Jak (ne)napsat článek o ničem

Říká se, že není každý den posvícení. Že není každý den ani múza, o tom by mohla řada redaktorů vyprávět. Račte se přesvědčit, jak těžký je někdy jejich úděl a do jakých krajností mnohdy nebohé redaktory zavádí.

To si tak sedíte v úplně prázdné redakci, svíčky se zmenšují, za okny houstne tma, hrad je večerně tichý. Pomalu ale jistě vás jímá hrůza, protože hledíte na prázdný pergamen. Na pergamen, který měl být už včera plný geniálního článku. A není. Mezitím okolo obchází šéfredaktorka, jako temný stín, a výhružně přitom třímá přesýpací hodiny. Navíc jste včera viděli šrámy a obvazy na redaktorovi, který neodevzdal článek. Snažíte se vymyslet téma, snažíte co vám síly stačí, ale téma nikde. Ani maličké. V takové chvíli je redaktorský život k zbláznění.

Nejdřív jen hypnotizujete pergamen a doufáte, že se zcela výjimečně popíše sám. Nepopíše. Pak do něj zapíchnete hrot pera, že přijde myšlenka, když začnete psát. Nepřijde. Klepete do podlahy havraní bačkůrkou, že se v tom klepání schovává geniální nápad. Neschovává. Praštíte hlavou do stolu, že se vám v ní rozsvítí a náhlé světlo odhalí inspiraci. Neodhalí. Akorát vyleze boule. Zjistíte taky, že se nemůžete obrátit na věrné a vždy nápomocné sedmero. Ba dokonce nemůžete na sedmero svou povinnost ani hodit, protože vzalo včas křídla na ramena a je až do vydání záhadně nezvěstné. Po několika dalších, neméně úspěšných pokusech, vzdáte marný boj a použijete osvědčenou metodu, a sice sedět do soudného dne a doufat, že to chce čas. V tom ovšem nastupuje náhlá a neodvratná potřeba zabavit se něčím zajímavějším, než zíráním na pergamen.

To jde mnoha osvědčenými způsoby. Opravíte rozviklaný stůl zkracováním tří příliš dlouhých nožek. Pečlivě ostříte hrot pera, až si nakonec vezmete nové, protože z toho pečlivě zaostřeného nic nezbylo. Sepíšete vzory kondolenčních dopisů, protože po letech v redakci už na šéfredaktorce poznáte, kdy budou potřeba. Nakreslíte karikaturu kolejního ředitele a pak ředitele školy a ministra kouzel a rybičku a domeček jedním tahem na šestý pokus. Pak usnete. Po probuzení vylétnete do vzduchu nadšením, protože před sebou spatříte popsaný pergamen. S rozlepenýma očima rozeznáte v popsání pergamu všechny ty zbytečné malůvky a ze vzduchu spadnete stejně jako nadšení. Napíšete si svůj kondolenční dopis, protože plánujete úkladnou sebevraždu nějakým zvlášť ohavným způsobem, třeba četbou učebnice. Vrátíte se od šéfredaktorky, která vás vyhodila s nápadem pojednat o sebevražedných tendencích redaktorů. Neprojde u ní ani nápad pojednat o vražedných tendencích šéfredaktorů, protože na tohle téma hodlá psát sama. A opět se ocitáte u nepěkně prázdného stolu.

Takový večer plný redaktorských radostí může skončit jenom jediným způsobem. S umem a bravurou skromné redaktorské elity se chopíte pera a sepíšete článek bez nápadu! Ano, skutečně to jde. Není to však lehká věc. Článek o ničem si nesmí v ničem zadat s články, které smysluplný obsah mají. Naštěstí existuje řada článků o něčem, které rovněž neobsahují nic smysluplného a tak je lze s trochou snahy napodobit. Je tedy třeba stránku něčím naplnit, nejlépe obsahem k nějakému závěru vedoucím, jak tomu v běžných případech bývá, aby čtenář nepoznal, že nemáte vůbec o čem psát a lezou z vás řádky plné nesmyslů. Ostatně, i absence tématu je téma, že ano. Pojednáte tedy své neexistující téma strhujícím způsobem a neustále udržujete čtenáře v naději, že nakonec přeci jen dojde k nečekané pointě a článek nebude tak zbytečný, jak bylo již nadpisem slíbeno. Že si z nich jen střílíte a že byste ve skutečnosti takový článek neodevzdali. Že je jen napínáte a proměníte svou práci v ohromný vtip. To je třeba dělat zhruba v polovině, aby na to do konce čtení zapomněli, protože nic takového neplánujete a byli by zklamaní.

Jste-li opravdovými mistry pera, pak zamaskujete svou neschopnost najít téma i dalšími osvědčenými triky, které dodají článku pel obsahovosti a výpovědní hodnoty. Například rozhovorem! Rozhovor umí nejeden článek přímo spasit. Do článku tedy zařadíme i rozhovor. Pochopitelně, není-li otázek, není ani respondentů. Nebudeme tedy nikoho shánět, uděláme rozhovor se sebou samými. Je to jednodušší a zajistíme si tím rychlou odpověď. Mimo to je pak třeba dbát na délku. I článek o ničem musí být patřičně dlouhý, neodbudeme přece čtenáře krátkým článkem, když už je odbýváme obsahem. Poslední zásadou psaní o ničem je tedy vymyslet neotřelý, nenápadný a přitom poutavý způsob, jak článek snadno prodloužit.

Rozhovor pak můžeme zařadit kam je nám libo. Například na samotný konec. S otázkou si není třeba lámat hlavu, je to snadné. Trpíme nedostatkem tématu, není tedy nic snazšího, než se právě na nedostatek tématu dotázat.

*

James: Prozradíš čtenářům, jak se, jakožto slavný a uznávaný redaktor, potýkáš s okamžiky, kdy se ti nedostává nápadu na článek a termín pomalu, ale jistě, hoří?

James: Ale jistě! To si tak sedíte v úplně prázdné redakci, svíčky se zmenšují, za okny houstne tma, hrad je večerně tichý. Pomalu ale jistě vás jímá hrůza, protože hledíte na prázdný pergamen. Na pergamen, který měl být už včera plný geniálního článku. A není. Mezitím okolo obchází šéfredaktorka, jako temný stín, a výhružně přitom třímá přesýpací hodiny. Navíc jste včera viděli šrámy a obvazy na redaktorovi, který neodevzdal článek. Snažíte se vymyslet téma, snažíte co vám síly stačí, ale téma nikde. Ani maličké. V takové chvíli je redaktorský život k zbláznění.

Nejdřív jen hypnotizujete pergamen a doufáte, že se zcela výjimečně popíše sám. Nepopíše. Pak do něj zapíchnete hrot pera, že přijde myšlenka, když začnete psát. Nepřijde. Klepete do podlahy havraní bačkůrkou, že se v tom klepání schovává geniální nápad. Neschovává. Praštíte hlavou do stolu, že se vám v ní rozsvítí a náhlé světlo odhalí inspiraci. Neodhalí. Akorát vyleze boule. Zjistíte taky, že se nemůžete obrátit na věrné a vždy nápomocné sedmero. Ba dokonce nemůžete na sedmero svou povinnost ani hodit, protože vzalo včas křídla na ramena a je až do vydání záhadně nezvěstné. Po několika dalších, neméně úspěšných pokusech, vzdáte marný boj a použijete osvědčenou metodu, a sice sedět do soudného dne a doufat, že to chce čas. V tom ovšem nastupuje náhlá a neodvratná potřeba zabavit se něčím zajímavějším, než zíráním na pergamen.

To jde mnoha osvědčenými způsoby. Opravíte rozviklaný stůl zkracováním tří příliš dlouhých nožek. Pečlivě ostříte hrot pera, až si nakonec vezmete nové, protože z toho pečlivě zaostřeného nic nezbylo. Sepíšete vzory kondolenčních dopisů, protože po letech v redakci už na šéfredaktorce poznáte, kdy budou potřeba. Nakreslíte karikaturu kolejního ředitele a pak ředitele školy a ministra kouzel a rybičku a domeček jedním tahem na šestý pokus. Pak usnete. Po probuzení vylétnete do vzduchu nadšením, protože před sebou spatříte popsaný pergamen. S rozlepenýma očima rozeznáte v popsání pergamu všechny ty zbytečné malůvky a ze vzduchu spadnete stejně jako nadšení. Napíšete si svůj kondolenční dopis, protože plánujete úkladnou sebevraždu nějaký zvlášť ohavným způsobem, třeba četbou učebnice. Vrátíte se od šéfredaktorky, která vás vyhodila s nápadem pojednat o sebevražedných tendencích redaktorů. Neprojde u ní ani nápad pojednat o vražedných tendencích šéfredaktorů, protože na tohle téma hodlá psát sama. A opět se ocitáte u nepěkně prázdného stolu.

Takový večer plný redaktorských radostí může skončit jenom jediným způsobem. S umem a bravurou skromné redaktorské elity se chopíte pera a sepíšete článek bez nápadu! Ano, skutečně to jde. Není to však lehká věc. Článek o ničem si nesmí v ničem zadat s články, které smysluplný obsah mají. Naštěstí existuje řada článků o něčem, které rovněž neobsahují nic smysluplného a tak je lze s trochou snahy napodobit. Je tedy třeba stránku něčím naplnit, nejlépe obsahem k nějakému závěru vedoucím, jak tomu v běžných případech bývá, aby čtenář nepoznal, že nemáte vůbec o čem psát a lezou z vás řádky plné nesmyslů. Ostatně, i absence tématu je téma, že ano. Pojednáte tedy své neexistující téma strhujícím způsobem a neustále udržujete čtenáře v naději, že nakonec přeci jen dojde k nečekané pointě a článek nebude tak zbytečný, jak bylo již nadpisem slíbeno. Že si z nich jen střílíte a že byste ve skutečnosti takový článek neodevzdali. Že je jen napínáte a proměníte svou práci v ohromný vtip. To je třeba dělat zhruba v polovině, aby na to do konce čtení zapomněli, protože nic takového neplánujete a byli by zklamaní.

Jste-li opravdovými mistry pera, pak zamaskujete svou neschopnost najít téma i dalšími osvědčenými triky, které dodají článku pel obsahovosti a výpovědní hodnoty. Například rozhovorem! Rozhovor umí nejeden článek přímo spasit. Do článku tedy zařadíme i rozhovor. Pochopitelně, není-li otázek, není ani respondentů. Nebudeme tedy nikoho shánět, uděláme rozhovor se sebou samými. Je to jednodušší a zajistíme si tím rychlou odpověď. Mimo to je pak třeba dbát na délku. I článek o ničem musí být patřičně dlouhý, neodbudeme přece čtenáře krátkým článkem, když už je odbýváme obsahem. Poslední zásadou psaní o ničem je tedy vymyslet neotřelý, nenápadný a přitom poutavý způsob, jak článek snadno prodloužit.

Rozhovor pak můžeme zařadit kam je nám libo. Například na samotný konec. S otázkou si není třeba lámat hlavu, je to snadné. Trpíme nedostatkem tématu, není tedy nic snazšího, než se právě na nedostatek tématu dotázat.

*

Jak vidíte, není třeba témat. Důležité je, poradit si s každou situací.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář