Z akvamarínového deníku VI

Začíná druhý rok mého pobytu na této škole, první den zápisu nových předmětů. Opět zažiji něco naprosto neuvěřitelného. Náš hrad je opravdu plný magie a tajemství. Bez svačiny se na průzkum rozhodně nevydávejte, nebo dopadnete jako já.

neděle 6. února

Celý hrad hučí jako úl natěšených včel. Kolejka plná, chodby plné i Velká síň je narvaná k prasknutí. Svou školní uniformu už mám na sobě, voní ještě létem, kdy jsem se zapisovala na svůj úplně první předmět. Na rameni se mi houpe školní brašna a jediné, co je mým momentálním cílem, je dostat se přes ty masy hogwartských studentů natěsnaných před učebnami k učebně Starodávných run. Ani jsem netušila, že je u nás na hradě tolik lidí.

Právě mi někdo stoupl na nohu.

„Promiň,“ ozve se omluvně. Nějaká holčina v roztrhané uniformě se na mě roztržitě culí.

Aha vlastně. Vždyť tu jsou ještě nováčci, kteří byli před pár dny vpuštěni do hradu. Proto je tu tolik lidu.

„Nic se nestalo,“ zabručím a sunu se dál. Je to dobrý, palec už se mi začíná prokrvovat.

Cítím, že vzduch je tady úplně vydýchaný. Před očima mi poskakují hvězdičky. Je to děs, co chudák student musí postoupit, aby se mohl zapsat na svůj vysněný předmět. Sláva, učebna v dohledu. U Merlinových vousů, mám vidiny? Před dveřmi stojí ještě větší fronta než před třídami, které jsem doposud míjela. Navíc je celý had vzděláníchtivých lidiček stále v pohybu, jak se přetlačují u dveří místnosti. Zahlédnu Katelyn, jak tahá nějakou ještě lososovou prvačku za hábit a snaží se jí připomenout, že starší má přednost. A poznávám i další známé tváře – Connie, Safiru, Madidess, Cerri, Isu. Ti všichni mají stejný cíl jako já. Dostat se na Starodávné runy k paní profesorce Orionis. Kouknu na hodiny, do otevření zápisu zbývá několik sekund.

Naskytne se mi jedinečná příležitost, kdy na mě mává Connie. Využiju šance a protlačím se k ní se záminkou jí říct veledůležitou zprávu. V okamžiku, kdy se k ní dostanu přes skupinku nebelvírských holek, dveře učebny se otevřou a já tlačena zezadu vpluju do třídy a bleskurychle zasednu do druhé lavice, kde držím místo i mé zachránkyni. Ze srdce mi spadne velikánský kámen. Paráda, dostala jsem se sem.

Mé nadšení trvá i poté, co do učebny vpluje paní profesorka. Celou hodinu se vznáším v bublině spokojenosti a ani moc nevnímám, o čem je řeč. Popravdě jsem moc nedoufala, že se na tenhle předmět dostanu. O to drsnější je můj pád do reality po skončení přednášky. Zapisuji si na pergamen svůj úkol a přelétnu jej očima. Cože? Mám tam přeložit nějaký nápis a dokonce mám napsat celé své jméno v runovém jazyce. Uppss. Ale já si celou dobu nedělala žádné poznámky. Než se stačím zeptat někoho okolo, třída se vylidní a já jsem jediná, kdo ještě sedí v lavici.

Nezbývá než si s tím poradit sama. Zajdu do knihovny, tam bude kupa knih o runách. Popadnu tašku a rozběhnu se chodbou.

Po hodině strávené v bibliotéce se ze mě stala hromádka neštěstí. Tolik knih už jsem prolistovala, hledala jsem ve všemožných regálech rozličných oblastí a můj pergamen s domácím úkolem je stále prázdný. Navíc mi nemožně kručí v žaludku. Tak hlasitě, že se po mně začínají dívat i ostatní v místnosti. Nechám to na zítřek.

Šourám se do Velké síně na večeři. Myšlenky mi víří v hlavě jako zběsilé, jedna předbíhá druhou. Ani jsem si nestačila všimnout, že jsem špatně zabočila a nyní stojím v chodbě, kterou vůbec neznám. Vracím se zpátky a zabočím opět špatně. No, tak teď už vůbec netuším, kde jsem. A ani Pobertův plánek nemám nikde po ruce. Od hladu mi začíná být pořádně nevolno, snad tu ještě neomdlím. Těžko by mě tu někdo hledal. Prohledám tašku, jestli nenajdu čokoládovou žabku nebo alespoň zapomenutou svačinu. Nic.

Nevím, jak dlouho se tu už plahočím. O čase jsem už ztratila přehled. Z čista jasna se v chodbě zjeví postava. Á, konečně potkávám nějakého profesora. Hrnu se k němu jako velká voda, ale zastavím se v půli cesty. Přede mnou ve vzdálenosti několika kroků stojí mohutný vysoký muž s dlouhým vousem a kopím v ruce. Zarazím se. Na jednom rameni mu totiž sedí havran, po jeho boku stojí vlk. Kdo to je? Tohoto profesora jsem tu ještě neviděla. Profesoři mohou chovat na hradě zvířata? V tom si všimnu, že má dotyčný muž jen jedno oko. Šmankote! Ustoupím o krok.

„Ztratila ses?“ zahřímá na mě hlubokým hlasem neznámý, až se leknu.

„N… N… Nee,“ vykoktám ze sebe.

To jsem se zase dostala do pěkné bryndy. Jsem si jistá, že tenhle člověk tady nemá co pohledávat. Což pro mě vůbec není dobrý. Páč jsem ho tu přistihla, že?!

„Tak já zas půjdu, čeká na mě kamarádka,“ otočím se na podpatku.

V cestě mi však stojí vlk. Zřejmě ho ten muž poslal, aby mě zadržel.

„Jé, ahoj, pejsku!“ snažím se na zvíře promluvit vesele, ale moc přesvědčivě to nezní. Vycení na mě zuby a mě poleje horko.

„Počkej!“ ozve se mi za zády. „Na,“ podává mi kousek chleba.

Zaváhám. Nechce mě otrávit? Ale hlad vítězí, stejně bych se před ním za chvíli složila.

„Děkuju,“ přijímám chleba. Pak mě něco napadne. Rozlomím ho na půlku.

„Můžu dát vašemu havranovi?“

Očividně ho to potěší. Krmím černého ptáka a mozek mi šrotuje na plné obrátky. Po očku si prohlížím chlápka před sebou. Když to není profesor, tak kdo to teda je?

Není to Rowena? Havrana má. Ale co ten vlk? I když… Myslela jsem, že Rowena je ženská. A že by byla jednooká, to je pro mě také novinka. Je pravda, že Rowenu jsem na vlastní oči ještě neviděla. Takže to klidně může být ona. Musí to být Rowena! Kdo jiný by to byl?!

„Já a Rowena?“ popadá se muž smíchy za břicho a já nadskočím. On umí číst myšlenky?

„Jsem Ódin, severský bůh. Nedávala jsi ve škole pozor?“

Ale jo, to jméno mi něco říká. No jasně, slyšela jsem ho na přednášce o runách.

„Tak vidíš,“ řekne už smířlivěji a nabídne mi další kousek chleba. „A co tu vlastně hledáš?“

Nechápu, proč se ptá, když umí číst myšlenky. „Byla jsem v knihovně. Potřebovala jsem najít runovou abecedu, abych mohla napsat domácí úkol. Jenže tu knihu si asi někdo už vypůjčil. No a na zpáteční cestě jsem se tu nějak zamotala a nevím kudy kam.“

Ódin si mě mlčky prohlíží. Má uhrančivý pohled, i když se dívá jen jedním okem. Teď mě určitě v něco promění…

„S tím bych se nenamáhal,“ přeruší mé úvahy. „Raději ti poradím, jak se dostat zpátky.“

A pak mi vysvětluje, kudy se dát, abych se dostala do známé části hradu. Snažím si to zapamatovat.

„Tak mockrát děkuju a nashledanou,“ loučím se při odchodu. Čeká mě dlouhá cesta.

„Vezmi si ještě tohle,“ podává mi pergamen.

Nakouknu do pergamenu. Ale to není možné! Je tam! Runová abeceda.

Chci mu poděkovat, ale když zvednu oči, zjistím, že v chodbě stojím sama. Rozhlížím se vpravo vlevo. Nikdo tu není. Jen já.

Nezdálo se mi to?

Štípnu se do paže. Au! Nezdálo. Svitek pergamenu stále držím v ruce. Nezbývá než se vydat na zpáteční cestu.

Do Velké síně se dostanu unavená a vysílená. Už tu nikdo není, asi je už hodně pozdě. U havraspárského stolu však na mě čeká obrovský talíř s hovězími plátky na slanině, které tak zbožňuju. Ještě že tady máme tak hodné skřítky. Vrhnu se na jídlo jak hladový vlk. Jako ten, kterého jsem viděla před pár hodinami tam v té tajuplné chodbě. I když… Ten asi hladový moc nebyl.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář