Pod hladinou jezera
*
Ze dne na den, jako blesk z čistého nebe, proměnila zákeřná úplavice Bradavický hrad i přilehlé pozemky v místo zachmuřené, tiché a ponuré. S velkou vodou připlula nemoc a zkáza. Louky, jindy tak plné života, se proměnily v rozmáčené bažiny, potopa zalila hradní chodby i sály, které teď, životu nebezpečné, nakazily atmosférou mrtvolného ticha každého, kdo se odvážil nahlédnout. Úplavice mezitím, jak potopa brala jeden úkryt před nákazou za druhým, chvátila studenty nevídanou rychlostí. Bez slitování plnila ošetřovnu, nikdo si před ní nemohl být jist a všichni se třásli strachy, nebude-li další lůžko patřit jim a zda nebude ložem smrtelným.
V noci však, protože noc skryje i poslední zbytky radostnějších barev smutného dne, nastala vždy chvíle skutečného děsu.
Tu noc, tu strašlivou noc jak střiženou z dotěrných nočních můr, vál kolem vlhkých hradních zdí ledový vítr. Otíral se o studený kámen, zlověstně šeptal v korunách stromů, jako by varoval před světem ze siluet. Měsíc zářil mezi mračny podivným, pokřiveným kruhem. Vrhal bledé světlo, jen tolik, aby před očima vyvstaly hrozivé obrysy hradu a jeho okolí. Na klidné hladině jezera se odrážel jako v inkoustovém zrcadle. A pod tím vším, do ticha hlubšího než to jezero s měsícem, zaskřípěla těžká hradní vrata. Pomalu, skoro přízračně se pootevřelo jedno křídlo okovaných dveří. Jen trochu. Táhlé vřísknutí pantů se ztratilo ve tmě, škvírou se protáhla postava v kápi. Za ní druhá, třetí, další a ještě jedna.
Když krok za prahem hradu nabrali do plic ledový vzduch, vyklouzli přitom ze stínu a měsíční světlo prozradilo pět na vlas stejných, děsivě bílých tváří. V rouškách vyrazili do noci, spěchali tmou a v jemném stříbrném oparu splývali s půlnocí, jen tváře se vznášely vysoko nad zemí jako pět mramorových masek bez lidských rysů. Řítili se dolů k jezeru a pláště za nimi vlály a šuměly jak ten vítr někde daleko v korunách.
Až když se pevná půda pod nohama změnila v mokřad, když zmatené dunění kroků vystřídalo prskání bláta, pětice ustrnula na místě. Kdyby někdo ovládl a zastavil čas, nezůstala by stát tak náhle. Kdosi vytáhl hůlku. Pod rouškou zamumlal přidušeně podivnou formuli a špička hůlky zasyčela stříbrnou jiskrou. Jakmile jiskřivé světélko dopadlo do mokré trávy, rozběhlo se jako stříbrná žíla na dvacet kroků dopředu a vykreslilo v trávě bezpečnou cestu ostrůvky mezi rozmáčenou hlínou a kalužemi. Skupinka se chytila za zmrzlé ruce, všechny se jim trochu třásly strachy, ale o to pevněji se kolem druhé dlaně semknuly. Stříbrné žilky bledly, sotva je černá housenka tajemné pětice stačila následovat. Když vyhasly ony i obraz, který stihly vypálit do očí, zajiskřila hůlka znovu. A zase, kousek po kousku, každým krokem blíž k inkoustovému zrcadlu. Dokud jedna ze stříbrných žil po něčem nepřeběhla. Byl to jen mžik, možná zdání, ale všem ztuhla v žilách krev. Najednou nikdo nedýchal, a přesto se vzduchem nesl těžký dech. Klidný, tiše chrčivý, zvířecí. Stříbrná žíla přeběhla přes obrovskou tlapu plnou drápů. Bleskově zhasla, a tak krátká vteřina svitu jen prozradila ve tmě číhající hrůzu a zase ji tmou skryla. Teď se čas zastavil skoro doopravdy.
Zatímco pětice dýchat zapomněla, horký dech zvířete se k nim milimetr po milimetru blížil. Každou chvíli se před nimi musely vyrýsovat černé obrysy. Tlapy se vlekly neslyšně trávou.
„Profesor?“ sykla postava.
„Není úplněk,“ zašeptala s nadějí v hlase druhá.
Chrčivý dech přešel v hrozivé vrčení. Nejdřív se zarylo do uší, pak jim před očima vyvstala obrovská vlčí silueta. Zvířeti svítilo v očích, tesáky bíle prorážely tmu a čenich, horký i na tři palce od první tváře, nabíral vzduch plný strachu. Profesor, i bez úplňku, přivřel oči aby ve tmě zaostřil na kořist. Kořist bezradně polykala, zvlášť hlasitě v nočním tichu. Už už se schylovalo k poslednímu nádechu zvířete i postav v kápích. V tom prořízlo tmu drásavé zakrákání. Nad profesorem se prohnala černá skvrna, rozvířila křídly studený vzduch, který pročísl na vlčím temeni pěšinku v šedivé srsti. Druhá skvrna máchla křídly na druhé straně. Po třetí se vlk poplašeně ohlédl. Když jedna z nich protnula neúplný kotouč měsíce, na okamžik všichni zahlédli obrys havrana. První z tajemných postav strhla vlastní plášť a závěs tmavé látky vmetla zvířeti vyvedenému z míry. Profesor, oblouzněn úplavicí natolik, že jeho lidské já podlehlo vlkodlačímu i bez úplňkové noci, nevrle zaútočil na hozený plášť. Chtěje se z něj vymotat, zuřivě se s ním potýkal, a čím víc proti němu bojoval, tím důkladněji plášť vyplašené zvíře svíral. Nakonec, znaven marným soubojem, dal se vlk na útěk, napůl oděn v cárech neodbytné látky. Po havranech najednou ani památky. Pětice, pořád k smrti vyděšená, následovala novou jiskru.
Hladina jezera zasyčela a vystoupal z ní obláček dýmu, když poslední stříbrná žilka seběhla ze břehu a voda uhasila její světlo. Foukl vítr, hladina se zachvěla.
„Hůlky... sem už z hradu vidět není. A opatrně!“
Pět tenkých nažloutlých kuželů se rozběhlo podél břehů. Začalo hledání. Velice pomalé.
„Bylinky proti úplavici,“ vysvětlovala šeptem jedna postava druhé, zřejmě nové, „vydává jezero, kdy se mu zlíbí. Přes den tady ale není k hnutí, za světla tady hledají všichni. V noci se nikdo neodváží, v noci je jezero jenom naše a všechno, co za tmy vydá, do rána vysbíráme. Pozor! Říkám opatrně. Někdy se schovávají i kousek pod hladinou.“
Žlutá kolečka rozsvícených hůlek tančila po břehu jedno přes druhé, postavy se pomalu jedna druhé vzdalovaly. Ne moc, přeci jen, o samotě tma děsí ještě víc. Opatrně se nakláněly nad hladinu, čas od času v ní někdo zavířil prsty, ledová voda do nich pokaždé bodla. Jak prohledaných míst u samého břehu ubývalo, pustili se někteří, chtě nechtě, do mělčin. Do míst, kde je kalné vody po kolena a musí se našlapovat doslova milimetrovými krůčky. Kde se každou chvíli může noha probořit do měkkého, bahnitého dna a nebožáka spolknout. Do míst, kde se všichni krom strachu klepou i zimou. Kde okolo tiše plují siluety lehkého nábytku a často se zavadí o stolek zamotaný do řas na dně.
„Mám!“ zapípal jeden tichý výkřik, sotva jej mohl někdo slyšet.
Pak bylo zase ticho. Světlo hůlek ukusovalo ze tmy zlatavé koláče prázdna, a i když všude kolem panovala poklidná noc, nikdo klidný nebyl. Když jedna z hůlek sjela světlem břeh, ztuhla v nejmladší postavě krev znovu. S vytřeštěnýma očima a přidušeným výkřikem zůstala zírat na místo děsivého nálezu. Obezřetným tempem k ní dorazili ostatní, ani to jí ale nepomohlo, strachy se třást nepřestala. Rozklepané světlo padalo na výjev tak děsuplný, že se z něj skutečně tajil dech.
„Nedívej se tam!“ sklonila ztuhlou ruku s hůlkou zkušenější z postav. Dalo jí to práci.
Nehybné sochy ale tma z paměti nesmazala. Jakoby někdo vytesal z kamene skrčené postavy v pláštích, němě a strnule sedící na břehu. Strašlivé voskové figuríny ukryté do poslední chvíle v nočních stínech.
„Spí, často tady usnou, když dlouho vyhlíží, co voda vydá.“
„Jak může někdo na takovém místě spát?“
„Zmatený a zmožený úplavicí usne i tady. Pozor!“
Nejmladší postava udělala krok a ostatní ji zachytili těsně nad hladinou, jak nabrala střemhlavý pád přímo do vody.
„Tam něco je! Tam něco je!“
Do kalných vod se spustilo několik dlaní. Chvíli šátrali pod hladinou, než jednu z dlaní cosi pohladilo.
„Asi nějaké řasy... to nic... Merline!“ vřísknul nálezce a jediným skokem vzad uskočil dobrý metr, skoro až k pevnému břehu.
Ostatní po něm ještě střelili očima, než vrátili hůlky na hladinu, na místo, kde se o půl vteřiny později nález vynořil. Ohlušující ječení všech pěti postav se slilo v jeden zděšený ryk, od břehů jezera vystřelili, že se sotva stačili nohama dotýkat země. Jako řev šílenců se jejich strach nesl na míle daleko.
Ne všichni se ráno u jezera probudí.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Corvinus DeclaratioVydáno:
