Stávka soutěžních šotků: Hrůza za oponou!

Mnozí z vás si jistě dobře pamatují na dobu, kdy každý den končilo nespočet soutěží, které byly navíc hodnoceny mnoha a mnoha body…

Stejně tak si určitě vzpomenete, že se kvůli množství soutěží hromadily stížnosti, především z řad studentů… A samozřejmě vám nemohla uniknout ani stávka soutěžních šotků, která je všeobecně brána jako událost, která tuto etapu završila. Jak moc spolu toto vše ve skutečnosti souvisí...?

Dne 13. března roku 2011 soutěžní šotci unesli 3 zaměstnankyně hradu včetně tehdejší supervizorky soutěží Petuly Laskavé. Odcizili také všechny soutěžní pergameny a odmítli je navrátit. Jako důvod pro své činy uvedli právě zmíněné stížnosti studentů a kritiku, která padala na hlavy šotků, a také vlastní přetíženost - že toho chudáci mají mnoho a už nezvládají takovéto množství soutěží. Objevila se dokonce vstřícná slova na adresu studentů, kteří v získaném čase, kdy nemohou vypracovávat soutěže, mají přehodnotit své priority, co se času na hradě týče, a podobné matoucí manévry.

To jsou fakta všeobecně známá. Ovšem jak se vedení a především supervizorce podařilo ututlat skutečnou podstatu celé téhle velké maškarády, to je pro nás vskutku záhadou.

Dodnes s určitostí nevíme, co přesně se té noci stalo. Z výpovědí a vzpomínek očitých svědků se však povedlo dát dohromady útržkovité informace, a z nich poskládat jako mozaiku kostru tohoto příběhu.

Jisté je, že brzy k ránu prořízl hradní zdi výkřik. Strašlivější, než si vůbec dovedete představit. Málokdo totiž kdy slyšel křičet soutěžního šotka. A pokud už někdo šotka křičet slyšel, rozhodně nechtěl znát důvod… My ho v tomto případě známe.

Podle výpovědi šotky, které patřil onen výkřik, ocitli se dva šotci uprostřed hádky, která vyústila v nelítostný souboj na život a na smrt. Zda hrál roli Máslový ležák, který je pro šotky jak známo velmi silným nápojem, není jisté. Ovšem příčinou hádky byla nikoliv ona dáma, ale neshoda v hodnocení soutěže, nad kterým se šotci nemohli domluvit. Přes snahu dotyčné soupeři zápasit nepřestali, což se jim stalo osudným...

„Viděla jsem jen, jak se napřahuje pohrabáčem, a pak…“

Nebylo již cesty zpět, vše stvrdil šotčin výkřik, který hradními zdmi rezonoval ještě drahný čas...

„A on, on tam ležel. Jako by spal…“ otřese se, její tělo se chvěje potlačovanými vzlyky. „Ležel tam, pod stohem těch zatracených papírů. Byla tam… krev. Na jeho hlavě, všude…“ (pozn. Přemožena vzlyky šotka odmítá dále vypovídat.)

Zavinění smrti, ať už úmyslné či náhodné, je mezi soutěžními šotky nejtěžším zločinem. Neexistuje pro ně snad ani dostatečný trest či možnost odčinění takového skutku. Snad proto události pokračovaly tak, jak pokračovaly…

„Nikomu jsem nic neřekla, ptali se, ale řekla jsem, že si nic nepamatuju…“

Ovšem skřítčí, potažmo šotčí hrdost nezná mezí, což se projevilo i v jejich snaze ututlat před celým hradem tyto politováníhodné události. Nemohli přece dopustit, aby padl stín na jejich čisté rejstříky… A tak byla později toho dne spatřena skupinka šotků mířících ke komnatám supervizorky soutěží. Není známo, kdy skřítci její kabinet opustili, ale supervizorka byla údajně celý následující den velmi bledá s nápadnými kruhy pod očima…

„Jasně, že ho někdo praštil! To je přece nad slunce jasný! A my to tak nenecháme! Najdeme ho, přijdeme na to! Jen potřebujeme čas!“

*

*

A tak zatímco se ve sklepení nedaleko uprázdněných soutěžních komor konal truchlivý smuteční obřad, nahoře na hradě trojice zaměstnankyň horečně vymýšlela alibi a organizovala ústy šotků stávku se smyšlenými důvody…

"Ať to udělal kdokoli, musí pykat!“ Ohnivá pohřební řeč u rakve zesnulého se nesla v duchu pomsty. Nápadné bledosti jednoho z šotků se nikdo nepodivoval…

„Napsal mi dopis…“ šotka se dlouze vysmrká a pokračuje. „Napsal tam, že to nechtěl udělat, nechtěl… A taky, že už nemůže dál, že by s tím stejně nemohl žít… A ať to prý všem přečtu a ukážu… Že mu to je líto a že se omlouvá…“

Tak během krátké doby uhasly na hradě dva životy. Mezi soutěžními šotky je polovina března vždy smutným obdobím, kdy si připomínají, jak důležitá je soudržnost a spolupráce, jak nezbytné jsou dobré vztahy mezi obyvateli hradu…

„Občas se mi zdá, že se tu ozvou… Jeden nebo druhý, někdy i oba… Někdy slyším tu jejich rvačku, jindy se spolu smějí… Ale nejčastější jsou výčitky svědomí…“

Dávejte si proto pozor a nevyskytujte se v nočních či brzkých ranních hodinách v prostoru soutěžních komnat… Aby Vás náhodou něco nepřekvapilo…

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář