Starouškovo vzpomínání

Vzpomínky jsou mnohdy to nejcennější, co máme. Pojďme se tedy společně ponořit do vzpomínky moudrého havrana, který vyjeví jednu z těch svých o Šťastných a veselých…

Po dalším z krásných a nezapomenutelných let hradního života nám opět přispěchal advent, příjemná, rozjímavá předzvěst Vánoc, předzvěst okamžiků magických a krásných, plných štěstí a nenahraditelné radosti. Opět můžeme na několik dlouhých zimních večerů usednout k plamínku první svíce, nadechnout se vůně jehličí a dopřát si nezměrného klidu se závoji vloček za okny…

A víte co, já to zkrátka říct musím! Zase! Já, a všichni to vědí, jsem starý havran. Vánoc jsem zažil téměř nespočet. Takto na stará křídla bych se rád posadil na krbovou římsu a odpočíval, ale nemůžu, protože mě nutí sedět v redakci u redakčního stolu, navíc ve studené redakci u studeného redakčního stolu, protože zkouší, jestli to redaktorům nepůjde líp, když se zahřejí rychlým pobíháním s hotovými články. Je to tak, vždycky když jsou v úzkých, když neví co psát, zavolají Starouška. Staroušek má spoustu vzpomínek, tak nějakou vytáhne a článek bude na světě. Jistě, že mám spoustu vzpomínek, ale víte, jak těžce se některé dolují? Jsou to stovky let. A zapomínat začíná už i Vran. Zatím teda jen to, co se mu zapomenout hodí, ale už taky není nejmladší. Ale já, o tolik starší, si podle ní všechno pamatuju. Navíc, když pak dopíšu, chce tomu dát titulek s číslem! S číslem! Že by to byly vzpomínky na pokračování! Kdybych ji nehlídal… schválně si všimněte, jak má poklovanou ruku. To když si nedá pozor a přistihnu ji, jak se snaží napsat jedničku. Chudáka starého havrana takhle… ale když už jsem se do psaní dal, o ty vzpomínky se podělím.

Jak jsem se zmínil úvodem, zanedlouho nás zavalí vánoční atmosféra, sníh, dobrá nálada a přejedení studenti. Než se tak stane, máme čas adventní, tedy čas, který nám byl poskytnut, abychom se na vánoční atmosféru patřičně naladili. Cituji ze zadání článku: něco adventního, vánočního, osobitého, určitě tě něco napadne… ještě dneska. Kreativitou jsem přímo zaplál. Jistě všichni čekáte hlubokou úvahu na všechna povznášející témata, kterých Vánoce nabízejí víc než dost. Dnes se do žádné pouštět nebudu. Vánoce jsou hlavně a především, i přes všechnu tu hloubku, svátky radosti. Samozřejmě, říká se klidu a míru. Ale ve skutečnosti, což se jaksi vytratilo, zní celá zažitá formulka úplně jinak: Vánoce mají být svátky radosti, pokud možno v klidu a míru. A je-li atmosféra dnů, které nás čekají, radostná, pak se musíme začít zavčasu do radosti a smíchu nořit. Abychom v onen očekávaný den z ničeho nic nezjistili, že jsme na suchu. Profesorstvo může být pochopitelně klidné, málokdo čeká, že by se v tak vzácných okamžicích volna na suchu opravdu ocitlo. Zejména Rosmerta ne.

Abych první jiskřičku – protože plamínek už máme, tadyhle na svíčce věnce – radosti zažehnul, vytáhnu z hlubin své chatrné mysli vzpomínku z nejúsměvnějších, tisíc let starou, vzpomínku, která patrně nadobro zničí život všem, komu v představách naši zakladatelé dodnes setrvávají coby neomylní a velcí kouzelníci.

*

Za těch dávných dob náš hrad již stál. Byl velkolepý jako dnes, zářil novotou. A onoho roku se nad něj snesly první sněhové vločky. Tenkrát přišel sníh velice brzo. Blížily se sotva třetí, možná čtvrté Vánoce, kterým měly být svědky hradní zdi a nad nimiž se měly klenout klenby sálů. Zakladatelé, všichni mocní, vážení a obdivovaní, v těch letech div nevypustili duši. Hrad si žádal věčnou péči, i několik let od posledního položeného kamene nebyl hotov, ani zdaleka. Celé noci a dny, některé i opakovaně, čarovali čtyři nejmocnější kouzelníci své doby, aby upevnili všechno to mohutné zdivo, naplnili chodby a věže magií, aby postavili naše Bradavice, školu jistě věčnou. Nikdo a nikdy nepracoval tak dlouho, horlivě a do úmoru, jako zakladatelé. Rowenu jsem, a to přísahám, jako její nejbližší společník, neviděl i dvacet dní! Salazar, když mu hůlka vypověděla samým vyčerpáním službu, hloubil sklepení vlastníma rukama. Poprvé a naposled sáhl na práci holou dlaní, bylo to hrozné, dlouhou dobu se pak bál, že umře. Godrika, a nebelvírští prominou, vystrašil stín připomínající nedokončenou chodbu. Helga mě o jednom poledni přišla tajně varovat, že ve Velké síni sedí nějací malí lidi.

Byli jistě na pokraji sil, a to zejména duševních. A v tom se stalo něco, co ukázalo jejich vůli a moudrost v plné kráse. Proto jsou tak velicí a nezapomenutelní. I přes strašlivý úbytek sil, v největším spěchu a námaze, nezapomněli na své studenty a vzpomněli si na kouzelný čas Vánoc. Nikdo v to už ani nedoufal, všichni tak jednoho chladného rána užasle stanuli před výzdobou, před kouzly, před vodopády stříbra. Všichni se, spolu s celým hradem, ponořili do vůně jehličí a Vánoc.

Dvanáctého listopadu.

Když mě tenkrát probrali – praštil jsem se křídlem do čela trochu větší silou – už jim opravdu překvapené studentstvo stačilo sdělit, jak se věci a kalendář mají. Dodnes nevím, zda bylo pak překvapenější ono studentstvo, nebo zrovna tak užaslí zakladatelé.

Byly však pravým kouzlem, takové předčasné Vánoce. Čtveřice kouzelníků konečně ulehla do svých komnat k odpočinku – často nám to pak vytýkali, ale zimní spánek už tomu neříkat nešlo, vžilo se to rychle. Salazar zabavil stovky balíčků s plánovanými dárky – ani studentská akce Daruj kalendář, daruješ přehled, tedy neprošla. Ale to, pro co jsou Vánoce nejdůležitější, radost, smích a úsměvy, zvlášť ty potutelné, vydržely až do správné chvíle.

*

Nespleťme si tedy, když víme, jak snadné je se splést, klid a mír času předvánočního, vánočního i povánočního, s časem prostým smíchu. Vždyť hradem nemusí zvonit jen rolničky.

 

---

 

Tajemné časy adventní

(Posílejte Lilien, Helenii nebo Annie)

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář