Redaktorovo zrcadlo klamu

V rámci loučení s vedoucími funkcemi je vhodné rozdělit se s váženým čtenářstvem o dojmy, odkrýt kousek opony strhujícího redaktorského světa a připomenout, co dělá práci redaktora či práci ve vedení časopisu tak výjimečnou a depresivní...

Je to věc vlastní mnoha prostředím, v redakcích ovšem ožívá, a to je dokázáno, zdaleka nejčastěji a všechny přítomné v ní tráví zdaleka nejdůkladněji. Práce v redakci je prací s iluzemi. Iluze je to, co stojí za každý úkonem redaktora a o co každý dřív nebo později přichází. Neexistuje věc, činnost, úkol nebo úkon, který by nebyl iluzí. Zpočátku vždy všechno spočívá v představách, každý redaktorův plán se zrodí v hlavě průzračný a jednoduchý, vše do všeho zapadá. Prakticky lze říct, že neexistuje nic ideálnějšího, plynulejšího, nic tak bezproblémového, jako je teorie novinářské práce. Ovšem zrovna tak neexistuje nic komplikovanějšího než praxe. Následující příklady jsou, bohužel, naprosto přesným odrazem skutečného stavu věci, věrným obrazem iluzí a jejich ztrát.

*

Uzávěrka

Stanovena ihned po vydání je příjemným kroužkem v kalendáři, který nám nenápadně pomáhá rozvrhnout si ideálně čas, chvíli odpočívat a pak pomalu opět zabřednout do hromad pergamenů. Dva týdny, to je dnes prakticky čtrnáct dní. Nebo též půl měsíce. I průměrně líný redaktor za tu pohodlnou dobu sepíše alespoň jediný článek, beze spěchu jej odevzdá, a protože je uzávěrka čtrnáctidenně velkorysá, šéfredaktor uživí na svém stole zásuvku s články čekajícími dva, tři, čtyři, kolikrát i pět dní na vydání. Redakční fotograf by mohl přejít z fotoaparátu na skicák a korektor vrní blahem. Úderem půlnoci je vše připraveno, horké výtisky se zvolna snáší na stoly čtenářů a z kalendáře se usmívá další velkorysá uzávěrka.

X

„Uzávěrka,… uzávěrka za 14 dní?! To nestíhám!“ Tak přesně tohle je pomyslná věta, která vyvstane na mysli každého redaktora, když se několik dní po vydání objeví informace o deadlinu. Nikdo však nesedá v okamžení ke svému stolu s brkem v ruce. Přece jen, čtrnáct dní je hodně času, však ono se to stihne! Čas pomalu plyne, když tu se v sovinci objeví sova, která nese dopis od šéfredaktorky a připomíná, že zítra je konečný termín pro odeslání článků. Začíná panika. Místo, aby redaktor sedl konečně s brkem v ruce k pergamenům a psal, začne vymýšlet různé vytáčky, okliky a výhybky, kterak šéfredaktorce namluvit, že teď opravdu nestíhá, že jeho článek je z poloviny hotový, ale ještě ho potřebuje dopsat a doladit. Hotovo, šéfka povolila další den či dva, ve kterém už snad všechno dopíše.

*

Konkurence

Znáte to, sem tam nakouknete do konkurenčních časopisů, abyste se podívali na to, čím se zrovna zabývají. Vůbec neřešíte, že vydali článek na stejné téma jako vy a jen se s radostí začtete do těch řádků a nestačíte žasnout, jak je dotyčný redaktor nesmírně šikovný. Smeknete pomyslný klobouk a urychleně napíšete několika palcový pochvalný komentář. S pocitem uspokojení prohlédnete zbytek časopisů na hradě a vracíte se do své redakce, kde dumáte nad tím, co vám tento výlet dal. Zjistíte, že jste si odnesli mnoho nových poznatků, které se vám budou hodit do příštího vydání. Rozhodnete se napsat několik řádků své šéfredaktorce o tom, co jste viděli a co by se podle vás mělo ve vaší redakci zlepšit. Ve stanovený čas odcházíte na předem plánovaný večírek jiného hradního tisku.

X

Prakticky pořád hledíte nevraživě na sebemenší počin konkurence a jediné, co s kloboukem děláte, je rozčilené překusování ve vzácných momentech, kdy se přestanete ovládat a nesnažíte se pro sebe samého zdůvodnit, že je konkurenční autor neschopný. Naštěstí se většinou zdůvodnění najde a příští dvě hodiny zaberou složité konstrukce způsobu, jakým vepsat k článku zdrcující a jedovatou kritiku, aniž by se zdála neoprávněná. Stejný postup je pak opakován až do chvíle, kdy se ocitáme v redakci u hrnku čokolády v kroužku redaktorů svorně polemizujících nad nesmírným převyšováním konkurenčního tisku. Pak už povětšinou stačí jen aktualizovat očko u šéfredaktorky peprným, sebevědomí zvyšujícím komentářem tragédií u konkurence viděných a zbude-li trocha času, zavčasu založit sedm komnat nejvyšší potřeby, aby nešla založit další a bojkotu konkurenčního večírku bylo učiněno za dost.

*

Rozhovor

Ideální forma článku! Bude lákat čtenáře, protože bude se zajímavou osobností, s nikým jiným se rozhovory nedělají. Většinu textu obstará dotazovaný, je to ostatně prostor pro něj a úkolem redaktora je jen nechat prostoru, kolik je třeba. Kratší úvod se píše prakticky sám, závěr vyplyne z rozhovoru. Otázek se nabízí nespočet, stačí vybrat ty nejzajímavější a ještě jich spoustu vyřadíme. Rozhovor je snadná a ohromě vděčná práce. Vůbec nejlepší na něm pak je, že nemusíme zápasit s leností a odsunovat termín. Zpovídanému napíšeme sovu, a jelikož se můžeme zcela podřídit jeho časovým možnostem, určí datum i hodinu on, což nás v pravý čas donutí vrhnout se do práce. Schůzka u Rosmerty pak probíhá svižně, navíc je zdejší zavírací doba víc než dostatečná.

X

Špatný výběr dotazovaného a článek se rovnou může hodit do krbu. Málokdy redaktoři zvládají pravidla rozhovoru tak, aby zaujali alespoň třetinu čtenářů. Jen málokterý z nich umí napsat tak dech beroucí titulek, že strhne lavinu. Při tvorbě rozhovoru to také není žádný med. Vymyslet otázky je zlo téměř bolestivé a domluvit termín s nám vybraným člověkem je horší než alergická vyrážka. Když se konečně podaří domluvit termín setkání u Rosmerty, dorazí jak redaktor, tak dotazovaný v takovém stavu, že by je Rosmerta nejradši hned vyprovodila. Nehledě na nakudrlinkované úsměvy, které kolem sebe hází společně s přemrštěnými lichotkami. Úvod se samozřejmě nechává až na klid v redakci a hned jsou vytaseny otázky největšího kalibru. Redaktor pak čeká, až se dotyčný vymluví, a sám poroučí u Rosmerty jeden drink za druhým a sem tam to zají něčím dobrým. Po několika hodinovém rozhovoru se oba uctivě rozloučí, naškrábané odpovědi jsou strčeny do kapsy a rozhovor se napíše, až nebude co vydávat.

*

Pravopis

Naprosto jednoduchá věc, tenhle pravopis! Není k němu potřeba žádného přemýšlení, stačí pouze začít psát. Netřeba dávat pozor na písmenka nebo čárky, protože nikdo nemůže být tak neznalý, aby měl něco špatně. Korektoři jsou v redakci spíše na ozdobu. Povětšinou stačí, aby vzali článek z hromady „A“ a přesunuli ho na hromadu „B“, která se povaluje na stole nejvyšším. Možná by bylo vhodné popřemýšlet, zda korektory nepřejmenovat na přehoďmory, bylo by to určitě potřebnější než umění opravování článků. Pravopis v redakci prostě ovládá každý a pravidla českého pravopisu jsou zde používána spíše jako humorná četba. Často jsou z této knihy předčítána slova a porovnávány s odbornou publikací, ve které se píše o pomyslných chybách. Smích, který se rozléhá široko daleko, se prolíná s kroucení hlavou a nechápavostí, že byl někdo tak hloupý, že poskytl materiál na takovou knihu.

X

I když se přemýšlí, a to těžce, ocitne se na papíře bezchybné slůvko jen náhodou. V zápalu inspirace je možno dopustit se i chib, které fizycky bolý. Skutečně špičkový redaktor navíc dávno opustil sprofanovou kategorii í a ypsilonů, oblast pro chybopisné břýdili, a pouští se do chyb sofsfistikovanějších, například se mu podaří napsat slůvko sofistikovanějších až na druhý pokus. Zvládá li bezpečně překlepy i a složitá slova vrhne se s vervou sobě vlastní na pomlčky a čárky což korektoři milují protože existují v podstatě jen dva způsoby jak čárky používat, a to, buď jich psát příliš málo, nebo, příliš moc, v každém případě, ovšem, že, nehrozí, psát čárek množství odpovídající a, trefit se jimi na správná místa. No a na konec slovosled. Jen o pět procent nepřesnější je kolikrát ta metoda, že redaktor rozstříhá konkurence výtisk a nastříhaná slova nahází na papír jak se jemu zlíbí. K tomu máme příliš mnoho tvarů slov a vůbec, vyjadřovat se písmem je strašlivě složitá věc!

***

I když je život redaktora ideální, pohodlný a příjemný jen teoreticky, zatímco v praxi je pravým peklem na zemi a většina východisek z něj udržuje při životě řemeslo hrobnické, v podstatě je životem krásným a návykovým. Je totiž třeba mít neustále na paměti, že po každé zničené iluzi přijde krátké období nadšeného očekávání, že se věci změní a konečně bude jednou praxe sledovat svůj teoretický předobraz. Nebude. Nikdy. Ani náznakem. Ale naděje na okamžik zahoří pokaždé!

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář