Havraspárské čtyřkaření – Bylo, nebylo...

…aneb pitevní protokol z pitvy havraspárského čtyřkaření. Drazí pozůstalí, hradní slezino, čtyřfanoušci a vytrvalí čtenáři Corvina Declaratio, zakousněte se s chutí do toho. Přejeme vám dobrou chuť a příjemné počtení.

Víte, všechno musí nějakým způsobem začít. Třeba ta výborná omeleta k snídani – ta vznikla po několika nepovedených ovomantických pokusech. Nebo tenhle článek – ten vznikl po tom, co jsem si vytáhla nejkratší brčko. Corvino Candor, patron a strážce havraspárského konta, začal spát v primusově posteli poté, co zjistil, že primus přespává v dívčí ložnici. James začal každý večer před spaním přepočítávat své galeony, když se kolem jeho konta začala podezřele často plížit Nix s obřím pytlem. Leelee začala být slavná po tom, co vznikl LELE team. No a LELE vznikly velmi náhle a spontánně. Jednoho večera, zhruba před deseti týdny (plus mínus pár ukousnutých sušenek), po tom, co si havraspárský primus stoupl doprostřed kolejní místnosti a důležitě si odkašlal. Tvářil se jak na popravě svého nejlepšího nepřítele a všichni ostatní zpozorněli, neboť vytušili nějaký strašný průšvih. A taky že jo, oznámil nám havraspárskou sestavu, která bude reprezentovat kolej v celohradní soutěži Bradavická čtyřka.

„Bla bla bla, blabla, bla bla blááá, bla bla bla, ble ble, blabla…

Eliah Tailesová

Evelina van Eyck

Lilien Emity Meissed

Lucy Mysterious

…bláááblááá bla bla, bla blablablabla bla, bla“, řekl Justin a všichni v koleji nám pogratulovali.

Chtěla jsem do detailů popsat všechny ty emoce, jak jsem se v tu chvíli cítila ohromeně, že budu s holkama reprezentovat Havraspár, zhrozeně, že jsem se k tomu vážně nechala ukecat a taky nadšeně, že do toho půjdu s naprosto úžasnými slečnami, mými kamarádkami, nebo fascinovaně z toho, že smícháním iniciálů našich jmen vznikne LELE (nebo taky LLEE, EELL, ELEL, žejoviď). Ale pokud mám být upřímná, cítila jsem se v tu chvíli dost hladově, jelikož jsem ten večer ještě nevečeřela. Myslím, že holky na tom byly dost podobně. Ten koktejl smíšeno-nadšených pocitů přišel až potom (po večeři).

Přesuneme se o pár dní dál. Oči nám zářily jako světýlka na trollím vánočním stromečku a my si plně užívaly slavnost, spiklenecky jsme si šeptaly a přály si, aby ta slavnost byla nekonečná. Náš sedmý smysl nám nakecával, že až odbije ta správná půlnoc, bude to velmi drsné a o zobák. Mezitím jsme budovaly tajné základny (které v rámci utajení neprozradíme), skupovaly balíky sušenek ve velkém, vařily si litry kakaa, připravovaly kyblíčky na blinkání duhy na nervy (kdyby nám náhodou stekly), a zbytek času jsme trávily krášlením se, protože, jak havraspárské slečny ví, ať bude to velké neznámé jakékoliv, vždycky se vyplatí vypadat u toho upraveně a hezky. Byly jsme připravené – téměř na cokoliv.

* * *

Odbila půlnoc a my se zatajeným dechem četly první zadání. Na první úkol jsme se dívaly s velkým respektem a velmi vážně. Zadání se nám moc líbilo a s rozsahem jsme neměly problém, na něco takového jsme byly už vycvičené, podobné rozsáhlé tentononce jsou v Havraspáru běžné a proslulé. Nasadily jsme si šprťácké brýle (možná bychom viděly lépe bez nich) a ještě pár minut po půlnoci jsme začaly chrlit první návrhy  a nápady, jak zpracovat první úkol. Propsaly jsme prvních pár pergamenů (no dobře, měla bych to upravit na „propsala jsem prvních pár pergamenů“ – zasměje se –) a pak jsme šly s lepším pocitem spát. Poctivě a pevně jsme se držely zadání až do posledního puntíku, z velkých obav, že bychom šláply vedle, kdybychom tvořily i něco mimo zadání. Chtěly jsme to mít celé správně a přesně dle zadaných rozsahů. V tu chvíli bylo pro nás prioritou splnit zadání. Kdybychom už tehdy věděly, že co není zakázané, je povolené, možná by naše vypracování vypadalo jinak. Ale i tak jsme byly s naším prvním vypracováním velmi spokojené. Víte co, i když se nám další úkoly povedly mnohem víc, tenhle úkol byl takový srdcový a naše vypracování se nám fakt líbilo, protože bylo první. Však to znáte, takový ten zvláštní vztah k prvnímu koštěti, prvnímu děvčeti (že, pánové), prvním drahým šatům nebo k první kluběnce (která nekouše).

*

*

*

S kolejní podporou to bylo skoro stejné jako na sociálním oddělení MK – buď nebyla vůbec, nebo toho bylo životní minimum. Krátily jsme čas při čekání na vyhodnocení úkolu vzájemným oťukáváním a zjištěním, že máme fantastické složení týmu a vzájemně se doplňujeme. Pak přišlo obávané vyhodnocení. Měly jsme z toho velmi smíšené pocity, do detailů probíraly každé hodnocení vážených porotkyň a každá jsme si z toho něco vzala. Zjistily jsme, jak na tom jsou ostatní a jak na věc. Teď, po zveřejnění výsledků, jsme byly odhodlanější a připravenější na další úkol.

* * *

Odbila další půlnoc, my opět bloudily na Nádvoří čtyřky a s nadšením čekaly na zadání druhého úkolu. Když jsme zadání vstřebaly, musely jsme se u toho děsně šklebit. No, Havraspár a sporty? Naše rozšklebené tváře by v tu chvíli pochopili jen havraspárští. Opět se opakovala stejná situace jako předtím – ráno už jsme měly připravené podklady a návrhy ke zpracování úkolu. Tentokrát jsme se u toho královsky bavily, protože jsme úkol pojaly velmi havraspársky. Natahovaly a utahovaly jsme, kde jsme mohly. Serióznost jsme hodily za hlavu a prošperkovaly jsme vypracování vším možným i nemožným. Povedl se mi „wow efekt“, na který jsem hrozně pyšná. Úkol byl mnohem náročnější na vypracování a ke konci jsme nevěděly, jestli se smát tomu, co ta druhá zrovna vymyslela, nebo tomu, že brutálně nestíháme. Nakonec jsme se smály všemu a úkol jsme odeslaly na poslední chvíli. To jsme ještě netušily, že stojíme u zrodu nemilé modré tradice – odevzdávání úkolu v posledních minutách před koncem termínu. – ušklíbne se – Ale naše Delfské hry jsme milovaly – během dnů, kdy jsme Alfu Delfu tvořily, jsme dokola poslouchaly, jak nám Eliah zpívá. A Lucy nejspíš zlomila rekord v počtu namalovaných obrázků během deseti dnů.

*

*

Čekání na vyhodnocení úkolů bylo čím dál napínavější. Přišlo nám vzrušující i to, když se na úvodce objevilo oznámení o tom, že všechny týmy odevzdaly včas(!) svá vypracování. Těšily jsme se na vypracování ostatních týmů a naivně jsme odpřisáhly samy sobě, že příště to už nebude tak hektické a že ten následující úkol vypracujeme mnohem jednodušeji a nebudeme to moc havraspársky komplikovat. A nebudeme lhát – vyhodnocení druhého úkolu nás naprosto neskromně potěšilo! Oči nám zářily jak diskokoule.

Přijde mi, že jsme si po druhém úkolu moc neodpočinuly. Střídaly jsme nemoci jako podvazk-- punčochy, jen co se jedna uzdravila, další hned bacil nějaký bacil. Navalily se na nás mudlovské povinnosti, které jsme se snažily ignorovat, jelikož – po tom, co odbila další půlnoci – jsme zjistily, že východní zadání je velmi, velmi náročné. Přemýšlely jsme, jestli třetí úkol vypracovat stejným stylem jako předtím, nebo se pokusit o něco nového. Nakonec jsme zůstaly někde mezi. Úkoly jsme pojaly velmi multimediálně. Chtěly jsme mít každou šifru jinak zpracovanou – video, zpěv, kresba, grafika, animace, text. Mračily jsme se nad zašifrovanou písničkou. „Počítám s tím, že to nepochopí a nás obviní z toho, že recyklujeme nápady.“ Což se taky stalo, žejoviďte. Už jsme v předchozím úkolu použily zpěv (zpívanou hymnu) – jako nepovinný bonus k vypracování. Nyní jsme použily zpěv – jako součást šifry povinné části vypracování. Kdybychom vypracovávaly třetí úkol před druhým úkolem, určitě bychom nepoužily zpěv jako bonus k druhému. „No a co, kašleme na to, co na to kdo řekne, prostě chceme tenhle úkol mít multimediální!“, pokrčily jsme rameny a rozhodly se. Úkol byl ještě mnohem náročnější a my mnohem unavenější, než jsme si připouštěly. Po vzoru Lilien jsme se začaly dopovat zmrzlinou pozdě po večerech a všechny jsme ve dne přijaly zombie vzhled.  Nestíhaly jsme, úkol jsme odevzdaly až na poslední chvíli a neměly z toho moc dobrý pocit. Stihly jsme asi jen 60% toho, co jsme měly v plánu. Brblala jsem, že jsem nestihla propojit šifry hradními chodbami s nějakým tím „wow efektem“.  Ale daly jsme do toho všechno, co nám zbývalo, co z nás zbývalo. Proto v našem třetím vypracování najedete drobky od sušenek i chuchvalce prachu.

*

*

Čekání na třetí vyhodnocení porotkyň trávíme v posteli s kapesníky, horkým čajem anebo plněním svých odložených povinností. Debatujeme nad zásadními otázkami (Která porotkyně má víc vrásek? Za mě Janel Weil, která nemá konkurenci.) a snažíme se recyklovat samy sebe před poslední – údajně nejpříšerňáčtějším (příšerné slovo) úkolem. Opět si slibujeme, že tentokrát to už bude mnohem jednodušší, odlehčenější, nebudeme takové detailistky, nebude to tak obsáhlé a havraspársky komplikované. Znělo to ale moc falešně a ani jedna z nás to moc nežrala.

* * *

Poslední zásadní půlnoc odbila a my s mnohem větším elánem pitvaly zadání posledního úkolu. Po pitvě jsme se spikleneckým úsměvem šly spát. Nejvíce nám sednou nejednoznačná zadání, ve kterých se můžeme bez omezení se vyřádit – jako třeba ve druhém úkolu. Přípravu našeho posledního představení na rozloučenou jsme si doopravdy plně užívaly. Tentokrát jsme tvořily pro Havraspár, na počest organizátorům a porotkyním B4, pro zbytek hradu, u kterých jsme měly pocit, že nás sledují, pro lidi, kterých si vážíme a především jsme tvořily pro sebe. Ať bude výsledek jakýkoli, my jsme z toho byly nadšené. Z té harmonické spolupráce, z nás. Daly jsme do toho kus svého srdce a máme z toho radost. Bude to velmi osobní a srdcové. Držely jsme se havraspárského přísloví: „Když nevíš kudy kam, doleva či doprava, když jsou cesty až moc spletité a když křižovatka ukazuje více směrů – vzlétni vzhůru. Jen havraspárští si to můžou dovolit – mají přece křídla a na výběr z neomezených možností.“ Věřte nevěřte. A protože tajemství je základní prvek překvapení, nebudu tenhle úkol nyní pitvat.

Přeji vám, abyste si naše závěrečné představení užili tak moc jako my celou Bradavickou čtyřku. Nechte se překvapit – a my děkujeme za všechno. Organizátorům za příjemný a kouzelný průběh celé B4, porotkyním za každé cenné slovo a ostatním týmům za to, že byly skvělé a že nás nutily zvedat laťku výš a výš. Především za možnost účastnit se něčeho tak významného a velikého. Vytěžily jsme z toho dost zajímavých a hlavně nezapomenutelných zážitků a zkušeností. Díky tomu jsme objevily samy sebe a naučily se překonávat hranice svých možností a schopností. Děkujeme i za velmi imaginární podporu!

*

(...a takhle jsme se cítily na konci celé B4.)

***

Bylo to krásné. Kouzelné a krásné.

Jsme LELE team a tímto se s vámi loučíme a mizíme ze scény.

*

B4 sólokapr

*

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář