Výprava s duším podtextem!

Někdy se trochu riskování vyplatí. Nevěříte? Věřte anebo se o tom přesvědčte v našem příběhu plném vážného i nevážného!

*

Není to tak dávno, co se (pro jistotu nejmenovaná) šéfredaktorka Corvina zase jednou začetla do kradeného deníčku madam Monny. Krom tradičních, nepublikovatelných informací a postřehů ze života, věnovala madam jednu ze vzácných stránek svého deníku dlouhému seznamu lesních zákoutí, která se sama bojí navštěvovat. Míst, kde straší či nebezpečí číhá za tolika rohy, že ani zkušené průvodkyni není radno na ně zavítat. Zkrátka místa, která jsou ještě zakázanější než sám zakázaný les. Kdyby se seznamu zmocnilo nerozvážné studenstvo, patrně by neodolalo nutkání přísný zákaz porušit a jejich početní stavy by velice rychle doznaly značné újmy. Je nanejvýš moudré, že madam před nerozumnými studenty seznam střeží.
V redakci Corvina jsme se pochopitelně ihned rozhodli na některé z nebezpečných a tajemných míst vypravit. Při letmém pohledu na loňský kalendář si šéfredaktorka z ničeho nic vzpomněla, že se blíží den natolik významný, že jej někdo, patrně ona sama, neváhal minulý rok červeně a nečitelně v kalendáři zdůraznit. Po chvíli luštění a krátké anketě mezi redaktory, o co by se tak zhruba mohlo jednat, byla záhada rozluštěna - dušičky. Krom těch malých, které se náhle zjevily v nitru redaktorů, kterým se tak z ničeho nic rozhořel termín na cokoli strašidelného, máme ještě dušičky jako den téměř sváteční, den, kdy si taky jednou vzpomeneme na mrtvé a ne jen na ty, kteří by dle aktuálního rozhořčení mrtví být měli. Volba tajemného životu nebezpečného místa, které poctíme redakční návštěvou, byla jednoduchá, sotva na nás v seznamu vykoukl řádek “Zapomenutý hřbitov”.
Máte-li pro strach uděláno, račte se s námi vydat tam, kam již nespočet let živá duše nevstoupila.

Dvě zahalené postavy se ve vší tajnosti vydaly z hradu - hlavní branou a zamířily k lesu. Když došly k houštině, ve které vedla jen velmi malinkatá cestička, zarazily se na místě. Po chvíli ticha a výměně pohledů se do ticha ozvalo.

