Kus před smrtí! Aneb Manželé Nic znovu zasahují!

Hrůzné pokračování příběhu, kde si i paní Smrt dala malé dostaveníčko. Krev vám bude tuhnout v žilách! A můžete se dokonce těšit na morální ponaučení v závěru!

V minulém díle jsem byla ještě v pořádku. Potom, co se náš časopis už přestal zajímat o svět NIC, jsem si říkala, že to bude vše už bez problémů. Již jsem se nebála vstupovat do dveří a vůbec! Nemyslela jsem na to.

V pátek 5.1. 2011 však nastaly komplikace! Svět Nic se mi vracel do paměti.

Ráno 5.1 okolo 5 hodiny jsem jako vždy brouzdala po hradu, všude panoval klid, z některých místnůstek se linul chrapot profesorů nebo studentů.

Když jsem obešla celý hrad a vydala se směrem k naší kolejce, tak jsem narazila na dveře. Byly úplně obyčejné, řekla jsem si, proč to neprozkoumat taky, že? Tak jsem tedy vešla, rozhlédla se, zdali mě někdo nesleduje, zavřela jsem a prohlížela si místnost. Nebylo tam vůbec NIC. Poté, co jsem si v duchu řekla slovo NIC, se začalo něco dít. Řekla jsem si "Je to zpátky". Otočila jsem se a chtěla pryč, ale dveře byly zamčené.

Lomcovala jsem klikou, ale nešlo to. Pak mě někdo uchopil za obě ramena a to neznámé mě vleklo a posadilo na nic, svázalo mě pouhým nic a já se nemohla hnout. Všude kolem se ozývaly zvuky a hlasy: "Nic, nic, tu nic, kde nic, nic, nic." Jsem v pěkně bryndě! Kolem mě bylo snad tisíce lidí ze světa NIC, měla jsem strach, cítila úzkost. "Je to má smrt!" prohlásila jsem tiše v duchu a dále se modlila k té velké Ó Roweně, aby mi přispěchala na pomoc a nenechala mě zemřít jako ubohou novačku. Do zad už mě štípal jeden pán Nic a do hlavy zase další Pán Nic. Konec života byly pouze přesýpací hodiny, kterým zbýval už jenom kousek do dosypání. Ze všech stran se to na mě lepilo, síly byly mé poslední, když tu mi můj mozek poručil vykřiknout spásnou větu: "POMOC, NIC ÚTOČÍ!" Člověk by ani nad touto vetou nezadumal a už by křičel. Já křičela hned, po výkřiku už se to na mě hrnulo celé.

V okamžiku, když jsem dostala prudkou ránu do hlavy tím NIC a upadala do bezvědomí, se rozlétly dveře a dovnitř vstoupil profesor a odháněl zaklínadly lidi ze světa NIC. Ucítila jsem úlevu - bohužel jenom duševně, byla jsem v hlubokém spánku.

Když jsem se ráno probudila, už jsem nebyla svázaná. Překvapivě jsem si vše pamatovala, celou tu událost, to, co se odehrávalo, jsou mé vzpomínky. Ležela jsem na ošetřovně, u mě spousta balíčků a dárků, od těch co mě mají rádi... A já už nikdy nevlezu do neznámých dveří.

Já se poučila, už nikdy nikam nelezu, hlavně tam, kde to ani neznám. Nikdy nelezte tam, kde to neznáte, můžete skončit jako mé já.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář