Pár moudrých slov z brků safírových
Je proto s podivem, že jej pak k činnosti v této kouzelné místnosti provoněné inkoustem donutí, až na výjimky, jen větší nátlak a hrubší násilí. I já, jakožto začínající redaktor, sice geniální ale přeci jen maličko lenivější, zažil chvíle, kdy nebylo jiné cesty jak se domoci článku. O to víc jsem se pak těšil z nových obzorů, které sliboval post zástupce šéfredaktorky. Přece jen, i takový lidumil, člověk, který nejde nikdy daleko pro slůvko chvály a na každém vidí jen to nejlepší, neodolá možnosti zprotivit se své povaze a čas od času, je-li to pro blaho žurnalistiky nutné, někoho lehce přizabít. Každá redakce je pro tento účel bohatě vybavena. Jakožto kancelář obsahuje celou řadu ostrých předmětů, nožem na dopisy počínaje a promluvou o konkurenci konče. Stejně tak předmětů tupých, udeřit se dá lecčím, i redaktorem, když na to přijde. V neposlední řadě lze topit v inkoustu. Bylo se věru na co těšit. Po nástupu do funkce ovšem přišlo rozčarování nevídaných rozměrů. V Corvinu Declaratio nejen že nevlastníme nůž na dopisy a o konkurenci se vyjadřujeme jen v superlativech… Ale především v něm není k nalezení jediná tupá bytost, i kliku u dveří máme někdy až moc chytrou, a co je nejhorší – modré redaktory nebylo nikdy třeba nutit do práce násilím. Dočista se vymykají normálu.
Ach ano, když si na tvé začátky vzpomenu, musím se smát. Tys byl takový ten výkvět, co chce být všude ozdobou, ale prstíčkem nehnout. Ale víš ty co? Tvá pověst ti to trošku pokazila. Věděla jsem, jak šikovný a nápaditý jsi, a bylo mi jasné, že tě nesmím nechat ladem. Proto jsem se ti jako správná šéfredaktorka snažila vetřít pod kůži, zjistit tvé slabiny a naopak i tvé velké zbraně, abych mohla časem říci: „Ty budeš můj zástupce!“ A vidíš? Povedlo se mi to, práce v Corvinu si tě našla a získala na svou stranu takovým stylem, že bys tomu tehdy určitě nevěřil. Víš, co ti řeknu? Já se ti vlastně ani nedivím, že jsi podlehl. Kdo by modré redakci a půvabné šéfredaktorce nepodlehl? No nemám pravdu? Redakce, ve které neustále voní krom inkoustu i horká čokoláda a sušenky, ač sem tam trochu temnější, přece stojí za trochu té námahy. Rozhodně s tebou musím souhlasit, máme opravdu skvělé redaktory, kteří, i když sem tam trochu zaspí, se vždy probudí a do vydání ze sebe vyždímají maximum, které opět potvrdí jejich prestiž a um v oboru redaktorském. Aby taky ne, když pokolení modrých redaktorů sahá v minulosti k takovým hvězdám hradního tisku, že by byla hanba nesnažit se o podobnou dráhu safírového pisálka. A ti, jež si za svou práci ještě vyslouží držení safírového brku a jsou schopni udržet si ho nějaký ten čas, jsou hodni podobné cti, která se dostává těm největším z největších!
Přesně tak. Právě tato slova šéfredaktorky jsou dalším důkazem další podivnosti, kterou modře píšící duše trpí. Těžko mezi nimi hledat někoho, kdo by se nepopral s možností pokračovat v tradici hvězdných ikon hradního redaktorství s vervou a vydáním toho nejlepšího, co v sobě uprostřed novinářského zápalu najde. I se svými rozmary a mnohdy slabší alergií na stíhání termínů, která redakci postihuje s dech beroucí pravidelností, došlo nakonec vždy k situaci, kdy mohla být za redaktorův výkon vstrčena do ohně ruka, nikoli onen výkon či snad dokonce sám redaktor. Je to nenahraditelný pocit, mít v redakci zástup spolehlivých redaktorů, pocit překvapivě vzácný. Že totiž není pocitem samozřejmým, si v modré redakci neuvědomíte. Lze v ní zažít nedostatek a i v ní se někdy usíná, až je z toho s blížícím se termínem úzko, ale sotva přistane na stole čtenáře první výtisk, stíny pochybností jsou ty tam. Řeklo by se, ideální stav. Ovšem není tomu tak, chtějí-li, a oni chtějí a umí, jsou modří redaktoři ještě dál. Jako by nestačilo pracovat k spokojenosti a nepřetrženým nervům šéfredaktorky, nezřídka je redaktorstvo přistihnuto, jak podle a zákeřně svým uměním učí, vzdělává a motivuje své vedení. Což je, pochopitelně, práce neplacená.
Neplacená, samozřejmě. Přece jen, redakce není učebna, kde by studenti platili svým profesorům za vědomosti a moudra, a je jedno, kdo je zrovna v pozici toho studenta. Protože nejen, že redaktoři sbírají znalosti od svého šéfredaktora či jeho zástupce, mnohdy je to i naopak, tedy že se vedení učí právě od svých redaktorů. Je tomu tak, poznání si u nás dáváme navzájem a nejen to. Vezměte si sami sebe, kdy sedíte v redakci, a nic vás nenapadá, žádná múza nepřichází. Po chvíli nad tím mávnete ruku s tím, že určitě nebude chybět ten váš článek, protože ostatní něco napíšou. Ale běda! Uzávěrka je u konce, články nikde, jen v pomyslné myslánce leží několikero mávnutí rukou… Vedení pak zbudou jenom oči pro pláč a další práce navíc, kdy musí oběhnout všechny redaktory a prosit je na kolenou o článek, aby prestiž časopisu neutrpěla. Tím tedy chci říct jen to, že vaší redaktorskou pílí je živo celé vedení a je jen na vás, zda ho potěšíte, či planými sliby zarmoutíte. Je sice hezké spoléhat na ostatní, avšak překonání sebe sama či nedostatků múzy a k tomu jako bonus potěšení vedení - to je k nezaplacení!
Nemůžu říci, že se toto v naší modré redakci nikdy nestane, ale i tak jsem hrdá na to, že je více chvil, kdy nás vy, redaktoři, potěšíte krásnými a velmi vzácnými články, než těch prázdných míst při mávnutí rukou.
A jak jistě bystří redaktoři z moudrých slov své šéfredaktorky tuší, tento dlouhý text je jednoduchým přáním a poselstvím. Není to, a v Corvinu Declaratio zejména, jen umění napsat dokonalý článek a zavázat si oko i duši čtenářů, co dělá redaktora redaktorem s velkým R a inkoustem místo krve. Je to též píle a ochota obětovat to nejlepší ze sebe samého nejen v prospěch svůj, ale v proměnu redakce v místo, které naplňuje životy ostatních. Být redaktorem je práce pro potěchu čtenářů, ale poslání pro každého modrého kolegu, být inspirací a skutečným střípkem mozaiky, z které se každým číslem skládá dokonalý časopis. Být součástí redakce, kde je každý kámen kamenem základním. Mějte, milí modří redaktoři, na paměti, že právě takovými vás každý soudný člověk musel vždy shledávat a právě díky tomu je Corvinus tím, čím je. Je to nesmírně zodpovědná vlastnost, zodpovědná ke svému okolí ale i k sobě samotným. Tím důležitější však je, a proto ji v sobě vždy pěstujte a nenechte ji vyprchat.
Na konec snad ještě pár slov. Být střípkem mozaiky Corvina Declaratio znamená být součástí něčeho, co se skví na výsluní hradního čtiva. Je to místo, kde se možné mění v nemožné a nemožné zase v možné, ale… ale především je to místo, kde táhneme za jeden provaz a hledáme správnou cestu, která nám přinese nejen skvělé vydání, ale především zábavu a dobrý pocit z odvedené práce. Takto vznikají i ta největší přátelství; stačí chytit stejný konec lana a společně táhnout správným směrem a i pouhým potáhnutím vytvořit dílo nevídané, skvostné a jedinečné. Pamatujte, že ve spolupráci je síla nesmírná, stříbřitá. Je nám velkou ctí, že zde zůstává spousta z těch, kteří vše, co zde bylo řečeno, chápou a berou si to k srdci. Zůstaňte tedy těmi, kdož vidí Corvina Declaratio jako onen pomyslný provaz, a postarejte se, aby na žádný, byť sebemenší článek, zprávičku, patrolu či celé vydání nikdo nezapomněl. Tak se zapíšete do dějin pomyslného nebe a vaše snaha bude po zásluze odměněna.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Corvinus DeclaratioVydáno:
+už se nezmůže na slova, jenom se usmívá a pokyvuje hlavou+Helenia | 02. 02. 2014