“Lilien, tak už jdi, nebo tu budeme do rána!” pronesla postava, jež se jevila jako chlapecká, avšak doteď zahalená v kápi. 
“Já? Neznáš etiketu, Jamesi? Muž má chodit do nebezpečných míst vždy první. Takže upaluj.” Lilien popostrčila svého kamaráda směrem k houštinám, ale ten se pohnul sotva o píď.
“Ale já bych to přece jen radši jistil zezadu, co kdyby nás něco sledovalo?” řekl James a starostlivě se rozhlédl. A jelikož je Lilien od pradávna moudřejší, který ustoupí, vykročila směr hvozd v těsném závěsu následování Jamesem, který jí až funěl na krk. Pomyslela si něco o tom, že není nad hrdiny a prodírala se křovím. 
Když po několika minutách (pro ně spíše hodinách) překonali houštinu, došli k velkému jezeru, které v tuto noční hodinu pobízelo k tomu, aby se mu lidé, chtějící přežít, vyhnuli velkým obloukem. Bohužel mapa mluvila jasně… musejí přes něj.
“Máš s sebou nějakou loď?”
“Copak jsme Hermiona, abych všechno tahala v kabelce?”
“To ne,” pohodil rukama a pokračoval: ”ale nějak se přes to dostat musíme, já plavat nebudu, zmáčel bych si bačkůrky.”
“Ty jdeš na noční výpravu v bačkůrkách?”
“Jsou havraní, ty vydrží všechno!” skoro až hystericky zakřičel, jelikož se ho dotklo, že Lilien pochybuje o síle a pevnosti jeho oblíbených bot.
“No dobře, dobře! Však mně je konec konců jedno, v čem chodíš, jen už pojď, nemáme na to celou noc.”
“Kam mám jít? Říkám, že do vody nevlezu a jinam to nejde. Zapomene loď a pak chce spěchat přes jezero…” kroutí hlavou. “Tak to zkusíme přeletět. Accio ko…”
“To se chceš celou cestu zpátky vláčet s koštětem?”
“Pravda. Accio Justinovo koště!”
Chvíli hleděli do tmy a poslouchali, jestli něco nesviští vzduchem. Nesvištělo. Až po delší chvíli něco zabrzdilo u nejbližšího stromu. S trochou šikovnosti se povedlo nasednout i po tmě.
“Sviť nademnou hůlkou, budeš dělat reflektor,” ujal se James řízení.
“Hlavně už leť.”
Jezero, zahalené do hluboké tmy, se ze břehu zdálo menší. Dobrých pár minut letu se ve světle hůlky neukázaly obrysy prvních stromů. Nakonec ale uteklo i pár minut a rovná hladina v dálce znovu vyrostla v neprostupnou lesní hradbu. Hradba se přibližovala čím dál nebezpečnější rychlostí. I ve světle hůlky se mezera mezi stromy zakázaného lesa špatně trefuje. Přistání bylo téměř bleskové, trochu hlučné, ale křik se v hlubokém lese ztratí.
“Kde jsi?”
“Nahoře!”
“Světýlko budeme hledat cestou zpátky, klidně z toho stromu zase slez.”
“Já na něj nelezla! Au!” Lilien se vymotala z větví a dopadla konečně na pevnou zem. “Kde je koště?”
“Radši půjdeme…”
“Dobře, radši se neptám, řekneš mi to při cestě zpátky.” vykročí do hlubin temného lesa s Jamesem po boku.

Téměř celý les prošli bez úhony, už už se chtěli radovat, když vtom měli pod nohami prázdno. Začali padat. Naštěstí byl James neuvěřitelně hbitý a zachytil se kořene stromu a dokonce stihl chytit i Lilien, která tak hbitá nebyla. A jak si tak viseli, vedli zajímavou diskuzi.

“Nepouštěj mě! Nebo ti snížím plat.”
“Takže místo nic budu dostávat nic na druhou?”
“To jsem nedomyslela… prostě mě nepouštěj, nebo budeš šéf po mně!”
“Dobře, nepustím tě, ale není to zrovna pohodlná situace, co kdybys nás dostala nahoru?”
“Jak asi? U kořene jsi ty, musíš mě víc přitáhnout!” hysterčila Lilien a James jen protočil oči.
“To si jako myslíš, že tě ještě budu tahat? Už teď mi docházejí síly! A to vůbec nemluvím o tom, že nejsme žádní mudlové, abychom museli trpět takovou námahou, tak už s tím něco udělej, nebo tě pustím!”
“Dobře dobře! Wingardium leviosa!”

O pár sekund později:
“Trvalo ti to!”
“Tys nikdy nezazmatkoval?!”
“Já?” zeptá se s překvapením ve hlase.
“Jo ty! Myslím, že jsi na to taky mistr ne?”
“Myslím, že tohle téma…” nedořekl větu a civěl daleko před sebe.
“Copak, došlo ti, že mám pravdu?” zasmála se Lilien, ale pak uviděla to, co James. Jsou na místě,... Zapomenutý hřbitov je před nimi.

Místo tak tajemné, jak jen zapomenutá zákoutí v hustém lese mohou být. V měsíčním světle se rýsovaly prastaré, časem sešlé a rozbité náhrobní kameny. Mezi nimi se plazily tlusté kořeny mohutných stromů rozesetých okolo malého hřbitova. Obrovské klouby kořenů leckde rozvrátily náhrobek, jinde zase přizvedly desku hrobu nebo se plazily po ní. Všechno spolykalo listí, jindy obrůstající kámen, teď v hromadách spadané, jako by se v něm hřbitov koupal. Široké koruny stromů propouštěly měsíční světlo jen ve stříbrných sloupcích, přízračných a měnivých podle větru, který tam nahoře mával větvemi.
A nad tím vším, zprvu nepatrní, se vznášeli duchové. Skrz bledé postavy byla vidět černá noc a jak pluly jedna kolem druhé, navyklé za všechna ta léta samotě, nevšímali si okolního světa. Než v okolním světě praskla někomu pod nohou větvička.

Duchové jakoby ztuhli. Tucet mlžných očí průhledných postav se jako na povel otočilo a zahledělo na jediné místo.
“Hm.”
Někteří duchové překvapeně mrkali, jiní se začali pomalu přibližovat.
“Řekni, kterým směrem utíkáš, ať se nesrazíme,” moudře zhodnotil situaci James.
“Nevypadají nebezpečně,” Lilien zase odvážně, ale přesto nenápadně couvala.

“Lidi?” vydechl duch, kterému se povedlo doplachtit nejblíže.
“Duchové?” opětoval dotaz James a Lilien protočila oči v sloup. “Tak ses měla zeptat ty! A neschovávej se za mě, schovám se já.”
“Již několik set let máme tu čest jimi být. Kdo jste, jak jste se sem dostali, co tady chcete… a vůbec, jak je možné, že nás vidíte? Vymohli jsme si před lety kletbu a lidskému zraku jsme navždy skryti. Lidi nejsou hodni vidět tak vzácné bytosti, jakými jsme.”
“Jsme studenti z Bradavic a chceme… vlastně jen vidět hřbitov. O kletbě nic nevím, ale asi jsou dny, kdy ani tahle kletba neplatí.”
“On ten hrad ještě stojí?”
“Více méně, s drobnými přestávkami, stojí.”
“Zajímavé. A co čekáte, že je na hřbitově k vidění? Nic. Proto sem lidi nechodí.”
“Třeba právě vy…?” tázavě na něj šéfredaktorka upřela zrak.
“Zajímavé. Takže vy nás opravdu vidíte. To musí být dneska… opravdu, uteklo to. My tady nikdy nevíme, co je za den. Dnes je to tedy přesně rok, co sem naposled vkročil člověk. Zajímavé.”
“Sem někdo vkročil? Kdy? Kdo?” zajímal se pro změnu James.
“Taková… nějaká. Průvodkyně si říkala, nebo nějak podobně. Já byl taky průvodce, prováděl jsem nedalekým hvozdem. Ale já měl u pasu dva meče a v ruce kouzelnickou hůl! Ona takovou větvičku, ani šermovat s tím moc neuměla a říká si průvodce. Totiž průvodkyně. Čarodějka a průvodkyně. To by za nás čarodějka dělat nemohla, něco tak nebezpečného náleží jen chrabrým čarodějům.” Lilien nenápadně zakašlala, duch pokračoval. “Myslíte, že ne? Postavila byste se sama trojici draků?! Já ano, bez váhání, a zvítězil bych! Dnes tady na draka nenarazíte, ještě tak nějaký troll, zbloudilý. Nebo vlkodlak, vlkodlaci tady jsou. Co já jich v mládí pobil!”
“Nejste vy tak trochu příbuzný sira Cadogana?”
“Bratránek! Jak se má? Už dobil ten hrad, co měl rozjednán, než mne zbavili života?”
“Těžko říct, na našem hradě visí na zdi.”
“Tak on skonal oběšením. Nepěkná smrt, chudák. A za co?”
“Visí na zdi jako obraz!”
“Ach tak. Doufám, že neztratil nic ze své chrabrosti?”
“Ani špetku.”
“To jsem rád, skutečně. Tak, hřbitov jste viděli, se mnou jste tu čest měli, vaše životy jsou naplněny, předpokládám, že jste na odchodu. Pozdravujte, netěšilo mne.”

Duch udělal pomalou piruetu a zamířil k ostatním, už dávno si zase hledícím svého.
“No počkat! Povíte nám něco o hřbitově, o vás… netáhli jsme se sem pro nic za nic!” křikla za ním ještě Lilien.
“Nevím, pro co jste sem táhli, ale vím, že můžete táhnout zase,” houkl duch přes rameno.
“Tak to ne,” za krátký okamžik už mu za ramenem stála a i když duch předvedl gesto, kterým se odhání mouchy, neodehnal ji.
“Správně, jen do nich!” povzbuzoval z ústraní James, po kterém Lilien hodila takový pohled, že udělal krok vzad,… načež mu došlo, že to byl krok špatný a udělal dva kroky vpřed. 
“Pořád stejný, že?” mávla nad ním rukou a i přes protesty ducha se vydala hlouběji do středu hřbitova.
“Dál už ani krok!” zahřměl duch a společně s ostatními duchy vytvořil kolem dvojice kruh.
“Jste až moc troufalí, jak si dovolujete sem přijít bez pozvání a neuposlechnout výzvy k odchodu?” zahřměl duch a ostatní mu přitakávali.
“Říká vám něco slovo tisk, vážení duchové? To je naše jediné právo sem vstoupit, redaktoři a především šéfredaktorky a jejich zástupci musí vyhledávat senzace a já zde jednu velkou cítím...a…”
“Ty jsi šéfredaktorka, nemám pravdu? Ani mi neodpovídej, vím to, jsi velmi neodbytná, normální redaktor by již vzal nohy na ramena,” pronesla dušice kousek od Lilien, na chvíli se odmlčela a pak se poohlédla po Jamesovi: “Vidím, že s sebou máš i svého zástupce, jeho tělo by nejraději vzalo nohy na ramena, ale srdce a rozum mu velí zůstat bok po boku šéfredaktorce.”
Lilien se poohlédla po Jamesovi, usmála se na něj, aby mu dodala odvahy a pak otočila hlavu opět k dušici.
“Ano, skutečně je to tak. Jak jste to poznala?”
“Myslím, že jsem na tom byla podobně jako ty, má drahá, ty se máš ještě hodně co učit, ačkoliv vypadáš zkušeně. Já bývala šéfredaktorkou skoro celé své mládí, leccos jsem se naučila za ta léta. Proto to nyní poznám,” usmála se na Lilien, která z ní nespouštěla oči.
“A mohla byste mi něco z vašich šéfredaktorských let povyprávět, co jste se naučila a tak?” zasvítily jí oči, ačkoliv pořád hypnotizovala dušici.
“Myslím, že na všechno přijdeš sama, společně se svým zástupcem určitě odhalíte mnoho zákoutí tohoto krásného taje jménem vedení tisku,” usmála se na Lilien, která na okamžik posmutněla, ale poté přešla k Jamesovi a přikývla: “To máte úplnou pravdu.”

“Nakonec vlastně ani tak děsiví nejsou,” rozhlédl se James po dalších průhledných bytostech, některé se tváří i mile.
“NE?!” vynořil se mu za zády z ničeho nic duch nápadně podobný tomu, který na ně promluvil jako první. “My že nejsme děsiví… to je neslýchané! Kdyby mi zdraví sloužilo, já bych vám ukázal, jak umím strašit!”
“Duchovi neslouží zdraví?”
“To je přeci… nerozumíte tomu! Ale kdybych chtěl, hrůzou byste utíkali. Zrovna se mi nechce. Třeba příští rok, to pak uvidíte!”
Duch naštvaně odplul postěžovat si do nedalekého dubu. Místo něj připlula na místo dušice, nejmladší z celého průhledného obyvatelstva zapomenutého hřbitova.
“Nevšímejte si ho. Neměl to v hlavě v pořádku už za života. Skutečně toho moc nenastrašíme, tady není koho strašit. A když už sem někdo váží cestu, má stejně pro strach uděláno.”
“Naštěstí, hřbitov je dost děsivý sám o sobě.”
“Ano, může se tak zdát. Ve dne je to ale docela malebné místo. Určitě ne tak děsivé jako Bradavický hrad. Tolik přespříliš živých…”
“Někteří si nestěžují, že jsou ještě živí.”
“To proto, že netuší, jak krásný je život ducha. Ta volnost,” zasnila se dušice. Pak se jí ve tváří vyměnilo snění s hlubokým zamyšlením a chvíli klouzala mezi návštěvníky očima. “Jestli nás vidíte právě dnes, musel dnešnímu dni předcházet den, kdy je slušné někoho k smrti vyděsit, že ano? Vyděsili jste někoho?”
“Snad leda redaktory, že nedostanou výplatu, když jim tadyhle šéfredaktorka zmizela.”
“To na vystrašení k smrti nestačí.”
“Mně by práce bez výplaty stačila,” pokrčil James rameny.
“Ne,” kroutila hlavou dušice. “To nejde. To není to správné strašení. A já bych si chtěla zase jednou vyzkoušet kouzlo, takové… prastaré.”
“Máme se začít bát?”
“Vůbec ne. Ale měli byste si pospíšit na hrad. Myslím, že tam na vás někdo netrpělivě čeká. Pokud se mi kouzlo povede. Pokud ne… to snad radši nechtějte ani vědět. V každém případě, pro jistotu, upřímnou soustrast. Ale ono se povede, uvidíte! Mé kouzlo umí podnítit mysl kouzelníků, vnukne jim myšlenku a ponoří je do vzpomínek. A ještě dnes v noci neodolají pokušení vyprávět hradu příběhy natolik děsivé, že bude mráz po zádech běhat a krev v žilách tuhnout. Sami uvidíte. Tak už pospíchejte!”
Po chvilce zmateného loučení a rychlého mávání našli směr, kterým přišli a zamířili rychlými kroky do útrob temného lesa. Stačili jich udělat sotva pět, než je dušice předehnala a zastavila.
“Co to děláte?!”
“Pospícháme do hradu,” překvapeně jí odpověděla ještě brzdící Lilien.
“Tomu říkáte spěch? Chodit pěšky? Tamhle za náhrobkem v trávě je přenášedlo. Průvodkyně ho tady nechala. Nakonec se na hrad vracela po svých, myslím, že chtěla na čerstvém vzduchu rozdýchat některé z mých nerudných spoluhřbitovníků. Nashledanou a hezkou, děsivou noc.”

Přenášedlo madam Monny fungovalo výtečně. Těsně za branou hradních pozemků přistáli přesně půl druhé vteřiny po rozloučení s dušicí. Mnohem déle pak trval běh do útrob hradu, i když je zvědavost hnala nebývalou rychlostí. S napětím hledali už od vstupní síně sebemenší známku dušího kouzla. Nic však ani v nejmenším nenapovídalo, že by hradní obyvatelstvo doznalo změny, byť jen drobné.
Nakonec, kdy už viselo ve vzduchu smíření s tím, že se dušici tajemné čáry nepovedly a vše zůstane při starém, stanuli v němém úžasu u dveří redakce. Tam na ně čekal výjev přímo nevídaný. Silou, prosbami i zoufalým pláčem se do redakce dobývalo několik lidí, jež netrpělivě přešlapovali na prahu a stěžovali si jeden druhému, jak nezodpovědné vedení mají. Tak krátce po půlnoci, sotva nějaká ta hodina, a ono nepracuje.
“No sláva! Kde pořád jste?! Strašně nutně potřebuju otisknout jeden příběh!”
“Já taky!”
“Taky jeden mám!”

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář