B4 - Na vlastní pěst!

Zajímá vás, jak skutečně vypadají místnosti, které náš LELE tým navštívil při 3. úkolu Bradavické čtyřky? Jakých výhod se mi... Ehm... Chci říci jim, dostalo v těchto tajných komnatách? Není třeba zbytečně zatěžovat své nožky, má maličkost to vše zjistila za vás, a tak místo nožek namáhejte raději očička a mozeček.

Znáte tu situaci, kdy se snažíte být strašlivě nenápadní a nevyčnívat, a děje se vám pravý opak? Například, když si nepřejete být zkoušeni a předstíráte, že neexistujete, a učitel vás stejně vidí a schválně vás vyzkouší. Tak to jsem před několika týdny pozoroval u 4 havraspárských studentek. Sunuly se chodbou hezky jedna za druhou a tvářily se naprosto nezúčastněně, to ale byla velká chyba. Každý ví, že to přitahuje pozornost a já se rozhodl, že zjistím, co zatím je.

Ať měla děvčata namířeno kamkoli, cesta netrvala dlouho a celá skupinka brzy dorazila na místo určení. Já tam sice neviděl nic zvláštního, ale mé spolužačky upoutala stará hrací skříňka. Obdivování jejího zevnějšku netrvalo dlouho a skřínka byla brzy otevřena. Linula se z ní známá melodie, ovšem slova písně byla jiná, než je znám já. Zabrán do svých myšlenek jsem si ani nevšiml, kdy mi ta podezřelá partička zmizela z očí. Na místě zůstala jen skříňka a dveře, které tam předtím rozhodně nebyly. Občas sice něco přehlédnu, ale zas tak slepý nejsem!
Normálně bych nic takového neudělal (mám dost vzrušující život), ale zvědavost byla mnohem silnější a já se zkrátka musel podívat, co za dveřmi je. Snažil jsem se být co nejtišší, jako myška. Stačila mi jen malá škvírka ve dveřích, abych zjistil, co se za dveřmi nachází. Jaké bylo mé překvapení, když se přede mnou vynořil výhled na některou z ukrytých komnat. Komnata nebyla nijak zvlášť zajímavá, žádní zuřiví draci ani obrovské poklady, a i když se dívky tvářily naprosto fascinovaně, já jejich nadšení nesdílel.

Byl jsem hladový, a tak jsem se vypravil na malý průzkum kuchyně a informace o tajné komnatě byla zasunuta do nepoužívaných částí mého mozku. Tam také zůstala až donedávna. Přesně do doby, kdy jsem přečetl jejich vypracování k soutěži, která hýbe hradem – Bradavické čtyřce. To se pak myšlenka přestěhovala z nepoužívaných končin šedé kůry mozkové do aktivnější oblasti a já se rozhodl, že se na vlastní oči přesvědčím, jak navštívené místnosti vypadaly.
Někdo by si mohl myslet, že je to nemožné, ovšem pokud si někde... ehm... vypůjčíte, ano to je to správné slovo, obraceč času, nic není nemožné. Měl jsem s tímto přístrojem sice pár karambolů, ale ani to mě nezastavilo před tím, abych se podíval do těch úžasných místností.

*

*

Vybaven neviditelným pláštěm, brkem a bločkem jsem byl připraven na přesun v čase. Díky přesnému popisu cesty jsem se nemusel zdržovat pobíháním do schodů a ze schodů a přesunul jsem se rovnou ke zdi s obrazy.

Netrvalo dlouho a už jsem se neviděn a nepoznán plížil první skrytou komnatou. Abych řekl pravdu, bylo to zklamání. A v tu chvíli se zrodil nápad na tento článek. Nejenže prozkoumám všechna zákoutí určená jen těmto 4 soutěžícím, ale poskytnu i naprosto objektivní popis oněch místností. Eliah, Lilien, Evelina a Lucy jsou pravděpodobně velice romantické povahy, když byly právě touto komnatou tak fascinovány. Já naproti tomu viděl jen tuny prachu a v nose mě štípal zápach pratety Lucindy. Kromě zažloutlých knih a pergamenů se v místnosti nacházela uniforma, ktera vyšla z módy už v minulém století a několik starých sov. To byla jediná záhada tohoto místa – co proboha ty sovy žerou a jakto, že jsou ještě naživu. 
I když jsem to měl čekat, stejně jsem se lekl, když Lucy povalila to staré koště. Věděl jsem, že je čas odtamtud zmizet, abych náhodou to tajemství sov neodhaloval dalších 100 let. A tak jsem udělal osudovou chybu! Pospíchal jsem! Když člověk pospíchá, vždycky se stoprocentně stane něco, co vás zdrží. Určitě jste si mysleli, že jsem zakopl o to povalené koště, ale to je omyl! Já zakopl o to druhé koště, o to, které stálo opřené o regál. No dobře, já vím, není v tom žádný rozdíl.

Měl jsem to jen taktak, ale stihl jsem vyváznout. Ani v další místnosti to nevypadalo nijak valně. Připomínala spíš skládku než nějakou speciální komnatu. Vyvolávala ve mně přesně ty samé pocity jako skládka rozbitých plyšových medvídků. Byla tam spousta věcí, které se nikdy neuskutečnily. Od všemožných domácích mazlíčků až po nová košťata, která nikdo nevyrobil. Nejzajímavější ze všech byl ovšem příbuzný šípkové Růženky. Jak vím, že to byl její příbuzný? Kdo jiný může spát tak dlouho, až se na něm usadí prach? Nevíte co! Mám totiž pravdu!

Možná to zapříčinila má špatná nálada nebo fakt, že tam nemám co dělat, ale nedokázal jsem být tak nadšený jako holky. Možná to také bude tím, že ještě nejsem dostatečně moudrý na to, abych to pochopil. Jo, tím to bude. No co na to říct, kdybych byl jeden ze sedmi trpaslíků, byl bych Brumla.

Třetí místnost ovšem zbortila všechny mé předchozí soudy a myšlenky. Byla to knihovna! Úžasná knihovna a s omezeným přístupem! Škoda, že jsem neměl čas si něco přečíst, ale pokaždé, když jsem chtěl nějakou knihu zvednout, nevybíravým způsobem mě okřikla. To jsou teda dneska knihy, co.
S trochu lepší náladou jsem se vrátil na místo, kde celá tahle šílená sledovačka započala. K hrací skříňce!

Znovu jsem nakouknul do dveří a tentokrát už se mi tahle komnata nezdála tak špatná, hlavně kvůli tomu, že jsem zatoužil po máslovém croissantu a ten se jako zázrakem objevil v mé ruce. S tichým pomlaskáváním jsem si prohlédnul duhové zdi a načančaná zvířátka. Neubránil jsem se ani škodolibému posměšku, když na Eliah prskla kočka. Co na to říct, každého rozveselí cizí neštěstí.
U další stěny trvalo odhalení hesla trochu déle, ale rozhodně to bylo rychlejší, než kdybych to dělal já sám. Když se nad tím tak zamyslím, tak bych se pravděpodobně do první komnaty dostal tak ve 118. Jo, asi tak dlouho by mi trvalo přijít na heslo. No možná trochu přeháním… Možná bych ve 118 byl až tady.
Naštěstí ale tenhle úkol nepatřil mě, a tak jsme se konečně dostali do místnosti, kterou jsem já netrpělivě očekával – Pánské umývárny. Tam nebylo co prohlížet, protože jsem měl tajný plán, že se tam zdržím, a to jsem také udělal, poslední místnost si tedy prozkoumejte sami. Já jsem vám sdělil, že v první je tuna prachu, ve druhé spousta zapomenutých věcí, ve třetí hromady knih a ve čtvrté bufet zdarma. Přece to neoddřu všechno sám.

Abych zakončil tuto reportáž nějakým moudrem, tak vám radím, nikdy nevěřte ničemu, co kdo napíše, aniž byste si to neověřili. Pro tenhle článek to samozřejmě neplatí, ten je víc než pravdivý. Já se s vámi loučím z pánské umývárny, kde hodlám strávit pěkné chvilky s horkou vodou a hrníčkem čokolády a ne, že to na mě někde řeknete!

*

***

Poznámka na závěr: Pokud budete chtít tento článek okomentovat, řiďte se prosím radou: nemůžeš-li o něčem říct něco hezkého, raději pomlč!

*

B4 sólokapr

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář