U máslového ležáku s Judith Eleanor Pixie

Zajisté jste si této dámy již všimli. Po svém návratu způsobila menší poprask v Domě u rozbitého sklíčka, kde se v okamžiku zvedla poptávka po dioptrických brýlích. Každý, kdo o této dámě slyšel nebo ji dokonce znal, se zdráhal uvěřit svým očím a tak vyhledal odbornou pomoc, která mu potvrdila, že mu oči ještě slouží…

…ano, po delším čase stráveném mezi mudly se k nám vrátila Judith Eleanor Pixie. Tehdejší studentka a později dokonce i kolejní ředitelka havraspárské koleje. Pokud budete chtít o této dámě vědět více, můžete si přečíst článek Olivera McCollina v Denním věštci, který neváhal a vydal se do všemožných archivů, aby vám slečnu Pixie připomněl a představil.

Ačkoliv slečna o sobě jako o celebritě rozhodně nesmýšlí a při jakémkoliv spojení jejího jména s velikostí se nestydí ohradit, jedno si musíme všichni přiznat. Jsme rádi, když na hrad zavítají známé tváře, o kterých jsme mnozí slyšeli jenom… no třeba zrovna havrany povídat.

Rozhodla jsem se, že pro vás slečnu vyzpovídám, a ačkoliv nebylo položeno mnoho otázek, zajisté propadnete čtivému kouzlu, které slečna ve svých slovech zanechala.

*

Corvinus Declaratio: Přeji ještě jednou krásný večer, slečno. *usměje se* Mám na vás tolik otázek, že nevím, kterou položit dříve, tak to zkusím trochu synchronizovat a jít tak nějak od začátku. *napije se máslového ležáku a podívá se na slečnu* Jak vzpomínáte na Hogwarts v době před vaším odchodem, tedy od registrace po odchod? Kdo tenkrát byla Judith Eleanor Pixie? A proč jste vlastně tehdy odešla?

Judith Eleanor Pixie: Kdo byla Judith Eleanor Pixie? Tedy to je mi otázka. *zasměje se* Jak moc do hloubky to vlastně chcete pátrat? Jednoduše jsem byla studentka, jako jakýkoliv jiný student. Moudrý klobouk mě zařadil do Havraspáru, neboť byl a je opravdu moudrý. Myslím, že v jiné koleji bych se v letech svého dospívání ani nemohla cítit lépe. Vyhovovala mi atmosféra v koleji, primuska i prefekti, ředitelka i ředitel koleje. Byla jsem tam moc spokojená. Ale jinak jsem si samozřejmě prošla vším, co prožívá student prvního ročníku: zmatení z nových prostor, postupné nacházení přátel, poznávání profesorů, zkoušení možností, které student má. Když jsem se s životem Hogwarts sžila, věnovala jsem se plně studiu. Snažila jsem se poctivě plnit domácí úkoly a pomáhat koleji, nejen sbíráním bodů, jak to jen šlo. Dokonce jsem jeden čas byla i prefektka. Nejlepší na tom ale bylo, že jsem kolem sebe měla plno báječných lidí, s nimiž jsem mohla spolupracovat. Sendy, Sarah, Johna, Tatokalan... A samozřejmě ředitele Aramora von Alecata. *s úsměvem zavzpomíná na ta báječná studentská léta a skoro se jí po nich zasteskne*
Takže na Hogwarts vzpomínám jen v dobrém, jak vidíte. Tahle škola se mi stala skutečným domovem. A mnozí lidé odtud téměř rodinou. *zamyslí se* Vlastně nejen téměř. *zasměje se* Proto jsem také po studiích zůstala škole věrna a stala se profesorkou. Nicméně mi velmi scházela moje bývalá kolej, a tak jsem se ji snažila i nadále podporovat. To vedlo k tomu, že když se uvolnil post ředitelky, vedení školy vybralo mě. Byla to nejlepší léta mého života.
A můj odchod nebyl způsoben ničím závažným, nedoprovázely ho žádné emotivní projevy, ani nebyl ničím nečekaným. Konal se ze zcela prozaického důvodu: Strávila jsem na škole celá svá studentská léta a chtěla jsem se začít vzdělávat i v dalších oblastech života. Chtěla jsem poznat svět. Vyzkoušet si nějaké jiné povolání. Prostě jsem nechtěla strávit celý život mezi zdmi hradu. Kromě toho si myslím, že učitel nemůže dost dobře učit o životě, který opravdu neprožil...

*

Než je položena další otázka, přiťuknou si máslovým ležákem a obě se s vámi podělí o několik zajímavých poznatků vytržených z trochu delší diskuze.

Judith Eleanor Pixie:  *zamyslí se* Vzpomínání není ve své podstatě zlé, ale k ničemu nevede. Člověk má žít přítomností, tím, co je, a zajímat se o to, co by mohlo být v budoucnosti... *usměje se*

Lilien Emity Meissed: To zajisté, ale mít ke vzpomínání něco hezkého, znamená, že vždy byla nějaká ta přítomnost, která stála za to. *usměje se*

Judith Eleanor Pixie: Mít kolem sebe lidi, s nimiž si rozumíte a s nimiž si máte stále co říct, není jen specifikum "přežití" na Hogwarts, jak jste řekla, nýbrž života celkově. Bez přátel a autorit, s nimiž je radost spolupracovat, které Vás neustále motivují k další činnosti a které Vám dodají odvahy, se nedá žít. Jinak bych samozřejmě tak pilnou a seriózní studentku ráda měla pod svou patronací, ale myslím, že v současnosti máte báječného ředitele, kterého jsem měla to štěstí poznat ještě v době, kdy jsem byla na Hogwarts.

*

Corvinus Declaratio: *usměje se* Já vám rozumím, mít kolem sebe skvělé lidi je základ přežití na Hogwarts. Skoro až lituji, že jsem vás jako kolejní ředitelku nezažila. *zasní se a i když je ráda za ty, co zažila, přemýšlí nad tím, co nezažila* Myslím, že pro mnohé byl váš návrat velkým překvapením. Prozradíte mně a čtenářům, co vás k návratu přesvědčilo? Jaké pohnutky vás k tomu vedly?

Judith Eleanor Pixie: Vždy jsem počítala s tím, že se sem jednou vrátím. Když jsem odešla, neučinila jsem tak na věky věků. Jen jsem čekala na vhodnou dobu, kdy se budu moci vrátit. Měla jsem neustále nějaké povinnosti a plno práce, takže bych se nemohla svým studentům plně věnovat. A u mě bohužel, nebo Nimudík?, platí pravidlo, že čemu se nemůžu věnovat naplno a celým srdcem, tomu je lepší se nevěnovat vůbec a čekat na vhodný čas... Teď ten čas nastal. Tedy aspoň doufám. Nikdy už nebudu tak zcela svobodná, jako jsem byla v době studentských let nebo v prvních letech profesorování. To víte, život pokročil a mám své povinnosti, které ani nyní nemohu opomíjet. Nicméně bych řekla, že je vhodný čas. Na okno místa, kde nyní žiji, mi totiž začali sedat havrani. Na znamení příliš nevěřím, ale tohle jistě seslal někdo odtud, kdo moc stál o moji přítomnost. A i kdyby ne, je to krásný symbol, který mě přivedl k myšlence, že nastal ten správný čas. *usměje se*

*

Corvinus Declaratio: Tedy, od vás bych si s chutí nechala něco vyprávět, člověk se od toho nedokáže odtrhnout! *zasměje se* Myslím, že s vámi musím plně souhlasit, každý musí vědět, kdy je čas odejít a i kdy se třeba vrátit. A havrani jako znamení… to zní magicky! Když se po hradě porozhlédnete, podíváte se na známé a často neznámé tváře, co vás napadá? A v čem myslíte, že se hrad za ta léta změnil? Překvapilo vás po návratu něco?

Judith Eleanor Pixie: Když jsem vstupovala do hradu, myslela jsem, že tu už nikoho nebudu znát. To víte, léta uběhla a spousta studentů dokončila studia a vydala se do světa hledat své štěstí. Profesoři tu také nemohou být věčně. Ale byla a stále jsem překvapená, kolik známých tváří zde potkávám. A ještě víc mě překvapuje, kolik z nich si na mě vzpomíná a pamatuje si, kdo jsem, i po těch letech...
Nejvíce mě ovšem překvapili studenti. Pro mě zcela neznámé tváře. Sotva jsem vešla, začaly mi přilétat sovy s květinami a uvítacími projevy, mnohdy i od neznámých studentů. A ve Velké síni jsem dokonce zaslechla rozhovor dvou studentů, kteří si povídali něco o tom, že moje jméno slyšeli na přednáškách historie školy. To mě udivilo asi nejvíc. Jakoby se mluvilo o někom jiném. O někom dávno mrtvém. O nějaké důležité osobnosti. Víte, to ale opravdu nejsem já. Já tu teď sedím naproti Vám. Kromě několika zajímavých kouzel nejsem ničím výjimečná. Jsem jako kdokoli jiný. Ta legenda, která se tu za ten čas kolem mě vytvořila, nabyla příliš neskutečných rozměrů. Někdo by ten balón měl propíchnout. Jen doufám, že to nebudu muset být já... Snažím se jen říct, že kdokoli ze studentů může být mnohem víc, než já. Což ostatně někteří studenti z dob, kdy jsem tu učila, už dokázali, jmenovitě třeba sourozenci Orionis. *usměje se*
Teď mě tak napadá... zatímco já jen plnila své povinnosti tady a snažila se všem vyjít vstříc, tak sourozenci Orionis s vášnivostí a odhodlaností jim vlastní svět tady přetvořili, skoro bych řekla, že mu dali pořádný řád. Jen se podívejte, kolik toho dokázali. Připadá mi to k neuvěření, když si vzpomenu, jak tu byli studenty v prvním ročníku... A už jsme zase u toho vzpomínání. *mrkne*
Jinak hrad se zase tolik nezměnil. A pokud tu na mě někde ještě číhají nové prostory, nestačily mě zatím polapit do svých sítí.

*

Corvinus Declaratio: Víte, já myslím, že ta bublina se zrodila právě v tom, jak jste si dokázala užívat toho života ve společnosti lidí. Tvořit, zažívat… společně…. ti vás prostě měli v paměti a tu vzpomínku na vás rozšířili. Netřeba bublinu propíchnout, spíše ukázat lidem, že pověst o vás nelhala, stačí být sama sebou. *usměje se* Každý si pak udělá ten vlastní obrázek a porovná s tím obrazem, o kterém slýchal. *položí slečně poslední otázku, aby ji moc nezdražovala* Jakou cestou byste nyní chtěla ubírat své kroky zde na Hogwarts? Máte již nějaký svůj cíl po tak velkém návratu?

Judith Eleanor Pixie: Děkuji, slečno, vážím si toho, co jste řekla. A doufám, že si to uvědomí i všichni studenti, že stačí být sami sebou, aby byli šťastní a spokojení. *usměje se*
Cíl? A Velký návrat? Ach, už zase ta velká slova. *mrkne* Tak jednak můj návrat je úplně normální (a doufala jsem, že i nenápadný) a jednak jsem se nevrátila s tím, abych tu dosahovala nějakého cíle, ale abych mohla být zase doma. Mám v úmyslu tu pobývat, a pokud budu mít čas, energii a štěstí (které se momentálně jmenuje Mintaka Orionis), tak tu možná budu zase něco vyučovat. Co a jestli se to uskuteční, to je už ve hvězdách. Umíte v nich číst, slečno? Já ne, proto nevím, co bude dál. *usměje se*

*

Corvinus Declaratio: *napíše si pár poznámek na pergamen* Ach, omlouvám se, já se pokusím věci kolem vás nezvětšovat, tedy… né, že bych zvětšovala, ale… no rozumíte! Přeci jen, chceme, abyste se tu cítila opět jako doma! *zasměje se* Nenápadný? Noo, to nevím, ono víte,… někdo se může snažit, jak chce, ale nenápadnost u takových jmen, jako je to vaše, to prostě nejde. A to teď opravdu nechci nějak zvětšovat. *upije máslového ležáku* Ach, slečna Mintaka Orinonis, rozumím! Ta by vám možná symboliku hvězd rozluštit uměla, já bohužel ne… Myslím, že nejlepší bude si na vše počkat. Nyní už vás nebudu zdržovat, ale budu doufat, že se brzy někde potkáme! Děkuji za příjemný rozhovor!

Judith Eleanor Pixie: I já děkuji za milý rozhovor. Těší mě, že jsou v Havraspáru studenti a studentky jako jste Vy. Přeji Vám i celé modré koleji mnoho radostných okamžiků, ať už společných, nebo jednotlivců. Takovou radost může způsobit třeba i dobrá známka z úkolu nebo uznání od profesora. *mrkne* Tedy hodně takových okamžiků a příjemných chvil nad knihami a učením!

***

Poté, co jsme rozhovor se slečnou ukončily, mě ještě slečna velm svědomitě dovedla do hradu a pak se naše kroky již rozdělily. Na závěr bych ještě chtěla slečně popřát za celou redakci, aby se tu opravdu cítila jako doma a užívala si to zde na plno!

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář