Můj milý deníčku I: Poprvé...

Chcete si trochu zavzpomínat? Připomenout si svůj první příchod na hrad? Jaké to bylo poprvé vstoupit do Velké síně? Nevědět, kam vás zavede schodiště. Nikoho tu neznat. Přečtěte si zápis z deníčku nebohého nováčka.

Jmenuji se Summer Night. Jsem spíše tichý pozorovatel, někdy dost zbrklá a často jednám bez rozmyslu. Hlavně jsem ale na hradě úplný nováček, tak jsem se rozhodla, že se s vámi podělím o pár stránek ze svého deníčku. Snad se vám bude líbit a novým tvářím pomůže.

**

Milý deníčku... Svoji přihlášku jsem poslala už mezi prvními. Ach, ta muka čekat takovou dobu na rozhodnutí. Netrpělivě jsem každý den vyhlížela sovu, ptala se, jestli jsem vůbec napsala správně adresu. Bylo to příšerné.

Nakonec jsem se dočkala. Na okno mi zaklepala sova s dopisem a malým balíčkem. Nejdřív jsem samozřejmě rychle otevřela dopis, kde jsem našla gratulaci k přijetí a lístek na vlak. Potom jsem s očekáváním a nadšením otevřela balíček. K mému úžasu (a velkému zklamání) tam bylo pár kusů jakýchsi hadrů a lístek se vzkazem: „školní uniforma – do začátku“. Jakože COŽE?! Vše bylo roztrhané, někde i zašité různými druhy záplat a barvu to snad ani žádnou nemělo. To, když si obleču, tak se to celé rozpadne, ne? Pokud si to teda vůbec obleču, protože najít, kam patří ruka nebo je to jen díra, je skoro nemožné. I když... ono to asi nepůjde ani poznat, jestli to mám na sobě správně, nebo ne.

*

(Ilustrace: Grace Annabeth Reatcher)

*

Po prvotním šoku z uniformy (mimochodem, ostatní na tom nebyli líp. Několikrát jsem přemýšlela, jestli holky na sobě nemají místo sukně, hadr odněkud z kumbálu) jsem konečně dorazila na hrad. Byl krásný, ohromný, úžasný a... vůbec jsem se v něm nevyznala.

Po příchodu nás někdo zavedl někam, kde si máme zatím dát věci a dál... Nic? Haló?! Co nějaká úvodní řeč? Plánek nebo průvodce hradem? Nikdo nic?!

Rychle jsem si někam položila věci a zděšeně zjistila, že vůbec nevím, co mám teď dělat. Kam mám jít a kudy se vůbec někam dostanu?

Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat do Velké síně a dám si něco k jídlu. No jo, ale kudy tam? Silně pochybuju, že cesta do Velké síně trvá čtvrt hodiny. Ano, bloudila jsem, schodiště si nejspíš rádo utahuje z nových tváří. Měla jsem za to, že Velká síň je hned kousek od pokojů, tak asi ne no.

Velká síň byla opravdu velká. Roztroušeni všude okolo čtyř dlouhých stolů seděli studenti z různých kolejí a občas se mihl i nějaký dospělý nebo profesor. Nejen, že jsem byla okouzlena velikostí a honosnou výzdobou Síně, ale zaujalo mě, jak byli všichni oblečeni. Byli tu studenti v hezkých nových školních uniformách, ale i spoustu z nich mělo na sobě různé krásné outfity, krásné různorodé šaty, komplety a některé se dokonce i třpytily, opravdu! Kolem některých dokonce skákaly žáby, seděly na rameni krysy, či ležely na klíně kočky nebo jiná podivná zvířata. Bylo to úžasné. Nakonec jsem se posadila k jednomu ze stolů a nabrala si trochu jídla, zpozorovala jsem, že několik studentů (dokonce i nováčků) pořád jí jakési fazolky. Někdo se u toho tvářil znechuceně, jiný vydával podivné zvuky, třeba jako kočka nebo houkající vlak. Kde je všichni vzali?

Po jídle jsem se rozhodla, že se půjdu trochu projít do parku, tam se snad neztratím. Cestou jsem přemýšlela, kde bych mohla sehnat aspoň ty fazolky. Měli je i nováčci, musí se přece dát sehnat někde tady. V parku jsem uviděla prázdnou lavičku, tak jsem si na ni nešťastně sedla:„Kde mám vzít aspoň ty fazolky?“

Po pár vteřinách se ke mě přiblížila už starší studentka a řekla: „Ahoj, tady nějaké máš. A vítej na hradě,“ usmála se a podala mi pytlík s alespoň 20 fazolkami. Později jsem zjistila, že to byla Arietty Liella Minette, tou dobou končící studentka, teď již ředitelka havraspárské koleje.

Poděkovala jsem jí a šťastně si fazolky schovala do kapsy. Ani ne za pár sekund po jejích odchodu se přiblížila další modrá studentka, tenktokrát mnohem mladší a dala mi do ruky pár dalších fazolek. „Víc jich nemám, ale vem si je. Najdeš je v Jámě v Prasinkách. Jsem Emma a kdybys něco potřebovala, klidně se můžem sejít U Rosmerty.“ Tím si spečetila svůj osud.

Od té doby milou Emmu Anet Laufey otravuji při každé příležitosti, když něco nevím, potřebuji se na něco zeptat, nebo něco hledám. Divím se, že po mně ještě nehodila dýňovou bombu, abych jí dala už pokoj...

***

Tímto bych chtěla poradit všem budoucím nováčkům: Když si nebudete vědět s něčím rady, zajděte do Velké síně a zavolejte si o pomoc. Nebo zajděte do parku, nešťastně si sedněte na lavičku, klidně si i poplačte, on za vámi určitě za chvilku někdo příjde.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář