Havraní putování II.
Příběh Druhý:
Kapitola první - Známe se?
Bylo tomu již dvaadvacet let, kdy Evžen naposledy viděl svou rodnou zem. Nyní, již dávno ne mladík, který býval, se měl navrátit zpět domů a znovu vidět svůj dům, svou rodinu a rodnou ves.
„Dvaadvacet let, dvaadvacet,“ řekl si pro sebe Evžen potichu a mírně popohnal svého koně.
„Copak, máš doma milou,“ poškádlila ho hned Elvíra, lukostřelkyně, která ho neustále následovala a byla jeho pravou rukou, možná i tou levou.
„Heh,“ znechuceně si Evžen odplivl, věděl, že jakmile řekne cokoliv, skončí to jen dalším handrkováním.
„Chceš-li zticha být, tak si buď. Alespoň ti pro změnu nebudu chtít vyříznout ten tvůj úchyl... chci říct úlisný jazyk, samozřejmě,“ navážela se Elvíra dál do Evžena.
„Co?“ Vykulil na ní Evžen oči. „Já a úchyl? Jak neskutečné to hanění mé dobrácké povahy!“ Osočil se na ni silným hlasem.
„No, vidíš,“ odpověděla mu Elvíra klidně a taktéž popohnala svého koně, který začal pomalu zpomalovat.
„Měli bychom se utábořit,“ pronesla tiše a Evžen přikývnutím souhlasil.
Společně zastavili u řeky uprostřed lesa. Přes řeku bylo možné přejít, ale nedalo se ji ani přebrodit a ani přejet. V korytu byly blízko sebe velké kameny, po kterých by se dalo bezpečně přejít, tedy pravděpodobně, ale kůň, vůz anebo celá armáda by se jen těžko dostala na druhý břeh. Zatímco kůň a vůz se prostě přes balvany nemohli dostat, armáda by musela po jednom muži přecházet řeku a koryto bylo tak hluboké, že jakýkoliv pokus o přebrodění by skončil utopením. V plné zbroji by muž prostě klesl ke dnu jako kámen. Evžen a Elvíra se tedy nemuseli bát, že by je někdo překvapil. Cestou, kterou přišli, za nimi nikdo nešel a cesta dál byla jen přes řeku. Evžen připravil ohniště a Elvíra ulovila nedaleko hopkajícího zajíce. Zatímco se Evžen věnoval přípravě zajíce, Elvíra si již připravila místo, kde bude spát. K alespoň málemu pohodlí použila kabát a jako deku hodlala použít nějaký starý hadr z těch, které sebou Evžen vláčel místo obvazů.
„Hnusné jako vždycky,“ řekla suše Elvíra, když se zakousla do opečeného stehna zajíce.
„Když ti to nechutná, nemusíš to jíst!“ Osočil se na ni hned Evžen.
„Klid, klid, já si z tebe jen utahovala, nebuď tak upjatý,“ snažila se Elvíra Evžena uklidnit, ale Evžen to bral až moc osobně na to, aby přijal jakoukoliv omluvu.
„Nehltej tak!“ Osočil se na ni znovu, když se Elvíra už už vrhala na zbytek zajíce. To ji ale nezastavilo a tak, než se Evžen nadál, zbylo mu jen to stehno, které rozjedl, a zbytek zajíce byl pryč.
„Jak ty to děláš,“ podivil se Evžen, když dojedl.
„Tak už spi, ráda bych se také převlékla!“ Najednou okřikla Elvíra Evžena.
„Co, co? Doteď ti nevadilo, když jsi viděla mne, a teď bych se já neměl koukat?“ Hodlal tentokrát Evžen opáčit.
„Tak víš co, já se teda otočím,“ řekla Elvíra a na truc se otočila k Evženovi zády.
„Dobrá, dobrá, stejně jsem se chtěl nejdřív umýt, klidně si dál trucuj,“ řekl Evžen před tím, než Elvíra uslyšela spadnout Evženovu zbroj na zem. Chtěla se otočit, ale bála se, že kdyby ji Evžen zahlédl, zůstal by pak klidně celou noc vzhůru jenom proto, aby jí to oplatil. Divila se, že mu to doteď vůbec nevadilo, většinou se prostě před ní převlékl a šel spát a ona poté měla své soukromí. Něco se ale změnilo. Elvířiny myšlenky však přerušilo žblunknutí vody. Otočila se hned směrem k řece, aby uviděla Evženovu hlavu, která čouhá z vody. Elvíra se divila, že se šel skutečně koupat, už si ani nepamatovala, kdy se naposled sama koupala, natož kdy se koupal Evžen.
„Jaká je voda?“ Zavolala na něj.
„Skvělá!“ Zavolal ji zpátky. Elvíra váhala, zdali by se také neměla umýt, ale myšlenka na to, že bude nahá sdílet řeku s nahým Evženem v ní vyvolávala nepříjemný pocit.
„Nechceš se přidat,“ ozval se najednou Evžen z vody a Elvíru zamrazilo. Kdyby ho odmítla, byla by už pro dnešek dost hrubá a navíc, Evžen si to už začal brát osobně. Ale také nechtěla přijmout. Proto dělala, že neslyšela. Věděla, že Evžen si nedá jen tak pokoj, a tak se rychle převlékla a lehla si na plášť přikrytá kusem látky, nebo spíše hadru.
K ránu ji probudilo až štěbetání ptáků a také teplo na pravém uchu – počkat, byl to něčí dech. Elvíra vystartovala jako raketa.
„Úchyle!“ Začala řvát na Evžena, který se vzápětí taktéž probudil.
„Co si to vůbec dovoluješ, lízt mi do postele!“ Řvala na něj jak na lesy.
„Co?“ Vykulil na ni Evžen oči. Vůbec nevěděl, o co tu kráčí. Elvíra si v tom rozčílení nevšimla, že to nebyl on v její posteli, ale ona v jeho, dalo-li se tedy tomu, kde spali, říkat postel.
„Co jsem ti zas udělal?“ Osočil se Evžen, poslední dobou se osočoval dost často, začal si to brát silně osobně, to, jak na něj Elvíra neustále dorážela.
„Lezeš mi do postele!“ Zařvala na něj rozčíleně, skoro by se Evžen lekl.
„Ale,“ zarazil se Evžen a podíval se pod sebe. Sám si nebyl jistý, zdali je ve své posteli anebo v té Elvířině, ale byl v té své. „Tohle je moje postel!“ Zařval tentokrát on na ni.
„Ne!“ Vypískla Elvíra vysokým hlasem a pak utichla. Podívala se na místo, kde spal Evžen a pak na místo, kde měla své místo přichystané ona. Včera v noci si musela splést místa anebo že by v noci přelezla?
„Tos', tos' nemohl něco říct,“ začala znovu napadat Evžena.
„Co jsem měl říkat? Včera jsem prostě pad' na své místo a hotovo!“ Řekl Evžen rázně.
„Tos' mě nemohl probudit?!“ Pokračovala Elvíra v napadání.
„Jasně, když jsem měl sám problémy udržet se vzhůru!“ Takřka na ni zařval.
Postupně se rozjela tak plamenná hádka, že ptáci i zvířata v okolí raději zmizeli pryč. Dokonce i některé ryby se snažily uniknout proti proudu, jen aby to nemusely poslouchat. Hádka trvala více jak půl hodiny, a když už to vypadalo, že se ti dva usmíří, řekl Evžen rázně:
„Dobrá! Vyhrálas'! Už mi nedlužíš svým životem! Jdi si! Běž! Už se tady neukazuj!“
„Co?“ Zeslábl Elvířin hlas smutkem. „Co jsi to právě řekl?“ Chtěla se ujistit, že slyšela to, co slyšela.
„Řekl jsem, ať sakra táhneš! Tak už se seber a zmiz!“ Zopakoval Evžen, tentokrát ještě hrubším a neurvalejším hlasem než předtím.
„Ale,“ snažila se ho Elvíra uklidnit, ale Evžen ji hned přerušil:
„Táhni, než svým životem svou drzost zaplatíš!“
„Evžene,“ řekla Elvíra trpce, zajíkajíc se žalem.
„Tak zmiz!“ začal se Evžen sápat po svém meči. Elvíra nechtěla svého přítele opustit, zachránil jí život, tenkrát, když ji chtěli oběsit a také tenkrát, když ji chtěli o hlavu zkrátit. Tentokrát to byl on sám, kdo jí usiloval o život.
„Měli pravdu! Měli tě oběsit! Měli tě o hlavu zkrátit! Tvůj jazyk je jedovatější než had a tvá mysl černější než tůň smrti! Tak už se mi sakra ztrať z očí!“ Řval na ni Evžen z plna plic, skoro ztráce svou příčetnost. Elvíra byla strachem přímo omámena a tak rychle sebrala svůj a své šípy. Rychle pobrala i své oblečení a zanechavše Evžena i s koňmi a všemi ostatními zásobami, utekla pláče do lesa.
Evžen se v tu stejnou chvíli, kdy Elvíra zmizela z jeho očí, sesypal. Dopadl k zemi, na kolena, a taktéž začal ronit slzy. Vyčítal si to, že na ni tak vyjel, ale zároveň stále cítil ten hněv. Už to nemohl vydržet, byla to prostá muka, nic víc. Každý vteřina s Elvírou jej stála mnoho bolesti a každé její slovo, ne, každé písmenko, které vyšlo z jejích úst, bylo jako nůž, který Evženovi rozťál jeho srdce. Tak tam klečel, sám, a jediné, co bylo slyšet, byl jen zvuk řeky, která pokračoval v proudu, jako kdyby nic neslyšela ani neviděla, jako kdyby se naprosto nic nestalo.
Navíc jsem si pro čtenáře CéDéčka a fanoušků fantasy příběhů připravil speciální příležitost dostat se přímo do děje. Stačí mi napsat pomocí sovy a zaslat pár informací o postavě, kterou chcete ztvárnit v Havraním putování. Jméno je primárně to vaše kouzelnické, pokud ale nechcete, aby se v příběhu vaše jméno objevilo, můžete mi zaslat k informacím i jméno, pod kterým chcete být známí, případně, že vám mám nějaké přiřadit. V informacích nezapomeňte zmínit věk (17-59 let) postavy, rasu (člověk, elf, skřítek, trpaslík, víla, apod. omezte se ale na humanoidní bytosti), povolání (kovář, rytíř, zloděj, švec, mág, taškář, obchodník) a povahu, případně i nějaké přednosti, které nejsou obvyklé, např. nezvyklá barva očí, či nadprůměrná výška, nezvyklá barva vlasů, tetování, apod. Pokud se vám zaslána postava bude hodit do příběhu, bude do něj zařazena, pokud nikoliv, zařadím ji hned do dalšího. Zn.: Čím dříve sovu pošlete, tím větší je šance na zařazení do příběhu.
Úžasně fantastický život přeje Fides Fons.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Fides FonsVydáno: 11/2011
