Havraní putování

Cyklus povídek; povídka první je laděna do stylu klasické povídky s tragickým koncem. Taktéž je věnována panu kolejnímu - Johnu Werewolfovi, Larrie Larstonové - naší primusce, Justinu Angel Sanovi (snad to skloňuji dobře) a panu řídícímu - Nimrandirovi Elénére.

Příběh první:

Kraj bezesných snů

Začalo to jedné temné noci, když hraběnka Larrie vyhlížela z okna své severní věže. Hledala světélko v dálce, světlo, které hlásalo příchod jejího milence. Vždy, jednou za měsíční cyklus, se hrabě Nimrandir vydal na týdenní lov, v této době byla hraběnka osamělá, a proto si našla zalíbení v synovi kováře. Potkala jej, když se koni táhnoucímu její kočár uvolnila podkova. Hraběnka tenkráte projížděla kolem kovárny kováře Justina. Justin duchaplně přispěchal hraběnce na pomoc a s haněním práce provedené na podkovách vyměnil všechny podkovy koně. Hraběnka jej bohatě odměnila, nejenom tím, že svolila vejít do kovářova skromného příbytku. Uvnitř spatřila to nejkrásnější, co kdy ve svém životě spatřila. Uvnitř malé světničky stál mladý John, připravující svému otci večeři. Venku se již smrákalo a hraběnka by se v takovém případě déle nezdržela, zůstala však proto, aby svůj návrh Johnovi sděliti mohla.

Hned z rána hraběnka Larrie opustila přístřeší poskytnuté kovářem a jeho synem. Kovářův syn se již však chystal k zámku. Připravil si starou lucernu, kterou již dlouho nepoužíval, našel nejlepší odrbané šaty, které měl. Skládaly se sice jen ze staré šedivé košile a kožených kalhot, vévodil tomu ale kabátec, který, vzhledem ke svému stáří a jisté zchátralosti, vypadal spíše jako kožená vesta. Jakmile se setmělo a kovář Justin ulehl do své postele, vydal se John směrem k zámku. Jakmile dorazil do zámeckých zahrad u severní věže zámku, rozsvítil světlo v lucerničce a začal s ní mávat na všechny strany.

Tentokrát se ale světélko neobjevovalo. Hraběnka Larrie již pomalu propadala panice, že se snad jejímu milenci něco hrozného stalo, bylo to již po více než dvacáté druhé, kdy se měli setkat, ale on se tentokrát neukázal. Hraběnce již stekla slza smutku a dopadla na kámen, do kterého bylo okno vměstnáno. Již se pomalu otáčela a chystala se ulehnout v lože své, dnešní noc ale osamocena, když zahlédla světélko v zahradě, samým štěstím seběhla schody věže a vstoupila do zahrad, kde se již tolikráte se svým milencem setkala.

John stál zrovna pod jabloní, alespoň to vypadalo, že tam stojí, lucernu ale v ruce nesvíral, jeho obličej měl mrtvolný výraz. Hraběnka se zhrozila a vyběhla vstříc Johnovi. Než k němu ale stačila doběhnout, oslepilo ji světlo lucerny a v cestě dál ji zabránil někdo, kdo ji cestu zastoupil. Jak neurvalý čin, na který nebyla hraběnka nijak navyklá, nikdo si nic takového nedovolil udělati, ba na to dokonce pomysliti. Vždy činila to nejlepší pro svůj lid, musel to být někdo, kdo dostal velice zaplaceno. Když se hraběnka rozkoukala, nemohla se šokem ani zvednout zpět na nohy. V cestě jí stál Nimrandir, její manžel.

„Ach můj muži, můj muži šlechetný, copak děláte v zahradě, v tak pozdní hodiny a v den, kdy přec na lovu měl byste býti?“

„Ach má ženo, má ženo podlá, cožpak bych nadále mohl dělat, že nic nevidím?“

„Copak byste neviděl, muži můj, snad prohřešila jsem se vůči Vám nějak?“

„Cožpak o to, neprohřešila jste se, ženo má, vůči mé osobě, ale vůči Bohu, který bdí nad Vámi a stráží Vaše kroky, cožpak jste zapomněla na slib, který jste u oltáře složila?“

„Může být žena viněna z nepřítomnosti manžela?“

„Může být omluvena býti vina tvá, ženo má? Vždyť poskvrnilas' hříchem svým náš svazek!“

Nimrandira již pomalu ovládá hněv a lucerna v jeho rukou se začne třást. Hraběnka se mezi tím marně pokouší vstát. Než ale se dalšího činu Nimrandir dopustí, padá k zemi mrtev.

„Larrie, má lásko, odpusť mi,“ zněla poslední slova Johna, který se snad k životu probudil, anebo mrtev před tím ještě nebyl, nyní se ale svalil na tělo mrtvého hraběte a v Pánu s ním v zahradě spočinul. Hraběnku ovládla zlost, zármutek a beznaděj ve stejnou chvíli, vzala dýku, jež John k vraždě hraběte použil, a probodla si s ním srdce své, které se před malými okamžiky vedví rozpůlilo.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář