Učíme se hádat I.: Teorie

S dnešním světem to jde od deseti k pěti. Lidé jsou vůči sobě navzájem nevrlí, nerudní až přímo zlí. Málo a špatně! S tímto třídílným, ale přesto velmi stručným, pozastavením nad problematikou hádek, pří a rozepří, můžeme neutěšenou situaci zlepšit a navrátit mezi kouzelnickou společnost ona tolik potřebná jablka svárů a objasnit, jak se při této důležité činnosti nedopouštět chyb.

Je to tak, vážené kouzelnictvo. Dnes a denně to můžeme pozorovat všude kolem sebe. Není rohu, za kterým by se neukrýval alespoň pokus o smířlivost, náznak laskavého slůvka či dokonce, až tak hluboko jsme klesli, i špetka dobrodiní. Je to smutná a neutěšená doba, kdy půtky ztrácí na četnosti, nenávist se krčí v koutě a zášť pomalu začíná být neznámým slovem. Lidé se nám smiřují, nebrojí jeden proti druhému. Málo je plivání jedovatých slin, zřídkakdy uslyšíte někoho zlořečit, pomluvám jako by snad odzvonilo. A vzpomeňte, kdy naposled kdo z vás zakopl o urážku? Sotva třikrát za den, mnozí ani to ne, že? Skandální!

Tímto politováníhodným nešvarem trpí zejména diskuze u bohatého výběru hradního čtiva. Dříve slavná bitevní pole, dějiště plamenných a nekonečných dialogů, dnes zejí prázdnotou. Byť náleží všechna čest výjimkám, většina novinářských výtvorů je hádkou netknuta. Znovu a znovu jsou jejich autoři zklamáváni, je jim upíráno těšit se z čilého života pod vlastní prací. K tomu pak strádá široké hradní publikum, čtenářstvo lačnící po rozepři vedené až na samou hranici únosnosti, po nerozsouditelné hádce plné přetékajících nervů. Je načase s touto nepěknou praxí něco udělat a navrátit hádkám v komentářích hradních novin a časopisů ztracený věhlas a lesk.

*

Nejprve krátkou osu. Problematiku hádek probereme důkladně, tedy na tři části.

Zde, v části první, se budeme zabývat teorii, úvodem do problému, důležitými body, myšlenkami a vůbec vším, co je třeba vědět, než přikročíme k praxi.

Té se bude cele věnovat část druhá. Jak hádku započít, jak ji vést a jak ji ukončit, právě to a mnohem více bude její zajímavou, ale především nadmíru užitečnou náplní.

Volným přechodem do části třetí se pak dostaneme k praxi nezúčastněné. Zde se dozvíme, jak hádku přiživovat či propagovat. Pro úplně nezúčastněné pak probereme, kterak hádku číst a vstřebávat.

Pevně věřím, že společnými silami zavedeme do novinových komentářů onen dávno zapomenutý čilý ruch, který nás všechny tolik těšil a kvůli kterému stálo vždy za to do hradních plátků nahlédnout. Především by však mělo být našim cílem započít hádky kvalitní a správně odváděné.

*

Začneme tedy tím, jak chápeme hádku. Důležité je neplést si hádku či rozepři s dialogem. Hádka má s dialogem podobnou tak akorát formu, a ještě ne vždycky. Dialog je pouhým primitivním výčtem myšlenek, vyprodukovaných na základě předchozí myšlenky vedlemluvícího diskutéra. S trochou snahy jej svede i pár papoušků a je evidentní, že slouží jen coby výplň bezprizorního času mezi hádkami. Dialog, ne papoušci. K jeho úspěšnému vedení nám stačí prosté rozmlouvání na různá témata, často témata naprosto nezajímavá a podružná, v němž nedochází k vypjatým, napínavým nebo pozoruhodným momentům. Dojdeme-li dialogem nějakého cíle, nezřídka je cílem smír, pochopení či vysvětlení, zkrátka marnivosti dnešní zkažené a rozmazlené doby.

Až hádka je skutečným požitkem rozmlouvajícího. Hádka se vyznačuje ostrými slovy, urážkami, sarkasmem, úsečnou a útočnou řečí, horlivostí, neústupností. Ujímá se v ní tvrdohlavost, pracuje se zde s demagogií (umění přesvědčit kohokoli o čemkoli kdykoli a jakkoli, pozn.r.), s osočováním, s dovedně provedenou lží, přetvářkou, s náhlou i dočasnou ztrátou paměti, s mlžením, zaváděním, odváděním, podváděním, rozváděním, s teplotou hlavy, s vykřičníky a s nepříjemnými otázkami. Dále pak nesmí v hádce chybět rozčilení, přezíravost, podlézání, podrážení nebo zrazování přátel. A to vůbec nejdůležitější – chytání za slovo a kroucení významů! Je toho mnohem víc, i na stručném výčtu je však jistě poznat zásadní rozdíl mezi směšně jednoduchým dialogem a sofistikovaným uměním hádky.

Mějme na paměti, že zatímco šikovný člověk dovede původní diskuzi proměnit v hádku, naopak tento princip nefunguje. Hádka proměněná v diskuzi již není hádkou, je zdiskreditována smířlivými tóny chorobného dialogu a není již více hádkou, nýbrž strašlivým selháním diskutujících. Máte-li strach, že od sebe nedovedete dost dobře hádku a dialog rozeznat, pak existuje poměrně jednoduchá metoda, téměř vždy účinná: Hádka zpravidla nekončí. Snaha mít poslední slovo je vlastní právě účastníkům hádky, nikoli trapným šumařům dialogu. Zatímco dialog končí rozloučením, smírem, dohodou, zkrátka nějakým uchopitelným závěrem, hádka nikoli. Hádka končí vyčerpáním nebo nedostatkem času tolika diskutujících stran, že poslední zbylou omrzí samomluva.

*

Čím je hádka užitečná a prospěšná

Prakticky vším. Hádka je živou vodou hradního života. Bez hádky je hradní život nudný, strnulý a vysychá. Předně je hádka důležitá pro chod toho kterého plátku, v němž je vedena. O plátku se mluví, všichni do něj nakukují, šéfredaktor je stíhán nálety sov a tedy čile pracující, redaktor je na větvi z hemžení pod svými řádky. Mimo to je správná hádka prospěšná i ostatním redakcím – nejednou pocítí konkurence potřebu reagovat či alespoň něčemu poskytnout prostor a novinářský trh je hned o něco plnější.

Pro zúčastněné je hádka výtečným sítem, dle kterého lze snadno a rychle rozdělit obyvatele na oblíbené a opovrhované. To usnadní řadu pozdějších situací. Například uzavírání přátelství, diskuze v síni, spolupráci a podobně. Vytvoří to jasně a zřetelný okruh lidí vhodnýh k pomluvám. Víme-li o někom, že je našim věrným soupeřem v rozličných hádkách, můžeme si udělat názor na jeho činy ihned v pohodlí a klidu a není třeba zbytečně čekat, až k činům dojde.

Lidé, kteří se hádky neúčastní přímo, mohou těžit z většiny předchozích výhod i pouhým pozorováním. Neocenitelné jsou hádky též pro nováčky. I letmým pohledem do časopiseckých komentářů jasně vidí, která kolej je v hádkách nejaktivnější, a tedy nejúspěšnější a nejobratnější. Zkrátka nejvhodnější pro život mladého kouzelníka, jednodušeji řečeno modrá.

*

Podhoubí

Hádka potřebuje kvalitní základ a místo, zejména místo, na kterém bude probíhat. Místo vzniku nemusí být nutně důležité, náš hrad je ovšem uzpůsoben tak, že obě místa jedním jsou. Pakliže je zde nejčastěji coby vhodné místo, kterým se budeme též nejvíce zabývat, prostor pod či vedle článků z hradních periodik, neznamená to, že by měla být jiná místa upozaděna. Pravda, vhodnější jsou místa stálá. Hádka z Velké síně či ošetřovny brzy upadne v zapomnění. Hradní vývěska, kabinety profesorů, kolejní či zasedací místnosti jsou pochopitelně vhodnější. I od nich má ovšem naneštěstí klíče pan zástupce ředitele školy. Úplnou nesmazatelnost hádky tak může být potřeba zajistit úplatkem. Zde je vhodné, aby se na úplatek složily všechny rozhádané strany, neboť je především v jejich zájmu, aby byla hádka uchována pro budoucí generace malých nervních diskutérů, lačnících po moudrosti a zkušenostech ostřílených půtkařů.

Druhým důležitým aspektem místa je dostupnost. Pohádáme-li se v kolejní síni, mají k naší hádce odepřen přístup celé tři čtvrtiny hradu a profesorstvo. Velmi nevychované, urážlivé a bezohledné je hádat se ve sborovně. Nebojme se říct, že je to až nedospělé a nehodné pedagogického sboru. V případě sborovny jde o hádku nepřístupnou drtivé většině hradu a jen zřídkakdy se podaří, aby tamní rozepře opustila stěny tajemného profesorského sálu. Hádat se v zasedacích místnostech kolejí je pak už vyloženě trapné, neboť do nich nevidí prakticky nikdo. O komnatách studentské rady nemluvě.

Dále, věc možná nejdůležitější – svár. Místo vhodné pro hádku musí disponovat myšlenkou, která hádku zažehne. To samozřejmě splňují prakticky všechna místa, některá ovšem méně než jiná. I zde je patrná nevýhoda nestálých míst, neboť výbušná věta snadno zapadne a hrozí, že si jí nikdo nestačí všimnout.

Jak je vidět, právě komentáře článků se jeví ve všech kategoriích jako zdaleka nejvhodnější. Jsou to místa vesměs stálá, jen zřídka podléhají lehké cenzuře a hájíte-li navíc zájmy toho kterého časopisu, je riziko smazání sníženo na minimum. Mimo to, časopisy jsou vedeny chudými šéfredaktory. Ty lze uplatit snáz než zástupce ředitele. Dále pak jde o místa naprosto a dokonale přístupná úplně všem, a to i mimohradním. V tomto nemají na hradě konkurenci. Poslední bod pak splňují beze zbytku, nejen že požívají výhod míst běžných, jako je Velká síň nebo zasedací místnost, navíc těchto výhod požívají pod nejryzejším ztělesněním myšlenky, často myšlenky konfliktní, tedy pod novinovým článkem. Přímo tam, kde může být mnohé oznámeno, shrnuto, připomenuto či rýpnuto.

*

Naučme se podepisovat

Přesto, že komentáře pod články dovolují zachovat kápi anonymity, je naprosto nepřípustné a nemravné neužívat v hádce vlastní jméno! Bez vlastního podpisu postrádá hádka výše popsané výhody. V některých kouzelnických zemích dodnes platí zákon, dle nějž může být člověk neužívající v hádce vlastního jména utlučen, a to nejen argumenty. Mějme tedy úctu ke svým protivníkům, dejme jim vždy poznat, proti komu stojí a jak moc se mají bát! Především však mějme úctu k sobě samým a nedopusťme, aby při naší brilantně a příkladně vedené rozepři nebylo důkazu o autorství. Později, až se naučíme pracovat s osobní rovinou a užívat promyšlených úderů pod pás, budeme jména potřebovat. Celá řada sofistikovaných postupů je při hádání založena na znalosti urážené osoby. Všichni by tedy měli pochopit, že neuvedením jména ničeho nedosáhnou. Akorát pokazí ostatním požitek z prohádaného večera.

To všechno pak úzce souvisí s neústupností. Za vyřčeným příspěvkem do hádky si je třeba pevně a neoblomně stát. Ustupování nepřipadá v úvahu. Kdokoli během hádky ustoupí, sleví ze svých argumentů či se dopustí jakéhokoli podobného zvěrstva, je shozen v očích hádavé veřejnosti, zdiskreditován, znemožněn a často i zasypán skrytým posměchem. V některých kouzelnických zemích dodnes platí zákon, dle nějž může být člověk ustupující z hádky utlučen!

A na konec, vždy musíme počítat s tím, že se hádka zvrtne. Kdo by chtěl být pohřben jako neznámý hrdina, že ano.

