Kterak Parukáře pleše přemohly

Slyšte pravdivý příběh o legendární epidemii, z níž se ježí vlasy hrůzou všem malým kouzelníkům ještě dnes (a nejen jim). A proč je vlastně možné, že se jim vůbec má co ježit? Čtěte dále!

„Kdo si kadeř hýčká, volá paruk strýčka, rozcuch pěstuj hola hej, zjevu hrůzy řádně dbej!“ Který malý kouzelník by tuhle dětskou říkanku neznal. Promlouvá zcela jasně: správná čarodějnice, správný mágokmán mají na hlavě pořádně štětinatý binec. Nemytý, olezlý, slepený, rozháraný, především ale hrůzu nahánějící. Čím šerednější střapatost, tím větší jste v kouzelnickém plémě king.

Ba což, maminky nám vždycky vyprávěly o celých sletech ohavných účesů, kde čarodějové soupeřili v krvelačných kláních o titul Generálního Ohyzdy, jemuž se poté až do dalších her hluboce klaněli. Kouzelníci si do kadeří nalévali všeliké dryáky, sajrajty, svinstvo či nevábnou zvířenu, ti otrlejší sáhli po řitních plodech svých boubelatých houkajících přátel. A v plínách naší čarodějné linie stála Jeho výsost pračaroděj s odpudivým vlasatým výtvorem numero uno, který bychom my, nicotní škvoři, měli uctívat do konce svých dnů. Merlin žehnej.

Běda těm, jež tesané pravidlo pokořili a vztáhli na své pačesy hřeben, čarovný prut či, chraň nás, pomádu. Pro toho měl chřtán magie přichystán nejstrašlivější trest – návštěvu Parukáře. Kreatura z nejčernějších nočních můr, temná, slizká, posedlá každičkým vlasem, který se leskl. Odkud přichází a co je zač, nikdo neví. Nemilosrdně však vyrve hříšníkům upravenou kštici, kterou si odtáhne do svého doupěte, a nešťastníka nechá… inu na holičkách. Holé. Plešaté. Zostuzené.

Ale dnes? Jaké rouhačství, jaká nestydatost moderní havětiny! Zneuctili jsme to jediné, co mělo pohanům zůstat svaté, zhanobili jsme tradici stvůrných čarodějnic. A pro co? Pro příčesky, pro sponečky, pro barvičky, pro hřebeny, pro lesky a zaklínadla, pro silné konečky a uhlazená temena. Pro bohulibou činnost kadeřníků a holiček, pro parfémované šampóny a servis bjůty salónů.

Trest musel přijít… Zbídačeně jsem ve své komnatě hleděla na chomáček kaštanové kštice, která ještě předešlé noci byla mou výstavní chloubou. Načančaná, vymydlená, zářivá. A nyní zatracená.

Kdo si kadeř hýčká, volá paruk strýčka…

*

*

Byl mrazivý prosincový podvečer a nad Prasinkami se začalo smrákat. Chlad, jaký v tomto roce obyvatelé vísky ještě nepoznali, se nelítostně rozprostíral každičkým koutem a škvírou. Náves působila žalostně, v dohledu nebylo ani živáčka a údery starého kostela proťaly mrtvolně zlověstné ticho. S posledním zvonem se na obzoru objevila shrbená postava. Parukář.

Z hlavy bez tváře tuhla krev v žilách. Cizinec s obličejem bílým jako smrt a hlavou bez jediného vlasu plul nehlučně zesinaným sněhem. Pod pláštěm držel v kostnaté ruce jakousi nekonečně dlouhou paruku. Z rozličných barev kadeří, různých délek a kvalit, kouzlem slepených do sebe a tvořících nejdelší ohon, jaký by si kdo mohl přát. Postava se mlčky dostala k cestě vedoucí do Bradavického hradu, vleknouc za sebou jako gigantického hada paruku osudu.

S hromovým zaskřípěním se rozevřela dubová brána hogwartské pevnosti. Nevítaný návštěvník vplul tiše do temných chodeb. Poprvé po několika tisíciletích na hradě neplála jediná svíce, nechrastilo jediné brnění, nerozprávěl jediný obraz. Zvenčí se ozvala osamělá kavka. Po dlážděné podlaze se tu a tam zračily chomáčky chlupů a jako kouzlem pojily se k hrozivé paruce, kterou bytost táhla za sebou.

V rohu jednoho z výklenků minul cizinec sklíčenou postavu malého kouzelníka s holou hlavou. Dítě si svíralo lysinu a dusilo v sobě vzlyky. Neznámou bytost však zaujal jiný pohyb. Pomalu, zlověstně pomalu si nasadil paruku a vydal se na lov poslední neposkvrněné duše na hradě. Paní Norrisová nestihla ani vyděšeně zaprskat.

*

Týden po odchodu Parukáře se hrad začal pomalu plnit nepřehlédnutelnými plešemi. Čarodějové spolu nepromluvili jediného slova, zraky plné studu a přetrvávajícího děsu přilepené k podlaze. Až dvanáctý prosincový den jedna z kouzelnic vzhlédla a jala se záchrany magické hrdosti.

I dostaly se pleše do módy. Čert vem vlasovou epidemii, čert vem celého Parukáře, vždyť je to pohádka! My jsme kouzelníci a budeme jedineční. My, vážení, budeme mít plešky! Hleďte, jak má tato lysina aerodynamický tvar, perfektní pro let na koštěti! A tu tahle, to je panečku lesk, co užíváte za přípravek, drahý příteli? Ale děvče, to bylo důmyslné, začarovat si do pleše ten šperk, tuze slušivé!

Veselte se, kolegové, konec je protivnému česání, konec překážejícím ofinkám a roztřepeným konečkům. Jsme volní! Ach, ta svoboda lysé hlavy!

Když Parukář zřel to prachsprosté chování, běsnil vzteky. Koho teď bude děsit, koho okrádat o krásné pačesy? V nejvyšší zuřivosti strhl si paruku ze své hlavy, proklel ji mocnými slovy a zahodil do víru neznáma. Vlasy se rozpletly, prameny rozpojily a utvořily příkladné účesy, které našly své místo v dnešní nabídce Kouzelného kadeřnictví.

A tak si 12. prosince připomínáme, že každý z nás na hlavě nosí kousek z Parukářovy práce, kousek poselství, jež nám připomíná čarodějnické kořeny. V divotvorné, rozcuchané a strašlivé podobě, protože ta prostě k magii patří.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář