O hledání Prokrastinace

Ani lenost, ani nemoc, ani zvíře, ani tvor, na rameni tiše sedí přemýšlivý diktátor. Své dílo odlož bokem, jen ho nechej na zítra. Tvým jménem nechť od téhle chvíle je Odkládavec Nedodělka.

Sluneční paprsky dopadají přes skleněnou tabuli na desku pracovního stolu. Od jeho hnědého lesku se jemně odrážejí dále do místnosti a naplňují ji teď v zimním období tak vzácným teplem. Přede mnou leží prázdný pergamen a tiše se mi směje.

Tik, tik, tik… utíká budík na nočním stolku pravidelným jistým tempem. Kapka inkoustu steče z hrotu brku a dopadne na pergamen, kde nelení a promění se v kaňku. Má zajímavý tvar, jakoby člověk viděla raracha. Aspoň už to není prázdný pergamen, pomyslím si, ale do článku to má daleko.

Z chodby se ozvou tlumené hlasy, které zmizí v kolejce. Za oknem prosviští sova. Hmm, sova. Chtěla jsem vlastně poslat dopis.

O tři hodiny, dva hrnky čaje a jednu návštěvu sovince později je stále na pergamenu jen ta kaňka. Samotná a děsivá. Tak děsivá, že se jí vyhnu obloukem a v následujících dnech roztřídím překypující skříň, vysmejčím pokoj od podlahy ke stropu, dopíšu všechny soutěže, nalétám víc hodin než na tréninku a projdu snad celý hrad, včetně hrozivého sklepení, jen abych se ji vyhnula. Co to se mnou je? Vždyť píšu ráda! Po dvou týdnech mi to nedá, odesílám sovu dědovi o pomoc. Jsem nemocná?

Zpátky obdržím balíček s podivuhodnými brýlemi.  Velká tmavá sklíčka zasazená do koženého popruhu kolem celé hlavy, další maličká sklíčka a všelijaká zlatá hejbátka po stranách. Nasadím si je a svět se zhoupne, párkrát se protočí, a otřese se jako mokrá kočka, než se ustálí v podivných barvách a křivkách. Páni! Chvíli trvá, než si oči zvyknou na nový pohled. Všechno se zdá na svém místě, jen tu a tam se třpytí podivná stříbrná světýlka. Jako by mi někdo vysypal do pokoje třypky, ale tyhle jako by pulzovaly vlastním životem. Prohlédnu si přiložený vzkaz, který jen dále podnítí mou zvědavost.

„Houby nemoc, to je jen prokrastinace. Jen hledej, děvče.“

Vybavená divnobrýlemi a záhadným slovíčkem prolezu knihovnu křížem krážem, nicméně vysvětlení se liší. A žádné nevysvětluje ona stříbrná minisvětýlka, která střídavě vídám po celém hradě. Vydedukovala jsem tolik, že to bude neviditelný kouzelný tvor, který na nás nevysvětlitelně útočí a způsobuje jakousi selektivní lenost, takže některé úkoly jen odkládáme. Je na čase se poptat postižených, jestli neví něco víc a hlavně jak se proti ní bránit.

**

Na hradě se pohybuje množství studentů všech kolejí i ročníků, které jsem zahlédla obalené stříbrnými třpytkami (možná tomu napomáhalo i to, že jsem průzkum prováděla v termínovou neděli), jen pár z nich ovšem mělo dostatek času a chutě si se mnou popovídat o neviditelném.

Corvinus Declaratio: Ahoj, nebudu moc zdržovat, vím, že je termínovka, jenže tohle je tak trochu k tématu. Už vás někdy napadla Prokrastinace? Jak jste to na sobě poznali, když není vidět?

Keša z Borové: Hned v úvodu bych chtěla říct, že já a Prokrastinace jsme velmi dobré přítelkyně. Proto se ve svých odpovědích vyhnu negativním výrazům typu „nejhorší“, „útočí“, „útok“, „zákeřná“, „chránit“ a podobně. Ale k tvé otázce. Vídáme se poměrně často, nemusím ji vidět, abych to poznala. Prostě přijde na návštěvu. Společně vypijeme čaj, vyluxujeme koberce, utřeme prach, zkrátka prožijeme příjemné chvíle, na které stojí za to vzpomínat a častěji si je zopakovat. Rozhodně její návštěvu nepovažuji za útok. Protože má nějaký důvod. Kdyby bylo všechno v pořádku, jistě by tak často nechodila. Možná spíš upozorňuje, že je něco špatně. Tak jako správný přítel. Možná stojí za to jí naslouchat a přemýšlet, co je špatně, že to vede k častým návštěvám.

Réza z Oříšků: Ahoj, Charlie. Poznám ji okamžitě, útočí ze stínů, často sedává za ramenem. A pak mi vypne hlava, následně morálka a stane se ze mě krotký tvor, co si ze všeho nejvíc touží lehnout, číst, na něco se koukat, někdy dokonce i uklízet!

Mark William Callaway: Napadá mne celkem pravidelně.

*

Corvinus Declaratio: Odpozorovali jste, kdy útočí nejčastěji? Na co má takhle lovecký čuch?

Keša z Borové: Přichází často ve chvílích, kdy musím udělat něco nepříjemného, něco, do čeho se mi nechce. Nemusí jít o nic těžkého, mnohdy ani zdlouhavého či jinak náročného. Ale něco zkrátka nechci dělat. Co může být lepšího, než se v takové situaci sejít se svou dobrou přítelkyní? Vypít kávu, popovídat si...

Réza z Oříšků: Přepadává mě snad pokaždé, když mám něco dokončit. Především v termínovou neděli.

Mark William Callaway: Nejvíce mne napadá v momentě, kdy je něco potřeba dodělat

*

Corvinus Declaratio: Jaké kouzlo či rituál používáte, abyste tuhle zákeřnou potvůrku odehnali?

Keša z Borové: Žádné. Vítám ji, jak jsem uvedla, je to přítelkyně. Nebudu ji přece vyhánět. Spíš se snažím přijít na to, proč přichází a ten důvod, třeba nějaký problém, vyřešit.

Réza z Oříšků: Odháním jí usilovně a čímkoli - čajem, co mám v ruce. Někdy zoufale křičím a pochoduju po místnosti ve snaze ji střást. Většinou neúspěšně

Mark William Callaway: Vlastně žádné kouzlo nemám, prostě mne vždy udolá, a já pak dělám úkoly pár minut před půlnocí.

*

Corvinus Declaratio: Myslíte, že se dá proti ní chránit předem?

Keša z Borové: Říkají, že vnitřní disciplínou. Tudů listy (tedy seznamy toho, co jsem neudělala). Ale, upřímně, má to smysl? Má člověk tolik přátel, aby jimi mohl mrhat?

Mark William Callaway: Vše je v hlavě, člověk musí mít silnou vůli, ale to já bohužel nemám.

*

Corvinus Declaratio: Co vás motivuje tady na hradě? Liší se to od mudlovského života?

Keša z Borové: Odpověď na tyto dvě dílčí otázky je snadná. Tady na hradě mě motivuje to, že mě to tu baví. To je zásadní rozdíl mezi hradem a mudlovským životem. Na hradě dělám, co mě baví (což samo o sobě je dostatečná motivace), zatímco v mudlovském životě sice také dělám věci, které mě baví, ale také musím dělat ty, které mě nebaví. Ty se snažím přežít, protože jejich splnění mi umožňuje dělat to, co mě baví.

Mark William Callaway: V poslední době mám s motivací problém. V minulosti jsem se třeba s někým o něco vsadil, a to mne nutilo makat, ale v současné době mne toho moc nenapadá. Snad jen jediná věc, ale tu bych si raději nechal pro sebe.

**

Jen, co jsem spolužáky propustila zpátky k úkolům, musela jsem si přiznat, že se mi ulevilo. Očividně v tom nejsem sama a jak tak koukám, tápeme v tom občas všichni. Měla bych si teda z Prokrastinace udělat kamarádku jako Keša? Nebo se ji snažit zahnat křikem a útěkem? Naštěstí na hradě máme odbornici, která Prokrastinaci dobře rozumí, dokonce o ní píše semináře. Profesorka Any Dawson byla tak hodná a na pár otázeček mi odpověděla a poodhalila mi tak, jak taková Prokrastinace funguje a jak se proti ni brání.

Corvinus Declaratio: Jak si představujete, že by taková Prokrastinace vypadala, kdyby nebyla neviditelná?

Any Dawson: Taková ta síla, která schovává nepříjemné úkoly a naoko to vypadá, že vše je zalité sluncem, ale není natolik silná, aby povinnosti schovala navěky věků, takže neviditelnost poleví obvykle v ten nejhorší možný moment.

*

Corvinus Declaratio: Nejsem na hradě dlouho, ale všimla jsem si, že jste ohromně produktivní. Vždycky vše rychle opraveno, zadáno… někdy nestačím zírat. Napadla Vás taky někdy Prokrastinace? Jak jste to na sobě poznala, že jste pod útokem?

Any Dawson: Děkuji, to mě těší! No, za část můžu vděčit této divnodobě, protože podobně jako ostatní trávím víc času doma. Občas si říkám, že je to také barvou, kterou mi svítí neopravené věci v adminu - červená. Trochu mě to frustruje. Kdyby to byla taková modrá…To bych se kochala déle. Napadá mě často, jako každého z nás. Třeba dneska. Potřebovala jsem psát výklad, ale nějak se mi do toho prostě nechtělo. No, tak jsem šla opravovat. A taky jsem stihla kouknout, jestli náhodou nejsou nové hadříky na Příčné, prošla jsem si inzeráty u Chytráka, vytvořila jsem si nový model, no… bylo toho více, ale dovedete si to asi představit *zasměje se*
Jak poznám, že jsem pod útokem? Všeobecně by se dalo říci, že mě najednou baví věci, které by mě tolik nebavily. Třeba předpověď počasí. Víte, jak je zajímavá, když máte dělat jiné věci? Vydržím se na posuny mraků koukat celé hodiny!

*

Corvinus Declaratio: Na téma „jak s ní bojovat“ jste napsala i seminář, ve kterém uvádíte několik metod – používáte je? Nebo máte ještě nějaké vlastní kouzelné rituály, jak tuhle zákeřnou potvůrku zahnat?

Any Dawson: Používám více či méně úspěšně. Snažím se dodržovat pravidlo dvou/pěti minut a píšu si tu-dů listy. A úklid pracovního místa a vytvoření klidného prostředí na mě taky zabírá. Prostě odstranit všechny ty rušivé elementy kolem. Ale někdo to jde líp, někdy ne, na každého funguje něco jiného, co jsem tak vypozorovala z úkolů od studentů semináře. V jednom se však shodujeme všichni. Je to nikdy nekončící boj. Někdy se nám daří lépe, někdy hůře, někdy bojujeme hrdě jak lvi a někdy se nám bojovat ani nechce. Ovšem ráda připomínám, že prokrastinace v malé míře je i zdravá. Podívejte se na mě, dneska mi to opravdu sluší! Kdybych nebyla prokrastinovala, měla bych ještě starý model! Nejvíc na mě ale asi funguje odměna za splnění povinností.

*

Corvinus Declaratio: Myslíte si, že je možné se nějak aktivně bránit předem, aby vůbec nedostala k útoku šanci?

Any Dawson: Uvědomit si svoje možnosti. Jak na to budu reagovat, čím mohu mé situaci pomoci a počítat s tím, že se to možná nepovede. A nebýt na sebe tvrdá, jsme jenom lidi a dokud nejde o život...

*

Corvinus Declaratio: Říká se, že pro zvládání takového útoku je nutná motivace - co Vás osobně motivuje tady na hradě? Liší se to nějak u mudlů?

Any Dawson: Hm, asi největší motivace, shodně pro hradní i mudlovský život, je vidina hotové práce, hozených nohou na stole a kafe v ruce. Poklidnou termínovku přeji!

***

Když jsem ten večer usedla k pracovnímu stolu, místo úkolů, esejí či pergamenu s kaňkou jsem se chytla nového dopisu pro dědu. Podrobně jsem mu vylíčila své poznatky a doufala jsem, že mi na oplátku pošle více svých informací. Přeci jen takový stoletý stařík musí pamatovat více než nebozí studenti naší školy. Ani tentokrát mě nenechal dlouho čekat.

Ani lenost, ani nemoc, ani zvíře, ani tvor. V dávných dobách, kdy měsíc na obloze byl dvakrát tak velký a lidé ještě neztratili schopnost vídat neviditelné, bylo všeobecně známo, že tři duchové minulosti, současnosti a budoucnosti nejsou jen pohádkou pro malé děti, nýbrž skutečné síly, které dohlížejí na koloběh života. Duch budoucnosti se tehda nazýval jménem Crastino a trpělivě nahlížel do životů všech lidí. Pokud člověk nějaký úkol odložil, rád prohlásil, že nechává práci pro Crastina. Časem lidé otupěli a přestali vidět stříbrného ducha Zítřků a slova splynula, pokroutila se a vyšla z toho fráze procrastine, tedy dnešní prokrastinace. Ač tak nazývají chorobné odkládání úkolů a povinností, jedná se pořád jen o pouhou blízkou návštěvu ducha Crastino, kterého zřejmě nebaví, že je svým prostředím tak zarytě ignorován a možná se tě snaží jen upozornit na svou přítomnost. Tak oči, mysl a srdce dokořán, ať i ty vnímáš duchy života.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář