Můj milý deníčku II: Průzkum, 1. část

Jak se zabavit při čekání na rozřazení? Je tu vůbec co dělat? Jaká tajemství hrad skrývá? Pojďte si přečíst další díl z deníčku nováčka.

Opět jsem se rozhodla, že vám dám nahlédou na pár listů ze svého deníčku. Snad vám připomene ty těžké kroky, kdy jste o hradu nic nevěděli a čekali, kdy už konečně nastane zařazení do vaší vysněné koleje.

**

Můj milý deníčku... Dnes jsem se rozhodla, že je načase trochu prozkoumat hrad a podívat se po okolí. Potřebuji zjistit, kde koupit novou uniformu, hůlku a kde vůbec získat nějaké peníze.

Při snídani ve Velké síni jsem několikrát zaslechla rozhovory jiných studentů, že se šli najíst do kuchyně, kde jim skřítci vždy něco nabídnou. To je jako kde? Ještě se tu šeptá i o dalších tajných místnostech, kde jako můžou být? Přece tu nebudu ošahávat každé rezavé brnění, zaprášený obraz nebo plesnivou zeď?

Při toulání hradem jsem se zašla podívat do učeben, musím uznat, že předmětů se tady vyučuje opravdu spousta. Ke svému zděšení jsem si uvědomila, že zápis na každý předmět stojí 1 galeon. Proč?!? Takže nejspíš na moc předmětů chodit nebudu. Možná na jeden?

Jak jsem tak přemýšlela, jaký předmět si vybrat, zabloudila jsem do Sovince. Žádnou sovu nemám, tak jsem se tu pomazlila alespoň s těmi školními opelichanými chuďátky. Možná by se o ně mohli víc starat. Ale co mě zas překvapilo, dobře, možná už mě to ani nepřekvapilo, že za poslání dopisu chtějí 1 svrček, jinak nikomu nic neodnesou a tahat se s dárkama nikomu taky nebudou. Začínám mít pocit, že tady nic není zadarmo.

(Ilustrace: Nikola Grunová)

*

Místnost, která mě ale velmi zaujala, je Knihovna. Je tu hromada knih různých žánrů, velice ráda čtu, tak jsem tu strávila nějakou chvíli. Dokonce jsem tu našla i Průvodce pro studenty. Ale opět… půjčení něco stojí (jak překvapivé)! Možná to není pro ostatní velká částka, ale pro chudou studentku, jako jsem já, ano. Aspoň ten Průvodce by mohl být pro prváky zadarmo.

Kolem Ošetřovny jsem jen proběhla, pořád tam někdo kýchá nebo sténá. Zatím mi nic není, nepotřebuji tam jít, ještě mě někdo nakazí.

Do Laboratoře taky nejdu, ten výbuch a následný křik jde vždy slyšet až do Velké síně. Pak se vždy přiřítí se spálenými vlasy, špinavým obličejem a občas i s popálenýma rukama. Děkuji, nechci.

Už několikrát jsem se snažila přesvědčit dveře do Sklepení nebo Soubojového klubu, aby mě pustily aspoň nakouknout. Ne, prostě nic, prý jsem moc mladá. Tccc…!! Však počkejte, já vám ještě ukážu!

Jednu místnost jsem tu nepochopila. K čemu jako je ten Starý kumbál? Jsou tam jen pavučiny, možná někde schovaný nějaký netopýr a uprostřed zrcadlo z Erisedu. To se sem chodí studenti a profesoři dívat na sebe jak jsou krásní a úžasní? Nevím, k čemu jinému by tato místnost mohla být.

Ač jsem se snažila sebevíc, nic dalšího zajímavého jsem nemohla najít, žádná tajná místnost, žádná kuchyně, nic. Famfrpál ještě hrát nemůžu a tréninky zatím ani nejsou. Řekla jsem si teda, že se půjdu ještě opláchnout, než zamířím na Příčnou ulici.

Zamířila jsem do Dívčí umývárny, ale jen co jsem otevřela dveře, vyvalil se na mě proud vody, no… opláchla jsem se očividně dost. Uršula se asi zas naštvala, že jí pořád někdo čmárá po zdi (proč tam pořád malujou ty prasata?) nebo že se jí tam pořád někdo courá. Což je ale taky celkem zvláštní, chodí tam totiž i kluci – oni nemají vlastní záchody? A profesoři taky – proč? Nebo dokonce kolikrát vyjde snad celá kolej! Co tam všichni jako dělají? A kam se tam všichni vlezou? Musím na to přijít, ale teď jsem musela jít najít nějakou profesorku nebo staršího studenta, který by mě kouzlem osušil.

Když jsem byla suchá, vyrazila jsem ven a cestou jsem konečně našla velmi užitečnou nástěnku. Nabízela spoustu brigád a soutěží, za které slibují peníze nebo body do školního poháru. No hurá! Konečně něco, co mi zvedlo náladu. Hned jak se vrátím, tak si nějaké vyberu.

Příčná ulice byla úžasná. Tolik obchodů (tolik peněz). Mohla jsem si tu koupit i zmrzku, květiny, ale i různé přísady do lektvarů. Procházela jsem kolem všech těch úžasných obchodů, které nabízely různé naušnice, čelenky, řetízky, ale našla jsem i různé hračky. O košťatech a různých druhů oblečení – botách, trikách, sukních, pláštích a šatech – ani nemluvím. Bylo toho spoustu. Nakoukla jsem k madam Malkinové kolik stojí nová uniforma a... no… ještě si na ni chvíli počkám, ale moc ji potřebuju. Cestou jsem si všimla i kadeřnictví a trochu jsem si nechala spravit účes, na výběr jich mají taky dost. Našla jsem i Vetešnictví, na tomto místě mají všechno možné, jak oblečení, tak doplňky. Sice je tu všechno už obnošené, ale určitě se sem vrátím, spoustu toho vypadá ještě velice dobře. Kousek dál jsem uslyšela houkání sov a našla obchod se sovami různého druhu. Nejlevnější nejsou (ale co tu je levné?), určitě si musím aspoň jednu potom pořídit. Přece pořád nebudu platit sovám ze sovince.

Hlavně bych měla najít Ollivandera a koupit si hůlku, bez toho asi nebudu moct studovat skoro žádný předmět. O hůlkách toho moc nevím, jsou prý z různého dřeva, různě ohebné a dlouhé a každá má různé vlastnosti a jádro. U Ollivandera to vypadalo asi tak, jak každý očekává. Hromada krabiček s hůlkami různě nastrkaná v regálech, ale i několik vystavených na stolech a policích, prostě hůlky všude, kam se člověk podívá. ALE tady nastal jeden malý–velký šok! Na žádnou hůlku jsem neměla peníze! Jakmile si mě všiml velmi hodný prodavač, sdělil mi, že pro nové studenty tu má aspoň kouzelné párátko. COŽE?!? Slyším dobře? Párátko? Dělá si ze mě srandu, že jo? No že jo? Párátko? To přece… nemůže být pravda. Nejen že mám pořád na sobě ty cáry hadrů místo uniformy, a teď k tomu tohle? Já – nemám – slov… párátko…

No nezbývá mi, než si ho koupit. I když je to jen párátko, tak umí být pěkně vybíravé. Trvalo mi dlouhou chvíli, než si mě nějaké vybralo. Nakonec jsem odcházela s 2,3 palců dlouhým párátkem s hadí šupinou. Naprosto v šoku jsem si ho zastčila do díry na hábitu.

Párátko… moje první hůlka je párátko. Stále jsem to nemohla pochopit a bezmyšlenkovitě jsem odcházela podívat se zas někam jinam. Teda jednu myšlenku jsem v hlavě měla…

Jednu jedinou… párátko…

Bloudila jsem ulicemi, až jsem se objevila v... (pokračování příště)

***

Snad vám mé kroky trochu připomněly i vaše první chvíle a hlavně vás nenudily. Příště se se mnou můžete zajít podívat do Prasinek a Godrikova Dolu.




Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář


Tiráž Autor: Summer Night
Vydáno: 3/2024

Komentáře
1721279153