kouzlo
- Sraz: Čajovna. Prakticky vždycky.
- Oblíbený nápoj: Kafe a víno, nebo naopak.
- Nejoblíbenější havran ze Sedmera: Staroušek, protože je nejmoudřejší… k tomu mám blízko.
- Oblíbené jídlo: Mně chutná všechno
- Oblíbený film/pořad: Těch možná není tolik jako písniček, ale stejně si je nepamatuju.
- Oblíbený předmět za studentských let: Magie slova *šplhá*
- Zasedačka: Spánek, dlouhý spánek
- Oblíbený kolega/kolegyně: Ty!
- Strach: O peníze!
- Budoucnost: Máš křišťálovou kouli?
- Majetek: Pořád málo!
- Oblíbené zvíře: Kočka.
*
Corvinus Declaratio: *prohlíží si odpovědi a k některým se raději ani nevyjadřuje* Nuže dobrá, to by bylo ode mě vše, máš ty ještě něco na srdci, něco o co by ses s námi podělil či vzkázal?
James Watfar: Snad jenom, že to bylo moc hezké povídání a že jsem rád, že jsme se k němu konečně dostali. Trvalo to snad rok! To jsou ty cíle, já říkal, že je to s nimi těžké. *směje se*
*
Corvinus Declaratio: Máš pravdu, dokonce jsi mezitím stihl i zfialovět. *směje se* Děkuji ti za příjemný rozhovor a zase se někdy budu těšit!
James Watfar: Já taky děkuji. *mává čtenářům*
***
Přejme tedy Jamesovi spoustu sil a nápadů. Třeba nás zase jednou překvapí… ať už novým předmětem, seminářem, soutěží nebo nějakou větší jobovkou.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Lilien Emity WatfarVydáno: 4/2018
:-* Osiris | 25. 11. 2018