*

Má hádka cenu?

Vždycky!

*

Kdy se hádat

Hádat se můžeme kdykoli. Nejlépe se hádkám daří ve večerních hodinách, kdy mají všichni dost času, protože odpočívají po dopoledním, a někdy i odpoledním, předstírání, že čas nemají. Nezřídka se hádka protáhne do pozdních nočních hodin. Vše ovšem záleží na rozpoložení hádajících a na tom, kolik jsou ochotni kvalitní hádce obětovat. Ideálně by měli obětovat všechno, včetně spánku. Profesionál je schopen po dobu jednoho měsíce spát jen 4 hodiny týdně, aby stačil hlídat průběh hádky a neriskovat zbytečné prostoje. Často se ovšem musíme řídit zásadou lepší aspoň něco, než nic. Hádky v novinových komentářích mohou probíhat pomalu a táhnout se celé dny či týdny. Je-li taková hádka vedena skutečně odborně, nedochází ani při vleklém trvání k unudění publika. Vždy je ovšem lepší co možná největší svižnost. Víc se toho stihne.

*

Škůdci a rozvraceči

Teorie se nám pomalu chýlí k závěru, nejde ovšem nezmínit i tuto důležitou skutečnost. Jsou mezi námi, a je to neštěstí, i lidé trpící chorobnou smířlivostí. Ano, není výjimkou, že nám do příkladně vedené hádky zasáhne vetřelec, mírotvůrce odhodlaný zmírnit vášně, uklidnit rozhádané a přímět je k rozumnému ukončení hádky. Tyto lidi je třeba velmi důrazně odehnat, a to okamžitě! Zahryznou-li se jednou do naší hádky, už se jí nepustí. Jsou vytrvalí, všehoschopní, odhodlaní a myslí, že mají pravdu. Myslí si to pochopitelně špatně. Budou rozvracet hádku nespočtem pokleslých metod. Neštítí se například říkat pravdu. Mnozí bývají objektivní a ani se za to nestydí. Je-li nejhůř, neváhají použít i lichotku! Pokoušejí se do hádky zapojit nestrannost a podobně nemravné způsoby. V krajních mezích se lze setkat také s tím, že tito nepřející zlotřilci sáhnou po rozumných argumentech.

Jediná obrana zní – okamžitě vyhnat! V žádném případě se s nimi nepouštějme do křížku, neovládáme-li už umění hádky na takové úrovni, aby nebyla rozpravou se škůdcem poškozena. Pochopitelně pro pravého mistra dohadů není problém udržet naprosto neplodnou hádku i za vytrvalých útoků jednoho až dvanácti fanatických ochránců míru. Tento výkon jej ovšem naprosto vyčerpá. Pro běžně hádavého člověka je mnohem lepší variantou škůdce ignorovat. Pamatujme, že jejich odhodlání nezná mezí a stejně jako my ovládáme umění hádku zapříst a vést, oni se neustále pokoutně a bez uzardění zdokonalují v umění hádku pohřbít. Je třeba být ve střehu a nedat jim šanci. Máme jich na hradě skutečně spoustu. Nejmenovanou, i když by velice snadno jmenovaná být mohla.

***

Závěrem první části jen připomínám, jak důležité a přínosné hádky pro náš kouzelnický svět jsou. Samotná jejich existence ovšem nestačí. Hádky musí být vedeny správně, procítěně, zodpovědně. Nesmíme se v nich dopouštět chyb, protože chyby hádky znehodnocují. Ovládnout umění dohadů není snadné, úsilí vynaložené do zlepšení svých schopností však nikdy nepřijde vniveč. Vždyť to, co umíme, nám nikdo nikdy nevezme. Smířlivost nemá budoucnost, svět patří rozepřím a jen hádky mají smysl, jen v nich se můžeme najít!

Věděla to i čtveřice pradávných, mocných kouzelníků. Smír, klid a souznění je tolik ničilo a takovým způsobem udolávalo, že si museli založit kouzelnickou školu, aby se měli kvůli čemu rozhádat.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář