(Tajemné) kolejní prostory okem mistra!

Havraspárská kolejní místnost. Místo plné různých podivínů a jiných nekalostí. Ovšem mě zajímal jiný pohled na tuhle prapodivnou kolej, tedy na mou kolej. Pomocí prostředků povolených i těch opačných jsem prozkoumal jistá místa, která… no však uvidíte sami! Našlapujte potichu a pojďte se mnou na průzkum.

Jak jistě všechny zvídavé či vlezlé duše zaregistrovaly, roztrhl se v posledních vydáních na stránkách tohoto časopisu pytel s drobnými i většími výlety do tajů modré koleje. Přišli mladí, nadějní redaktoři, kteří se s vervou vrhli na příležitost Havraspár před celým světem znemožnit, tedy říct, jak to v něm vypadá. My – to se ještě nepovažuji za královskou výsost – redaktoři nestárnoucí a ještě nadějnější, tedy odchovaní obdobím, kdy se kolej ještě navenek pokoušela tvářit seriózně, jsme byli k podobným věcem zpočátku skeptičtí. Alespoň já velmi. Pak se ovšem snadnou úvahou dospělo k názoru, že je třeba se na úspěšné vlně článků z kolejních útrob svést. Budeme se tedy vozit.

Už víme, a ještě se naneštěstí dozvíme, něco málo o velmi originálních povahách modrých studentů a dvojice kolejního ředitele. V jednom starším zvláštním čísle časopisu najdeme dokonce detailní popis duševních poruch jednotlivých obyvatel modré kolejní místnosti. Prozatím se však nikdo nezaměřil na modrou kolejní místnost samotnou. Jistě tušíte, že v sobě prostor zapovězený studentům jiných barev neukrývá jen zvláštní lidi. Nachází se zde i prazvláštní místa. Místa tajemná, mnohdy tajná, neuvěřitelná a nečekaná. Tato již netrpělivě čekají, až je odhalíme. Nebo nahlédneme pod roušku jejich tajemství. Případně odkryjeme závoj tajemna. Jelikož je však korektorem časopisu primus, kterému bylo kolejním hlasováním zakázáno účastnit se jakéhokoli odhalování, nahlížení pod roušky i jiné textilie a stejně tak odkrývání, závojů zejména, uděláme si po těchto místech jen neškodnou exkurzi.

Pochopitelně nenavštívíme všechna místa. Mnohá jsou tak tajná, že o nich napsat nelze. Mnohá jsou ještě tajnější, ta pak vlastně ani neexistují. Sám mám takových několik. Stejně tak nebude prozrazena celá pravda, ta hrůzná či strašlivá bude decentně zamlčena. Což mimochodem mnohá místa diskvalifikuje, neboť některá jiným druhem pravdy vůbec nedisponují. Cesta to bude přesto zajímavá.

*

Prvním a samozřejmě nejdůležitějším místem nebudou modří ani v nejmenším překvapeni. Čtenáři barev jiných překvapeni budou. Na čelo si ovšem neklepejte, jde o místo naprosto normální. Normální a nejdůležitější proto, že patří šéfredaktorce, která může redaktory píšící pravd… opak, vyhodit. Zmíněná je již dlouhá léta hrdou majitelkou závěsu, místa tajemného a neprozkoumaného, neboť si jej střeží lépe než oko v hlavě. Trpělivým pozorováním však bylo zjištěno, že majitelka okolo čtvrté hodiny ranní ze závěsu zhruba na tři minuty slézá. Tímto děkuji nejmenovanému havranovi za výpomoc, že uzamkl Lilien na plných sedm minut v umývárně a poskytl tak dostatek času k bleskovému prozkoumání závěsu. Vran je zkrátka vždy ochotný pomoci.

Nejprve si přečtěme, co o svém zákoutí říká sama majitelka:

Lilien Emity Meissed: Závěs… Ach, jak jen mluvit o něčem, co je člověku tak blízké? Myslím, že jsme si za tu dobu na sebe opravdu zvykli, a na to, jak to vypadalo na začátku beznadějně a zcela opačně, vypadá to, že už k sobě patříme. A jak že to vypadá? Někdo by mohl říct, že po mém celodenním lezení a visení bude ošoupaný, ale to rozhodně ne! Je pořád velmi hebký a překrásný – ať žijí kouzla! Je překvapivě celý safírově modrý! Před nějakým časem jsem v pozadí závěsu zřídila takovou vlastní malou úschovnu, ale o té vám nic nepovím, to je Meissedovské tajemství! *vyplázne na pana redaktora jazyk*

*

A nyní krutou, vypozorovanou pravdu. Závěs je místem poměrně rozsáhlým. Jakožto dekorace, na kterých se na hradě nikdy nešetřilo, jde o závěs nabíraný, plný záhybů a spletitých kapes z prověšené látky. Zevrubným průzkumem se lze dopátrat tří místností, a sice čítárny, v níž byla nalezena hromádka knih a pergamenů, ložnice, kde se nalézal polštář, a menší kuchyně či jídelního koutu, ve kterém se nacházelo následující: šest skvrn od kávy, čtyři skvrny čajové, dvě fazolky, z toho jedna rozšlápnutá, šmouha od čokolády velká, šmouha od čokolády malá, čajová lžička, vršek od lahve máslového ležáku, obal od čokoládové žabky a pomerančový bonbon. Ten už tam není. Co do ošoupání, závěs pochopitelně ošoupán je a to značně. Je však velmi umně přetočen a přítmím v kolejní místnosti zakamuflován, na první pohled tedy nelze opotřebení zpozorovat. Zdaleka nejzajímavější je ovšem nově zřízená úschovna. V té bylo nalezeno něco tak překvapivého, že bude mnohem rozumnější ponechat informaci utajenou. Kdyby se například šéfredaktorka zdráhala zvýšit plat.

**

Následuje místo nejkontroverznější. Nejednou bylo zakázáno. Je jím Justinova tajná chodba do dívčích ložnic. Nejprve si shrňme krátkou historii místa. Není známo přesné datum vzniku, primus si nemohl vzpomenout, kdy poprvé zatoužil vplížit se do míst hradními zvyklostmi zakázaných. Střízlivým posouzením nynější situace to muselo být zhruba týden po nástupu na hrad. Jisté je, že chodba existovala již před lety, za působení obou minulých primusek. Ta dříve vládnoucí se několikrát pokusila chodbu zasypat, v rámci zachování dobrých mravů. Jako vhodnější varianta se však ukázalo chodbu využívat, a to k pravidelné kontrole, kdy bylo díky chodbě jednoduché ověřit, zda Justin pracuje či drze a neproduktivně spí. Poté chodbu zasypal sám majitel. Obnovena byla až v nedávné době, kdy se také objevila na mapě kolejní místnosti.

Taky o ní se podařilo vydolovat z majitele pár slůvek. Trvalo to dva dny!

Justin Angel Sane: Jak jistě víš, má chodba je střežena šachovou partií. Proč jsem se tak rozhodl, mimo to, že mám rád šachy? Většina koleje vždycky tvrdívala jak hrát šachy neumí a nebaví je to. Skvělá volba, jak je odpudit! Vtip je v tom, že kdo přes šachy projde, stejně toho moc neuvidí. Jen může nakouknout. Každopádně, na konci cesty se nachází další finta, kterou znám jen já. Je jasné, že na mapě není, protože jsem mapu netvořil já. Nakonec je to vstřícnost a potěšení dívek, že mě mohou pustit dovnitř z jejich ložnicové strany! Neptejte se jich, označily by vás za úchyláky!

*

Mnohé je třeba vyvrátit. Je pravda, že chodbu partie skutečně střeží. Pravdou je ovšem taky to, že kolej svou neschopnost sehrát kvalitní partii předstírá, aby měl primus radost. A aby si myslel, že je chodba střežena dobře. Také další tvrzení je lehce nepřesné. V chodbě je toho k vidění spousta a Justin se snaží přesvědčit o opaku, protože neumí zastírací kouzlo a jistě by ocenil, kdyby každý považoval tento prostor za nudný a neměl důvod do něj nahlížet. Chodba je ve skutečnosti dostatečně široká, aby se při její chladné zdi daly pohodlně skladovat lahve – řekněme že máslového ležáku, pokud bude ochoten jednou či dvěma uplatit. Rovněž slouží jako úschovna zlata ulitého před kontem a tedy zrakem pokladnice a dva nenápadné průzory do dívčích ložnic. Čí ložnice se v zorných polích za cihlou a sukem nachází, zůstane tajemstvím, dotyčné by si mohly přestavět skříně a to by jistě celou řadu studentů nepotěšilo. Závěrem této kapitoly je třeba říct, že si primus jen myslí, že fintu na konci chodby zná jen on.

**

Pokročme dále. Zvláštností, kterou žádná jiná kolej nemá, jsou v Havraspáru patroni sedmi ctností. Havrani, moudří strážci všeho možného a čilí organizátoři soutěží, musí pochopitelně také někde spát, jíst, a když zbude čas, i pracovat. Přesto, že tak s oblibou činí v neustlaných peřinách studentů, v prázdných křeslech, na modrých polštářích… zkrátka všude možně, mají i oni své komnaty. Komnaty sedmera havranů jsou naší další zastávkou tajemnem modré koleje.

A bude to zastávka poněkud obtížně uchopitelná. Komnaty se rozkládají neznámo kde. Havrani svá tajemství střeží skoro až přehnaně úzkostlivě, za celou dobu existence komnat dovolili do těchto míst kouzelníkům vstup jen dvakrát. Na závěr školního roku studentům, kteří se sešli, aby závěr roku oslavili a něco málo se přitom dozvěděli, a jednou kolejnímu řediteli, když potřeboval Vran připevnit na zeď vlastní podobiznu a nemohl přijít na kouzlo trvalého přilnutí. Všeho všudy jsou tak známy pouhé dvě místnosti. Zbytek je, jak všichni modří vědí, zahalen neprostupnou mlhou a i kdybychom se do tajmených míst dostali, pravá podoba komnat by před námi zůstala skryta.

Opět, několik slov od jednoho z havranů, kterým je dopřáno komnaty obývat:

Vran: Komnaty jsou opravdu velkolepé, tolik snad ještě prozradit můžu. Při vší úctě ke svým druhům, vzhled a zařízení nechali na mně a dobře udělali. No, je těžké něco říkat, když se skoro všechno musí tak důsledně tajit. Snad jenom několik historických zajímavostí, Staroušek mi je sepsal. Ehm. Takže. Vznik první části komnat se datuje již do dob Rowenina působení na zdejším hradě, kdy mocná čarodějka, z dobroty svého srdce a s moudrostí sobě vlastní, vystavěla několik komnat dle vlastního návrhu, aby měl kde její moudrý a vždy nápomocný havran kde křídla složit a kde v myšlenkách svých v poklidu bloudit. Tyto nejstarší části složitého komplexu havraních budoárů patří k nejvzácnějším architektonickým skvostům hradu, neboť jsou opatřeny originálními magickými vynálezy samotné Roweny a svou specifičností se řadí mezi unikátní kouzelnické stavby nemající obdoby v kouzelnickém… prostě, komnaty začala stavět už Rowena. Ty má samozřejmě Staroušek, jsou nejlepší. Zbytek je ovšem taky velice povedený.

*

Nezbývá než poděkovat za cenné informace. Zde komnaty opustíme, neboť jejich tajemství je doopravdy neproniknutelné. Přesto nám může být toto krátké pozastavení inspirací. Budeme-li dlouho, soustavně a všichni naléhat, třeba havrani jednou nějakou užitečnou drobnost vyzradí.

**

Ještě než přikročíme k poslednímu, nejpozoruhodnějšímu taji, oklameme chrliče a vstoupíme společně do tajemných zákoutí místnosti, která je pro mnohé sama o sobě tajemstvím. Pro mnohé však ne. Svá tajemství má i havrapárská zasedačka.

Místnost, v níž vedení koleje den co den, od úsvitu do soumraku a pak ještě dlouho poté, usedá, aby táhlo kolej vstříc světlým zítřkům, se pyšní hned několika tajuplnými kouty.

Jde zde místo nabité zvláštní magickou energií, jejíž původ je jednou velkou neznámou. O místě se ví jen tolik, že svým působením způsobuje podivný pocit únavy a malátnosti, jako by zdejší magické síly vysávali z kouzelníka poslední zbytky sil. Zbytek zasedací místnosti je v tomto ohledu zcela běžným sálem, takto podivně působí jen jedno jediné místo. Shodou okolností se nachází přímo za vstupními dveřmi, což mnohdy značně komplikuje osazenstvu zasedačky život.

Dále se podařilo odhalit záhadu ve věci dosud před všemi utajované, a sice tajemství bílého čtverce. Pro neznalé jde o křídou vykreslený čtverec na podlaze zasedací místnosti. Bílá linka ohraničuje území, do kterého primus nenechá nikoho z ostatních členů zasedačky byť jen na krok vstoupit. Nyní již víme, co se za touto podivností skrývá. Na místě, jež si primus hned od první minuty svého úřadu zabral pro sebe a které si až hystericky střeží, prý kdysi stávalo Rowenino křeslo. Mezi primusi se tato informace již řadu let přenáší z generace na generaci a panuje přesvědčení, že právě odtud je nejlépe koleji vládnout. Pravda to pochopitelně není. Redakcí Corvina byl uskutečněn pokus, při kterém se na základě Starouškova očitého svědectví povečeřelo na místě, kde údajně Rowena večeřívala. Šéfredaktorka tvrdí, že byť se snažila vnímat kouzlo místa sebevíc, hrachová kaše chutná pořád jako hrachová kaše, čili strašně. Rowenin duch se tak patrně v každém místě, o které se opřela, nenachází.

Posledním tajemstvím zasedačky, které bude jen poodhaleno, protože jeho vysvětlení je i přes nová zjištění nejisté, je jeden opravdu pozoruhodný jev. Zasedačka ráda, často a někdy až nemístě často červená. Jde o záhadu nevysvětlitelnou, dle všeho ne tak úplně havraspársky specifickou a třem kolejím poněkud nemilou. Ač tomu mnozí nebudou věřit, zasedací místnost doopravdy čas od času zčervená. Jen tak. A ostře. Za léta červenání bylo vymyšleno nespočet teorií o tom, co za červenáním stojí. Někdo přisuzuje nepěkný jev chybě při budování hradu. Někdo, zpravidla z řad kritiků kolejního vedení, tvrdí, že se místnost červená studem, když vidí, co se v ní děje. Stačí však zapátrat v soukromých archivech několika profesorů či havranů. V nich se, pokud nebudeme chyceni, dobereme odkazu na starý svitek z pozůstalosti Roweny z Havraspáru a ten nám po pečlivém prozkoumání ukáže krátký, téměř deníkový zápis, v němž si věhlasná stavitelka stěžuje na zakladatele nespecifikované barvy, který ji rozladil nemístným žertem. Je samozřejmě možné, že šlo o žert jiný. Protože by však jiný žert nenabízel vysvětlení právě této záhady, je myslím více než pravděpodobné, odkud vítr vane a jak se to s červenáním zasedací místnosti ve skutečnosti má.

**

A nyní to nejzajímavější nakonec. Není tajemstvím, že náš kolejní ředitel, profesor Midar, vězní v útrobách svých komnat člověka. S tichou tolerancí bystrozorů. Tím není nikdo jiný než Kilahim a posledním tajemným místem je pochopitelně Kilahimova skříň. Totiž abychom byli přesní, skříň je ve skutečnosti majetkem pana Midara, jak mi bylo v dopise, v té části, kterou neuvidíte, důrazně vysvětleno.

Pan profesor poskytl ke skříni skutečně plné a vyčerpávající informace, proto bude nejlepší vyslechnout si přímo jeho slova. Zde je lehce nekompletní znění dopisu:

Midar: Drahý studente, nevědět, komu patří skříň, v níž je uzamknut Kilahim, a veřejně to říci, navíc před kolejním ředitelem, chce velkou dávku odvahy. Každý přece ví, že tato věhlasně známá skříň patří mně. Kdyby totiž patřila Kilahimovi, tak bych v ní byl uzavřen já, což je ovšem velice nebezpečná věc. Nikdo neví, krom mě samosebou, jak moc nebezpečný je volně se pohybující Kilahim, proto se možná školou šíří podvědomí o tom, že nikdo neví, komu ta skříň patří.

Ale je má. Celá, každá její součást. Ale vraťme se k Vaší otázce. Pár řádků o skříni. Nu, co o ní napsat. Je velká, zamykací, plná haraburdí a Kilahima. Každopádně nemyslete si, že tam má minimum prostoru. Ač se to nezdá, skříň je uvnitř vetší než zvenčí. Je to totiž kouzelná skříň. Nejsou to sice dveře do Narnie, ale zase to není pidispíž.

Skříň je velice stará a mám ji již od svých dob studia, kdy jsem v ní uchovával všechny potřebné věci - od oblečení po pergameny, kouzelné předměty a podobně. Používal jsem ji v podstatě jako kufr, když jsem se někam stěhoval.

Jistě si teď říkáte, jak jsem se s takovou tíhou mohl vláčet. Ale jak už jsem říkal, skříň je kouzelná, proto když ji chcete přenášet, je velice lehká. Těžká je pouze v momentě, kdy má nehybně stát. Což dělá samosebou většinu své existence.

Ač se to nezdá, je vyrobena z velice vzácné odrůdy ebenového dřeva, které se jen tak neopotřebuje. Jsou do ní vyryty různé obrazce, což ale může vidět každý návštěvník mého kabinetu.

S touto skříní se pojí hned několik zajímavých příběhů, namátkou uvedu příklad zlodějů, kteří se mi kdysi pokusili vykrást byt. Samozřejmě vlezli i do mé skříně, neb si zajisté mysleli, že tam najdou velice cenné věci. Bohužel, do dnešního dne ještě nevylezli. Nikdo tedy neví, kde jsou. Dokonce ani Kilahim, který má tuto skříň svým domovem, o nich neslyšel. Skříň prý odmítá říci jakékoli podrobnosti. Holt je velká tajnůstkářka, ale co naděláme. Slouží dobře, tak to neřeším.

Takže rozhodně nedoporučuji, abyste se snažil do skříně dostat.

*

Pochopitelně jsem se do skříně snažil dostat a je třeba zmínit, že úspěšně. Tedy pravda, úspěch byl slaven jen z počátku. Celou cestu k soukromým komnatám kolejního ředitele šlo všechno hladce. Výpravu zhatily až zamknuté dveře, překážka naneštěstí neprostupná. Povedlo se mi však se skříní dorozumět pomocí vzkazů podsunutých pode dveřmi. Skříni bylo položeno několik skutečně zajímavých otázek. Naneštěstí je to skříň na slovo skoupá, odpovědi jsem se nedočkal. Na rozdíl od svých studentů, kteří napovídali o svých tajných zákoutích mnohé a ne vždy pravdu, rozhodl se pan profesor zjevně nic nezastírat. Skříň o sobě skutečně mluvit odmítá. Bylo by jistě zajímavé získat i Kilahimův komentář, skříň je přeci jen jeho domovem a jistě zná to, co nás zajímá především, tedy tajemství. Je však nesmírně složité sjednat si audienci u člověka, kterého jiný člověk na veřejnost nepouští. Pokusů ovšem do budoucna zanecháno nebude.

**

Zde je na čase krátkou procházku kolejními taji ukončit. Ti bystřejší a vytrvalejší, kteří ještě při čtení neusnuli, zajisté cítí, že nešlo o procházku kompletní. Je tedy na nich, aby pečlivě vzpomínali, hledali a pátrali. Naleznou-li další tajemný koutek hodný bližšího průzkumu na stránkách kolejního časopisu, bude od nich nesmírně hezké, když místo redakci vyzradí.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář