Baculka v nicotě?!

Hle, podívej, co leží před tebou. Drobná skleněná lahvička, upatlaná, umatlaná, zašpiněná a obalená pavučinami. Ale když otřeš palcem prach, náhle jsou tvé oči oslněny jasným stříbřitým zábleskem. Co je to? Potěžkáváš lahvičku v dlaních, mezi prsty ti probleskuje lesklá tekutina… nebo spíš plyn? Náhle ti to dojde. Vzpomínka!

Utíkáš chodbou ke knihovně a v sále myslánky za sebou pečlivě zavíráš dveře. Vzpomínka se urputně brání, jako kdyby se jí z lahvičky nechtělo. Je na ní něco podivného. Je tužší, těžší, hutnější než jiné, které jsi již viděl. Konečně opouští skleněnou nádobku a rozvíří hladinu myslánky. Teď se jen nadechnout a skočit.

***

*

Oslní tě prudké světlo, zběsile mrkáš a rozhlížíš se kolem. Měl jsi pravdu. Ta vzpomínka je… zvláštní. Kolem tebe není nic než nebe. Modré, s několika mráčky, které pomalu nabývají na objemu. Shlédneš dolů a konečně poznáváš okolní krajinu – hogwartské pozemky! Tam se třpytí jezero ve večerních paprscích slunce, támhle se černá Zakázaný les, a tady, tady k nebi ční Severní věž.

A pořád je něco špatně. Nestojíš totiž nahoře na vrcholu Baculky. Jak kdyby tě něco drželo, na svém těle cítíš nezměrnou tíhu staletí, tíhu kamene.

A hlas, který se náhle rozezní, zní stejně. Najednou víš. Jsi ve vzpomínkách samotné věže Baculky.

Už dlouho jsem v kostech cítila, že je něco špatně. Snad neklid a znepokojení vibrovaly přímo v prastarých základech hradu a naplňovaly chodby mrazivým tichem, které viselo ve vzduchu i přes každodenní klábosení studentů i profesorů. Snad to byly vytrvalé deště, které neúnavně skrápěly mou tvář a přitom zpívaly klokotavou píseň zmaru. Špičaté prsty strachu však šplhaly po mých schodištích a já jsem nemohla dojít klidu. Něco se stane. Cítím to.

Ptáci se mi začali vyhýbat. A studenti snad zapomněli cestu vzhůru. Konec byl jejich neúnavnému cupitání a zkusmým zaklínadlům, které mě šimraly ve spárech kamenů. Hluboké vlny stesku naplňovaly praskliny v mém zdivu a já jsem nevěděla, proč vlastně. Jen jsem cítila, že je něco jinak. Teď už vím, teď už mám všechny informace, ale už je příliš pozdě něco udělat.

Zjevil se mi jednou uprostřed noci. Temná silueta, nejprve nepatrná proti zářivému kruhu měsíce, která se zvětšovala, jak se ke mně blížil. Máchání perutí vířilo vzduch a na zem dopadaly drobné kousky popela, jak samotný vzduch za ním hořel a škvařil se na popel, jak jeho přítomnost ničila běh světa.

Ten obrys ze samotné temnoty, vystřižený z bezhvězdné oblohy, doplachtil na křídlech věčnosti až k mému cimbuří a usadil se na kámen. Ta bolest. Ten hnus. Mými útrobami se rozlila nechuť jako žhavá povodeň a on jen seděl, skřípavě se smál a klátil dlouhýma nohama. Z černočerné temnoty zářily dva řeřavé uhlíky očí a já jsem pocítila žár i chlad v jednom okamžiku, chlad, který byl mnohem ledovější než cokoli, co kdy objalo mé kameny.

„Kdo jsi?“ sebrala jsem zbytky odvahy a promluvila k němu a on ničivě vtrhnul do mého vědomí, rozryl ho a spoutal a pak promluvil.

Já? Já jsem nic a v ničem se skrývá vše, jsem otec světa a přitom jeho hrobkou, jsem zhoubou existence i jejím bratrem, jsem bytostí noci i synem žhavého slunce, jsem tvůj osud. Jsem nicota.“ A z jeho křídel zářila prázdnota a já se zachvěla až hluboko ve svých základech. A on to cítil a smál se, smál, děsivým šeplavým jekotem nejsoucích.

Pak všechno ztichlo a on se nadechl. A s jeho dechem proudila do těla všechna má síla, všechna magie, kterou jsem byla stvořena. Mé stěny pukaly a naříkaly, mé trámoví sténalo, schodiště plakalo, okna se tříštila. Umírala jsem. Smrtelná agonie roztřásla celý hrad.

„Proč?“ stačila jsem vložit otázku do posledního vzdechu.

„Protože můžu. Protože prázdnota, která po tobě zůstane, nakrmí můj hlad, upokojí můj chtíč… na chvíli, na pár hodin. A pak, je tu celý hrad. Zmizí z povrchu zemského a já porostu a budu sílit. Nikdo, nikdo mě nemůže zastavit, protože chřtán prázdnoty je příliš hrůzyplný, než aby na něj kdokoli pohlédl. Budou zbaběle utíkat a lhát a až jejich strach vystoupí vrcholu, pak já ovládnu jejich srdce.“

Musím je varovat, musím jim říct, že…

***

Vzpomínka se rozplyne, obloha zmizí a ty stojíš před myslánkou, divoce mrkáš a protíráš si oči. To přece není možné, jak to, že s tím někdo něco neudělá, jak to, že to nevidí? Co příštího může prázdnota pohltit?

Běžíš, spěcháš chodbami a všem, které potkáš, vyprávíš o nicotě, která má políčeno na náš hrad.

„Co blázníš, Baculka, prázdnota? Vždyť za to mohly škrkny, tak nedělej paniku!“ A nicota, nicota se blíží, slyšíš to? To je jeho smích.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář