Kam se ztrácejí myšlenky?

Všichni zajisté znají havraspárské klepadlo, pomyslnou zeď mezi havraspárskou kolejní místností a zbytkem hradu. Zároveň všichni ví, že nedávno přišli na hrad nováčci. Spojme si tyto dvě informace dohromady a podívejme se na to, jak se nováčci této oblíbené otázky klepadla zhostili.

Je nutno říct, že klepadlo v tomto příběhu nehraje hlavní roli. Ani vedlejší, po pravdě s tím vlastně nemá nic společného. My, havraspárští studenti, toužíme po takovém důvtipu, jakým oplývá klepadlo, tak moc, že si na něj rádi hrajeme a v jeho práci zastupujeme. Přesně tak tomu bylo právě v tomto případě.

Při slově nováčci se každému vybaví něco jiného. Může to být nadšení, radost, strach, někdo se již měsíc předem smiřuje s tím, že se zase dlouho v klidu nevyspí. Nás však nejvíc zajímalo, jak si noví opeřenci poradí s úkolem havraspárské koleji vlastní - kreativnímu zpracování výše zmíněné otázky. Není nic krásnějšího a povzbudivějšího, než číst skvostná díla mladíčků, kteří jsou teprve na začátku své cesty. Naplní vás to štěstím, opravdu. Může se také stát, že vás zklamou, pak nezbývá, než se nadále usmívat a nedat nic najevo. S uspokojením ale můžeme říct, že to se letos nestalo ani náhodou. Věřte mi. Myslím to vážně. Fakt!

Letošní nováčkovské soutěže se zúčastnilo 6 havranek, konkrétně se jedná o Airen Glider, Charlie Malloney, Kamilenku Pažoutovou, Lucy Mysterious, Michaelu Mary Enigmatic a Rivolu Rosehill.

Hodnocení bylo skutečně náročné, nakonec jsme společnými zasedačkovými silami dokázali určit nejlepší tři. Zde je pořadí a to, na co čekáte, jejich vypracování. Hezké čtení!

*

1) Lucy Mysterious (45/48)

Kam se ztrácejí myšlenky?
Zná to veškerý z nás. Naše oči se zastaví na jednom místě, hluboce se zahledí a člověk vniká sám do sebe. „V myšlenkové místnosti“, v naší hlavě, začne růst rostlinka, nejprve se zrodí kořeny, které postupně sílí, poté vzroste stonek. Rostlinka rychle sílí a roste, zanedlouho se objevují listy, pupeny, kmen je již dočista vzrostlý. Z pupenů se vytvoří květy, které nás okouzlí krásou. A nyní, ach ano, jsou tu plody, plody, které nám přinášejí potěšení i neprobdělé noci, díky kterým mnoho z nás narazilo do stromu. V hlavě, těle i duši nám proudí zlatavé, tenké provázky, ano, jsou to oné naše plody.
Čas od času si přejeme spásu a vyhnat zlaté provázky pryč, avšak úspěšní mnohokrát nebýváme. Možná tehdy, když plody dozrají, spadnou ze stromu, listí začne měnit barvu, až zcela šedne a upadne k zemi. Ano, to je ten čas, kdy se nám podaří na okamžik vytěsnit myšlenky.
Co když máme v hlavě tajemný les? Snad každý z nás, z druhu člověčího, dumal nad tím, kam se mohou myšlenky ztratit. Co když máme v hlavě místo, do kterého se nemůžeme dostat? Skryté místo, které je plné tajemství, elegance, něhy a emocí? Ano, skrytý palouk, kde poletují zlatí motýli, skrytý les, kde rostou stříbrné mechy. Já věřím, že se jedná o skryté místo, kam se ztrácejí myšlenky.
Člověk se snaží uvěřit sobě a pochopit se. Ovšem musí existovat místo, kde se i naše myšlenky skrývají a pomalu odcházejí, rozpouštějí se a proudí ke hvězdám. Tajemný les a rozkvetlý palouk jsou pouze místo, kde se krása myšlenek vštípí a připraví se na odchod, ovšem to my již nevíme. Na palouku poletují motýli, tráva se leskne rosou, nikde nejsou hloupí lidé, kteří by tento ráj zničili, můžeme si jen přát, dostat se na kouzelný palouk a nebýt pouhým davem, někteří z nás jsou ochotní bojovat a nenechat se splynout s davem.
Na palouku se myšlenky změní na průsvitná vlákna, začnou poletovat s neobvyklou lehkostí, starosti znáti nemají. Zde však zůstanou jen krátký čas, zanedlouho je vánek přenese k lesu, zde se stanou ještě průsvitnějšími, již vědí, že je čeká odchod pryč, tajemnost lesa je připraví na odchod. Blýskající se světlušky, zářící tráva uklidňujíce svým klidem.
Ach, ano, je tu odchod myšlenek z naší hlavy, již loučí se s námi. Postupně nám stoupají z hlavy, již jsou zcela průsvitné a lidské oko je nedokáže zahlédnout, krásná to podívaná, tak jako když se vypařuje ranní rosa, tak jako když z nebe padají kapky a smývají špatnosti, dávají všem počátek žití. Obrovská tragédie pro naše oči, že nevidíme tuto nádheru!
Myšlenky již zcela opouští nás, již nemůžeme je zachytit, i když nám mohou v hlavě vyrůst nové, ač podobné, nikdy nebudou stejné jako ty, které stoupají k nebi. Nejprve musí proniknout přes, bohužel znečištěnou, atmosféru, postupně stoupaje, již jsou u oblak, nevidí nás, avšak cítí, kdo byl jejich strážcem, kdo zrodil je. Kdo na krátký čas uchopil je v mysli, kdo dumal nad nimi, kdo dal jim sílu, prolil pro ně slzy, dokonce ukázal i nesmělé a radostné úsměvy, které nám pomohly vyřešit mnohé spory, pomohly nám vykročit správným i nesprávným směrem.
Myšlenky se dostanou až ke hvězdám, kde je jejich pravé místo. A právě sem se definitivně ztrácejí myšlenky, zde je ono kouzelné místo, zde je. Rozplynou se mezi hvězdami a zcela se vypaří z celého světa. Krásný a kouzelný to konec.
Kéž by lidé viděli tuto nádheru, ovšem to není možné. Mnozí lidé jsou oslepeni a nevnímají nic jiného, než sebe. Nekoneční chudáci! Hrstka může jen věřit a doufat, že takto nás opouští naše drahocenné myšlenky. Když budeme věřit, nijak nás to neohrozí. Stačí každý den pohlédnout na oblohu, není-li však zamračeno, otevřít pořádně oči, pousmát se, věřit a nechat růst v naší hlavě nové kouzelné myšlenky, nové naděje, cíle. Vy, kteří nechcete být slepí, věřte a pozorujte hvězdné záření, které nás každičkou noc obklopuje...

*

2) Michaela Mary Enigmatic (35/48) a Charlie Malloney (35/48)

Michaela

Kam se ztrácejí myšlenky?
Každý z nás si již někdy v životě tuto otázku musel položit… A to zejména v období, kdy se na naší tváři objevily vrásky, či v oku zatřpytila nejedna slza, anebo se mýlím? Pokládáme si ji právě, když se v našich skutcích objeví záležitosti, na které nechceme zapomenout? A máme potemnělý strach a úzkost, že se jednoho dne probudíme a zapomeneme… To snad musí každá osoba, každá duše, každý jedinec, posoudit sám. Ale já se o tuto úvahu mohu pokusit ze svého pohledu plného domněnek. Posuďte sami, zdali správných nebo odstrašujících.

První domněnka
Jakmile zvolám stále opakovanou otázku: „A kam se vlastně ztrácejí?“ Mou prvotní domněnkou je, že se vlastně neztrácejí, jsou stále v nás. Jen na ně po nějakém čase zapomeneme a možná si k nám po nějaké době najdou opět cestu zpátky. Navrátí se k nám právě tehdy, kdy jsme na takové myšlenky připraveni. Kdybychom v sobě měli neustále všechny myšlenky nosit, muselo by to být strašně svazující… Anebo by nás prostě jen nemohly navštívit další, mnohem silnější. Vždyť každá myšlenka není ta správná a každá nová domněnka nemusí být onou rozhodující a to je přeci úžasné.

Druhá domněnka
Má druhá domněnka se bude odvíjet od jednoho citátu, který se mi velmi líbí. A to od citátu jednoho významného anglického spisovatele. Tento citát zní takto, cituji: „Nepatrná myšlenka dokáže přeskočit moře i souš.“ A teď si tuto větu několikrát přehrajme ve své hlavě… A co když se myšlenky vůbec neztrácejí a nezapomínáme na ně? (Právě si protiřečím, ale jen se na to podívejme s jiného pohledu.) A to je právě ono! Můžeme se také domnívat, že vlastně nezapomínáme, ale jen nás každá myšlenka posouvá někam dále… Do šířek, které sami nemůžeme ani obyčejným slovem popsat. Uvažujme… Je jasné, že každý z nás je něčím výjimečný (možná i já sama), ač si to častokráte neuvědomujeme, ale musíme společně uznat, že náš rozum či z normálního hlediska mozek přemýšlí, anebo uvažuje, poměrně stejně. A to mě vede právě k tomuto citátu, domnívám se, že je totiž možně, že každá myšlenka, která se v našem duševním stavu, anebo hlavě odehrála… Jednoduše nás posouvá někam dále, nebo naopak usazuje zpátky. Tím, že získáváme tyto další „zkušenosti“, mohou právě vznikat nepatrné myšlenky, které doopravdy dokáží přeskočit moře i souš… Možná se mýlím, ale jen to zkusme…

Třetí domněnka
Další domněnka, která mne napadla, plyne z mé dřívější přečtené informace. A to z „duševního vlastnictví“. S určitou přesností se domnívám, že je hodně podobná domněnce druhé… Ale co to vlastně zjednodušeně takové vlastnictví je? Pokusím se o chabý výklad dle svého názoru. Myslím, že si pod tím můžeme představit něco, jako nakládání se svými vlastními díly, vynálezy, náměty a právě i myšlenkami… Ale když si toto dáme dohromady, vychází mi z toho jedno jediné, jen jedna myšlenka je právě obsahem duševního vlastnictví, z čehož bychom mohli vyvodit, že vlastně nezapomínáme a myšlenky se nám neztrácejí…
Ale nyní se pokusím na tento „problém“ zahledět z úplně opačného konce…

Čtvrtá a mne nejbližší domněnka
Jak již bylo v úvodu proneseno… Z neposlední domněnky mne napadá jediné… A to, že ztrácení myšlenek je ovlivněno vlastními prožitky. Kdo z nás by si chtěl navždy pamatovat něco velice špatného? Jakékoliv trauma? Nejhorší ale je, že ať na takové trauma chceme sebevíce zapomenout, ono si nás povětšinou najde. I když si to možná neuvědomujeme, provází nás poté skoro po celý život. (Ano, je mi samozřejmě jasné, že jde také o hloubku prožitku.) Ale na druhou stranu, když nás postihne něco velice úchvatného, šťastného, důležitého… Chceme si tento prožitek navždy uchovat. Jenomže se občas stane, že se nám ztratí… A dostáváme se k tomu… Ony nás doopravdy opouštějí? Ano, je to možné… Jednoduše jsou tak nádherné, že se o ně chceme tak mermomocí podělit, že z nás jednoduše odletí jako nejkrásnější sovičky a zatoulají se… Ale proč se tak neděje s těmi špatnými? Ty takové přece nejsou, nechceme se o ně dělit a tak své nejhlubší černé kořeny do nás zapouštějí čím dál hlouběji a hlouběji… Z mého častokráte pesimistického hlediska bychom mohli dojít k tomu, že u nás navždy zůstávají a neztrácejí se tyto zlé věci… Ale snad můžeme věřit, že se naše sovičky vrátí a odvrátí tuto zlou kletbu. (Dostáváme se k domněnce první.) Nikdo z nás si přece nezaslouží být pouhou chodící čistou duší, ve které proudí modrá krev a která je bohužel svazována černými a velice pevnými kořeny…
Věřme, alespoň pro tentokrát…
Přinejhorším existují stále paměťová kouzla, která můžeme použít… Ale snad toho u vás nebude potřeby!

Závěrem…
Závěrem bych chtěla nejprve podotknout, že jsem v této úvaze nezaměřila na ztrátu myšlenek z úplného fyziologického hlediska… Někdo by mohl podotknout, že to tam přece jen někde mám, ale tuto sekci jsem vynechala záměrně. (Podle mě se sem nehodí.)
V závěru by jako obyčejně mělo přijít nějaké celkově shrnutí a já se o něj pokusím…
Jak vidíme, na tento „problém“ či domněnku se můžeme dívat z různého hlediska a věřím, že se na to každý z nás dívá úplně jinak. Já zvolila tuto „cestu“. A doufám, že možná úplně tak marná nebyla, člověk v sobě skrývá hodně domněnek, které jsou právě podmíněny myšlenkami, ale někdy je obtížné je poskládat do celku, který by byl ostatním pochopitelný… Mohu tedy jen doufat, že pokud mé domněnky nebyly správné, poučím se z toho a pokusím se najít ztracené myšlenky, které mne navedou správným směrem… Snad na mne sedmero ctností tímto nezanevře.

*

Charlie

Kam se ztrácejí myšlenky?
Myšlenky jsou zajímavá věcička, kterou si zatím ani věda nestihla zaškatulkovat. Jak by taky mohla? Jsou to ty nejnezbednější a nejvšetečnější maličkosti, které máme v hlavě, horší než pytel blech. Zatímco ředitelé Bradavic mají už dlouhá léta privilegium utřídit si své myšlenky v Myslánce, my obyčejní smrtelníci si s nimi často musíme poradit jinak. Jejich prchavost zkoušíme zabrzdit tím, že si zapisujeme poznámky (pak už je jinačí otázka, kdo zvládne neztratit nebo nezapomenout blok s takovými poznámkami...) a musíme se obvykle poměrně dost soustředit, abychom si jednu konkrétní myšlenku udrželi v hlavě. Ti, kdo se nechají snadno rozptýlit, to mají ještě horší. Myšlenky jsou buďto drzé (nejdou vyhnat z hlavy, jako když slyšíte písničku a už se jí nemůžete zbavit), nebo naopak stydlivé (prchají, jakmile někdo vybafne, a ty už pak marně znovu lovíme...). Vzácnější myšlenky zvané "inspirace" či "nápady" putují jako atomy a naprosto náhodně narážejí do některých hlav. Taková spousta nevyužitých myšlenek!
Otázkou, kterou se ale chci zabývat, je, kam se takové myšlenky ztrácejí. Například si vezměte, kde jsou asi tak myšlenky během dne, kdy se na nás hrne spousta práce. Žádnou z nich řádně neuchopíte. A jakmile si myslíte, že pro dnešek toho bylo dost a jde se spát, myšlenky se najednou zase vykradou a hučí v hlavě, jako by byla včelí úl. Kde mezitím jen mohly být? Někde v koutku hlavy, kam si sami nedosáhneme? V podvědomí? Je zásadní pravdou, že čím je myšlenka starší, tím pomaleji se dokáže vytratit. Vzpomeňte si na svou babičku či dědu - moc dobře vědí, co bylo před čtyřiceti lety, ale co měli k obědu, to nemají páru. Vidíte? Starší myšlenky jsou už ochočené a nemají sklony se někam zatoulávat.
Některé naše čerstvé myšlenky ale jen vyskočí a pak už jsou pro nás navždy nezvěstné. Mou teorií je, že putují vesmírem a někdy snad zahnízdí v jiné hlavě, která je dokáže patřičně ocenit a udržet. Některé myšlenky se zatoulávají a zahnizďují nastejno. Jak jinak vysvětlíte, že telefon vynalezli asi tři lidé v úplně jiných částech světa, když se ti lidé ani neznali? Proto tu máme patentový úřad, kde se taková chycená a rozvinutá myšlenka musí rychle přišpendlit, aby se dala zpeněžit. I když se zdá, že všechno už někdo vymyslel, není to pravda. Pořád ještě vzduchem pluje habaděj myšlenek, jak všechno staré pojmout nově a neotřele. Pořád přicházejí nové vynálezy, vylepšení a ideje. Pramen myšlenek nejspíš vyschne teprve až s koncem světa. A ty ztracené myšlenky, které se zatím nikde neuhnízdily, zatím poletují jen tak kolem, možná právě kolem vaší hlavy, a teprv čekají na svou příležitost nechat se polapit. Žádná z nich ale nezemře, žádná se neztratí natrvalo.

*

Tak, to byla tři nejlepší děvčata, musím však říci, že ani další tři dívky nebyly v žádném případě pozadu. Vrhněme se ještě na jejich vypracování. (Pozn.: Pořadí vypracování není podle umístění, ale podle abecedy)

*

Airen Glider

Jistě všichni známe Zoubkovou vílu,
která v noci chodí pro zoubky.
Každý máme v něco svou víru,
já hledím myšlenkám do hloubky.

Kam se ztrácí ty nepodstatné?
Ty, které můžu zapomenout?
Kam mizí vzpomínky špatné?
Kde myšlenky se mohou rozplynout?

Za vše může Korppi, víla myšlenková.
V noci se nám hlavou prochází.
V myšlenkách se jako doma chová,
nikdo na ni nikdy nenarazí.

Myšlenky, které nejsou výjimečné
si bere s sebou do svého světa,
Naopak nám vzpomínky jedinečné
nechá, i kdyby to byla jen věta.

Její svět je někde uvnitř nás samotných,
je však ztemnělý a zaprášený.
Ozývá se v něm zapomenutý pláč, smích,
člověk zaneprázděný i unuděný...

*

Kamilenka Pažoutová: Musím přiznat že by mě to taky zajímalo. Přijdou si z ničeho nic a také najednou z ničeho nic odejdou, někdy se vrátí, někdy ne.. Někdy má krátký život, někdy ji ne a ne dostat z hlavy.. Taková myšlenka se nám zrodí v hlavě. Někdo si ji tam nechá a někdo dá třeba na papír a nebo ji sdělí někomu jinému. Ale občas se stane, že myšlenka prostě zmizí. Už to máme skoro na jazyku, už to chceme říct nebo napsat a najednou je to pryč…. Taková myšlenka se prostě rozhodne, že se jí zrovna na svět nechce a že si chce ještě chvilku odpočinout, tak jde prostě spát. My to bohužel nevíme, a tak se ze všech sil snažíme si vzpomenout, hledáme myšlenku ve své hlavě a ona si mezitím spí. Probudit ji nedokážeme, musíme počkat, až si myšlenka odpočine, vzbudí se sama a pak se nám objeví - nečekaná, nezvaná, občas v té nejméně příhodné situaci..ale objeví se. Myšlenky spí v hlavě, v tom nejvzdálenějším a nejmenším koutku mají svoje postýlky a tam se jim hezky hajá. Je to pouze na nich, zda se rozhodnou, že se nám ukážou a my o nich budeme vědět, a nebo zda zůstanou spát třeba navěky…to se musíme nechat do budoucna překvapit.

*

Rivola Rosehill: Myšlenky jsou velice úchvatná, avšak pomíjivá věc. A na mně nyní je, abych zjistila, kam se ztrácejí. Nejdříve se však vrátím k jejich pomíjivosti… Řekla bych, že k ní přispívá především to, že máme myšlenek nepřeberné, někdy až nepřehledné množství. Když člověk přemýšlí, myšlenky se mu míhají obrovskou rychlostí. Někdy dělá i nám problém se v nich vyznat. Ale ony se nám to ze všech sil pokoušejí usnadnit. Poznají, kdy přišel jejich čas, a zmizí…

Ale kam? Kam se může schovat něco tak… tak úchvatného, aby si jej lidé všimli opět až v pravou chvíli? Některé myšlenky jsou zbloudilé a samy neví, kam se ukrýt. Plují nám hlavou pořád dokola a připomínají nám věci, na které nám prozatím není dovoleno zapomenout… Ovšem i ony se po čase vytratí neznámo kam.
Já osobně si ale myslím, že to neznámo není tak daleko, jak se na první pohled zdá. Jelikož pokaždé, když nastane chvíle pro jejich opětovné prozkoumání, hbitě se objeví. Logický závěr by byl, že se schovávají v nějakém temném koutku naší mysli – či, chcete-li, mozku. Ale co když je nemáme v hlavě? Přece jen jich je opravdu obrovské množství… Je možné, že létají kolem nás, doprovází nás na každém kroku. A když je potřeba, přiletí k nám rychleji než Kulový blesk. Jsou všude kolem nás, obklopují nás přibližně jako nějaký obal. Dalo by se říci jako aura, pokud na ni člověk věří. Tvoří kolem nás jemný opar. Opar vzpomínek a zkušeností, nápadů a naší fantazie. Není vidět, ale myslím si, že nějaký takový být musí. Zobrazuje naši povahu a nápaditost, odráží naši náladu a nápaditost. Stává se, že k vám nějaká myšlenka není připoutána stejně velkou přitažlivou silou jako ty ostatní a odpojí se od vašich zbylých myšlenek. A zmizí, kam se jí zachce…
Zmizí v nekonečnu…

*

Tak to je vše. Kdyby mi někdo tato díla ukázal, ani by mě nenapadlo hádat, že autory, či chcete-li autorkami, budou nováčci. Je vidět, že Moudrý klobouk nikdy nezklame. Pozná havraspárskou povahu.

Doufejme, že holkám vydrží nadšení a rychle zapadnou do kolejního života, který nabízí mnohá překvapení. Brána do nového života byla otevřena, raketoplán úspěšně odstartoval směrem k nebi. To jen abych tematicky přispěl k tomuto sci-fi vydání.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář