Seznámení s porotci: Matthew Whitecrow
Prah světa kouzel překročil poprvé v roce 2006, a protože se narodil jako správný rozumbrada, oblékl rovnou hábit fialový a započal slibnou kariéru profesora. Po zahraničních cestách, odkud se se svými rodiči vrátil v lednu 2011, se jakožto elementový mistr pustil do výuky Živlové magie. Později si do repertoáru přiřadil ještě Lékouzelnictví a v létě 2011 rozšířil svůj šatník a na ramínko si pověsil hábit hradního zdravotníka (jak mu sedí ženská velikost po madame Leti, dosud není známo).
Pro svou aktivitu a péči o hradní zdraví a atmosféru není divu, že jej v lednu 2012, již rok po návratu na Hogwarts, přijal Mrzimor do svých řad jako nového kolejního ředitele. Funkční období tří školních let strávil ve šťastné společnosti jezevců a černobílý kožich Helžin si věrně pročesává až do dnešní doby.
Jelikož jde o muže dbajícího na své zdraví, a to včetně zdraví duševního, není jistě překvapením, že fialový sbor po pěti školních letech opustil a užívá profesorského důchodu. Přesto nejde o zdědkovatělou fosílii. Matthew má pro strach uděláno a udržuje se svěží a mlád i díky svému příbytku: nastěhoval se totiž do Srubu na kraji lesa. Ano, do TOHO Srubu, který nejen že je obklopen lesními démony a bubáky, ale také je údajně osídlen duchem předchozího majitele - vlkodlaka Johna Werewolfa. Když jsme zašli za realitním agentem Godrikova Dolu, poplácal se po prsou, že nemovitost prodal, aniž by musel šidit. Jakmile totiž přiznal, že v chajdě straší, Matthew nadšeně zaryčel a skočil ještě v botách do postele, odkud ho agent k podpisu smlouvy vylákal jen na voňavý Matcha čaj.
Nepředstavujte si tedy žádného pohádkového dědečka, který bafá na zápraží z dýmky a splní každému pěknému děvčeti tři přání. Ačkoli jde o úspěšného muže, na kterého si myslí nejedna sukně, Matthew již takříkajíc „není na trhu k mání“. Lesní zvěř ho totiž přitahuje i v intimním životě - letos v lednu se oženil s divokou a temperamentní lesnicí
Monny von Schatz. A třebaže mu novomanželka před svou cestu do mrazivých krajin připnula na kotník majetnickou kouli, zvenčí se těžko odhaduje, kdo koho v tomto svazku skutečně krotí. Nejpravděpodobnější teorií je, že oba rodiče podrobuje vysoké drezúře jejich oprsklá ratolest Mamona von Schatzcrow, která již v únoru nastoupila ke studiu v havraspárské koleji a dle našich informací vysává na měsíční bázi maminčino konto a tatínka ždíme, co jí pařáty stačí.
V současnosti Matthew vykonává svou lékouzelnickou profesi, kde se údajně cítí nevytížen. Snaží se to nenápadně řešit tím, že studenty ponouká k předávkování lektvary v apatyce nebo že, jak vyplynulo z našeho rozhovoru, „omylem“ přivozuje úrazy potenciálním pacientům. Inu, zoufalé časy vyzývají k zoufalým činům. Když tedy zrovna netruchlí nad zdravím kypícími hradními obyvateli, věnuje se Matthew Whitecrow nové řeholi, té nejvyšší: čarostavitelství. Před několika týdny nastoupil do služeb hradu Hogwarts a pomáhá držet jeho základy pohromadě.
My jsme se s Mattem sešli nad sklenkou ibiškového dryáku před pyramidou v Egyptě, kde právě tráví svou dovolenou - Ramsesův orienťák. Vypadal bodře, opáleně a naducaně a skvěle voněl, takže silně pochybuji o tom, že na tvrdé disciplíně inzerované C. A. Partem je něco pravdy. Pojďte s námi vyzvědět, proč by Matthew strčil všechny Sedmibojaře do kapsy, jaké má veselé historky z natáčení a čím si maže zadek!
***
„NA LETÁČKU SEDMIBOJE JSEM SI ZAPOMNĚL PŘEČÍST, ŽE VĚČNÁ SLÁVA A BOHATSTVÍ SE TÝKAJÍ VÍTĚZE, NE POROTY.“
*
Corvinus Declaratio: Ó, Matte, dnes nějak pronikavě voníš. Čím to je?
Matthew: To ze mě voní dálky, a nebo možná Alpa. Mažu si ji pod kolena, když klečím v písku u pyramid a vzdávám hold starým králům.
*
Corvinus Declaratio: Pozoruhodné! Mazal jsi něčím i Sedmibojaře? Co vlastně soudí o Sedmiboji člověk, který ošetřuje následky sedmibojařských úkolů, zpřerážené hnáty, popraskané nervy a choré mysli?
Matthew: Sedmibojaři byli letos mazaní, už když se do klání hlásili. Takže jsem to měl prakticky bez práce. Čekal jsem alespoň nějaký menší zásah, kdy budu do Arény přivolán k vymknutému kotníku nebo třeba popáleninám... *na chvíli se odmlčí, když si představuje, jaké štěstí by ho v takovou chvíli zaplavilo, že konečně může zapojit svůj um v plné šíři*... čili nic takového se nakonec nestalo. Jediný incident, který jsem musel řešit, bylo to, když se jisté nejmenované fanynce z nejmenované koleje podařilo tak mocně zírat na to, jak jedna Sedmibojařka taví v jedné z disciplín baňky, až jí z toho jedno oko přestalo mrkat.
A to byla chvíle, na kterou jsem celou dobu marně čekal. Přiskočil jsem se svou brašnou, označenou významným rudým křížem, a jal se slečně oko rozmrkávat krouživými pohyby hůlky. Což by se mi bývalo povedlo mnohem dřív, kdybych ji omylem nedloubnul špičkou hůlky do toho druhého, zdravého oka, kteréžto jí začalo okamžitě ohromně natékat...
Abych to zkrátil, pacientka to přežila a díky nevysvětlitelné amnézii na nikoho z účastníků celé operace nebyla podána stížnost.
Ehm... abych se tedy dostal k hodnocení Sedmiboje. Po lékouzelnické stránce šlo o událost nepříliš náročnou, což se tedy nedá říci z pohledu porotce.
*
Corvinus Declaratio: *spráskne ruce* To volá po samostatném investigativním článku! „Zdravotník se cítí málo vytížen, vypichuje nebožákům bulvy!“ Pojďme ale k té náročnější pozici. Do role porotce jsi hupsl po hlavě. Co sis od porotcování sliboval?
Matthew: Letáček, který se mi dostal do rukou sliboval prestiž, věčnou slávu a bohatství. Ke konci Sedmiboje jsem zjistil, že to celé byla pravda, jenže v záhlaví letáčku jsem si zapomněl přečíst, že se to týká výherce, nikoliv porotců.
Jako porotce jsem se přihlásil hlavně proto, že jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to je, třímat v rukou osudy vyvolených sedmibojařů, stejně jako si udělat přehled o tom, na jaké úrovni jsou v současnosti literárně i jinak kreativní kvality naší kouzelnické mládeže. Což se mi, myslím, obojí docela dobře podařilo.
*
„ŽÁDNÉ VYPRACOVÁNÍ SEDMIBOJE NEBYLO TAK ŠPATNÉ, ABY SI ZASLOUŽILO JEDNU HVĚZDU.“
*
Corvinus Declaratio: Vydřiduši, ta organizace! A k čemupak ses dobádal? *uculí se* Užíval sis roli mocného osudodárce? A jak na tom je naše mládež?
Matthew: Zjistil jsem, že na tom nejsou vůbec tak špatně, jak se o nich klevetí v dlouhých frontách u přepážky pro přiznání magických přestupků na Ministerstvu kouzel. Stejně jako my kdysi, jsou i naši mladí kouzelnící velice schopní a mnohdy jsem byl u vypracování svědkem toho, že z prakticky jasného a jednoznačného zadání je možné vyčarovat obdivuhodné věci, které by mě ani ve snu nenapadly. A to je podle mě tím pravým kořením Sedmiboje. To, že každý účastník je jedinečný a taková jsou i jeho vypracování.
Sedmiboj a všechno s ním spojené bylo velmi intenzivní. Ať už to bylo v pozitivním slova smyslu, kdy si člověk užíval příval nové inspirace sepsané na pergamenech, kde inkoust ještě ani nestihl zaschnout, tak i v tom méně pozitivním, kdy jsem bědoval nad délkou vypracování jedné, či dvou úloh, která se navíc násobila počtem zbývajících účastníků. *usměje se*
*
Corvinus Declaratio: Byly pro tebe tyto mnohapalcové úkoly nejnáročnějším článkem Sedmiboje? Nebo jsi zažil ještě nějakou více horkou chvilku? *rozhlédne se a ztiší hlas* Usnul jsi třeba někdy při hodnocení?
Matthew: Rozhodně šlo o nejkrizovější část, co se týče udržení plné koncentrace, ve které jsem kdesi v dálce zahlédl své limity, ale ještě to nebylo tak blízko, abych je musel překračovat. Ale pak tu byl další problém, se kterým jsem se setkával prakticky každé soutěžní kolo. Kdo bude mít ten nejnižší počet hvězd?
Určit si tři až čtyři nejlepší, kteří ode mě dostanou nejvíc hvězd, nebylo zase až tak těžké, ale čím víc jsem se blížil k té jedné, nebo později dvěma hvězdám, tím větší jsem řešil potíže s tím se rozhodnout. V mých očích totiž žádné vypracování během celého Sedmiboje nebylo tak špatné, aby si zasloužilo jen jednu hvězdu. Bohužel pravidla byla neúprosná a nakonec jsem vždycky musel tomu „nejslabšímu“ vypracování přisoudit nejnižší ohodnocení.
*
Corvinus Declaratio: Svízelná situace, to jistě. *protáhne obličej* Jak jsi ji řešil – co rozhodlo o tom, že někdo tu jednu hvězdu dostal a jiný ne?
Matthew: Ke konci mi zbývalo rozhodnout mezi dvěma nebo třemi vypracováními, která bylo nutné seřadit sestupně až k té jedné hvězdě. Jedno z nich bylo při
druhém čtení vždycky o malý krůček lepší než ta dvě zbývající, a zaujalo tak třetí místo od konce.
Ta dvě zbývající jsem pak prozkoumával co nejvíc do podrobna. Snažil jsem se zohlednit gramatiku, logiku věci, znalosti kouzelnické historie a další aspekty, které mi pomohly vytvořit si celkový obrázek. V hlavě jsem si za každý nedostatek strhával body, takže mi nakonec docela dobře vykrystalizovalo výsledné hodnocení. Vlastně to bylo tak, jako by ty dvě práce byly jediné, které se účastnily Sedmiboje, a měl jsem jen rozhodnout, která z nich je lepší a která horší.
*
„NEJLEPŠÍ DOJEM UDĚLALY ÚKOLY, KDE JSEM SI ŘEKL 'WOW, TOHLE BYCH SI RÁD PŘEČETL JEŠTĚ JEDNOU'.“
*
Corvinus Declaratio: To je perfektní systém! Snažil ses tedy v hodnocení všeobecně o jakýsi celostní přístup? Nebo bys dokázal vymezit, nač jsi ve vypracováních kladl hlavní zřetel, co pro tebe bylo důležité především? U porotců bývá zvykem, že někdo lpí hlavně na gramatice, někdo staví syrový nápad před formu zpracování, jiný to rád zase učesané. Měl jsi nějakou takovou slabost, něco, čím si tě Sedmibojař získal?
Matthew: Hlavní pro mě vždycky bylo to, jak jsem se cítil, když jsem poprvé četl dané vypracování. Byl to určitý soubor dojmů, které se ve mně spontánně objevovaly během čtení, aniž bych je nějak blíž rozebíral. Prostě jsem dočetl a hned jsem věděl: „Tohle je úžasné!“ nebo „Tohle tu už ale bylo tolikrát předtím...“
Tímhle způsobem jsem rozhodoval o prvních pozicích a zároveň si pomaličku dělal obrázek o tom, kdo se umístí na těch nižších příčkách. Nebylo potřeba zaměřovat se zvlášť na gramatiku, na nápad, originalitu, ... To všechno se mi při čtení dařilo po očku sledovat, aniž by mě to odvádělo od toho hlavního - jaký z toho mám celkově pocit?
Teprve když jsem si obsadil ta nejlepší místa, pustil jsem se kousek po kousku do hodnocení podle jednotlivých kritérií a doobsazoval ty zbývající příčky.
Co na mě jednoznačně udělalo dojem, bylo elegantní vypracování, které se četlo jedním dechem, nenutilo mě pozastavovat se nad nejasnostmi a zanechalo ve mně po přečtení ten pocit: „Wow, tak tohle bych si rád někdy přečetl ještě jednou.“
*
Corvinus Declaratio: *překotně škrábe brkem a pak zvážní* Než se přesuneme dál, vraťme se ještě k otázce, kterou jsi elegantně obešel. Jak to bylo s tím pochrupáváním? Nedal sis nad nějakým vypracováním šlofíka? *hrozně zle se zamračí*
Matthew: *neztrácí úsměv na tváři a s klidem odpovídá* To se mi naštěstí nestalo. Když už jsem měl pocit, že se nemůžu dál na čtení dostatečně soutředit, dal jsem si prostě pauzu a šel dělat něco jiného. Pak jsem se k hodnocení zase vrátil.
*
Corvinus Declaratio: Úkolem porotce je zachovat nestrannost. Objektivní být nemůžete a ani být nemáte, ale nestrannost je klíč. Přesto – rozpoznal jsi rukopisy jednotlivých Sedmibojařů?
Matthew: Bohužel se to párkrát stalo. Občas to bylo proto, že se soutěžící sami podepsali, což se brzy vyřešilo zdůrazněním tohoto pravidla. Jindy jsem to zase poznal podle stylu, který byl použitý u přiložené kresby nebo rukopisu.
Vždycky jsem se snažil přistupovat k vypracováním tak, jako by byla zcela anonymní, a tak jsem neváhal dát nízký počet hvězd soutěžícím, ke kterým mám jinak docela blízko, pokud si to opravdu zasloužili na základě nižší kvality práce.
Navíc jsem se při zveřejňování výsledků poměrně často pobavil tím, jak jsem si po celou dobu kola myslel, že vím, kdo za tím úkolem stojí, a nakonec se zjistilo, že to vypracoval někdo úplně jiný. Takže i kdybych chtěl úmyslně porušit pravidla a být mírnější na pár vybraných jedinců, tak bych se mohl dost často takhle napálit.
Myslím, že můžu hrdě říct, že jsem během Sedmiboje ani v jednom případě nezohlednil to, kdo vypracování odevzdal. *usměje se*
*
*
Corvinus Declaratio: To jistě potěší Gvendolin, pokud si ve svém napraném kalendáři najde čas na náš plátek! Jak se ti pod touto ministerskou ženštinou mimochodem pracovalo?
Matthew: Spolupracovalo se mi s ní dobře. Byla tu, když jsem ji potřeboval, a nebyla tu, když došlo k tomu nešťastnému incidentu s hůlkou a nateklým okem vášnivé fanynky...
Při každém setkání z ní čišela autorita, takže jsem si vždycky dvakrát rozmyslel, než jsem něco udělal, na něco se zeptal nebo něco odpověděl. Mám za to, že síla její osobnosti dopomohla k tomu, že Sedmiboj proběhl tak hladce, jak se to nakonec podařilo, a že po organizátorské stránce všechno zapadlo tak, jak se původně očekávalo.
*
„JEDNOU MI DO ARÉNY UPADLA SVAČINA.“
*
Corvinus Declaratio: Dobře si vás vycvičila... *nespokojeně mlaskne, že na Gven zase nemá žádné špeky* Nu a k porotcovské řeholi už jen poslední dotaz: nějaká veselá historka z natáčení vaší oblíbené reality show Sedmiboj? *natěšeně poposedne*
Matthew: *krátce se zamyslí, a pak spustí* Jednou mi do Arény upadla svačina. To jsem zrovna svačil, když došlo k rozhodujícímu zvratu a hrozilo, že tým modrých sedmibojařů předstihne ty žluté. Naklonil jsem se, abych líp viděl a v tom mi tam ten rohlík se slaninou prostě sletěl. Naštěstí se jednalo o starší kousek pečiva, a poněvadž byl gumovej jak kachnička pana řídícího, odrazil se v mžiku zpátky přibližně do stejné výšky, takže jsem ho mohl zase rychle čapnout a dojíst... Smutné na tom bylo, že slanina se mi už z Arény nazpět nevrátila, ale protože nebyl nikdo zraněn, rozhodl jsem se kvůli tomu průběh soutěže nepozastavovat. Kdo ví, jak dlouho bych ji tam pak dole hledal...
*
Corvinus Declaratio: *stydlivě odklidí následky smíchy poprskaného stolu* Dle našich informací jsi úspěšně absolvoval všech sedm praktických úloh, které jsou často trápením i pro řadu Sedmibojařů. Jaké byly pocity?
Matthew: Ono se to různě střídalo v závislosti na tom, jaké chyby a kolik jsem jich při plnění úkolů nasekal a hlavně taky podle toho, jak hloupé to byly omyly.
Takže jsem se cítil vítězně, skvěle, blaženě, excitovaně, ale taky trochu tupě, omezeně, přitrouble a zbídačeně. Jednou jsem se cítil taky nabubřele, ale to mi dlouho nevydrželo, poněvadž se později zjistilo, že jsem v dané disciplíně exceloval pouze proto, že jsem si špatně posunul výpis výsledků a zakryl si tak desítky obsazených pozic předemnou. *povzdychne si*
*
Corvinus Declaratio: No to je rozhodně nemilé! A který úkol se ti zamlouval nejvíce a který nejméně? Dovedeš si představit, že by ses jako student Sedmiboji upsal a zasoutěžil si?
Matthew: Nejvíc se mi líbilo vaření lektvarů a strategické rozmísťování stanů. Nejméně asi hádanky úplně na začátku, ale to bylo hlavně proto, že jsem si je kolikrát špatně přečetl, a než mi to došlo, tak jsem poztrácel zbytečně moc času.
Za mých mladých let jsem reprezentoval Akademii vnitřního rozvoje pro mladé a nadané kouzelnické učně v Thimpu (nechceš vidět ten akronym) v podobném klání, kde jsem zvítězil nad soupeři z Institutu čarodějných sil (původem z Argentiny), kdy jsem exceloval v hodu hořícím oštěpem do rozbouřených vod tamního jezera způsobem, jež zavdal podle vyprávění příčinu pozdějšího ustanovení házení žabek jakožto národního sportu po mnoho dalších desetiletí.
Domnívám se, že jsem si vítězné body získal především díky své píli a poctivému tréninku, na kterém jsem trávil prakticky veškerý svůj volný čas, který soupeřící družstvo promrhalo sledováním plytkých zápletek v nekonečných reprízách telenovely Cassablanca a hořící laso nevlastního syna Dona Juaneze.
*
Corvinus Declaratio: *má po tom výčtu nutkání se uctivě poklonit* Služebníček! Tak ještě, že jste Sedmibojařům nekonkuroval, Ó-Oštěpaři! *zakření se* Blížíme se ke konci výslechu, ale ještě se zeptám – na hradě se dlouhodobě debatuje o tom, zda jsou mezikolejní turnaje vítaným zpestřením, či zda by nebylo lepší je zrušit. Jak se k tomu stavíš ty?
Matthew: Rozhodně bych je nerušil. Pokud je povedeme ve správném duchu, mohou jedině prohloubit mezikolejní vztahy a posílit jednotný charakter naší školy. Chápu je jako oslavu kreativity, intelektu a vytrvalosti, do které vstupujeme jako jednotlivci spojení kolejní příslušností a odcházíme jako tým, který se svými výkony zapsal do hradních dějin.
*
Corvinus Declaratio: Moc hezky. Pověz nám, jaké jsou nyní tvé další plány na hradě, co tě čeká v nadcházejících měsících? Máš za sebou už nyní zářnou kariéru profesora, zdravotníka, kolejního ředitele Mrzimoru a nedávno jsi začal fušovat do řemesla kouzelnického stavitelství a nabral si na bedra pár stavebních kamenů Hogwarts. Kam tohle spěje?
Matthew: Do budoucna bych rád přesunul většinu své aktivity ve prospěch čarostavitelství. Přímým dopadem toho je fakt, že jsem se rozhodl již dále neučit, s výjimkou pár občasně vypsaných seminářů z oblasti Lékouzelnictví, které snad budou přínosné pro hradní obyvatelstvo.
Myslím, že má aktivita na hradě zůstane stejná, v některých sférách možná o trochu méně viditelná běžným zrakům, ale zato snad trvalejšího charakteru.
*
„MOJE ŽENA ZA MNOU STOJÍ PŘESNĚ V TÉ POZICI, VE KTERÉ JSEM JI TAM POSTAVIL.“
*
Corvinus Declaratio: Odpusť ten intimní dotaz, ale...
Proslýchá se, že za každým úspěšným mužem stojí žena. Co ty a tvoje choť? Nestalo se, že by... inu, vaše vztahy jaksi ochladly? (pozn. redakce: Monny Whitecrow již rok přebývá v zemi zvané Ledoland)
Matthew: Má žena za mnou stojí již delší dobu přesně v té samé pozici, ve které jsem ji tam postavil. *zakření se* Ledovým pohledem bdí nad naší rostoucí dcerou a přísně vyhlížejícím rampouchem pod nosem hrozí každému, kdo by se snad jen opovážil narušit idilickou povahu naší spořádaně fungující domácnosti. Naše vztahy tak i na bodu mrazu zůstávají stále vřelé a vroucné.
*
Corvinus Declaratio: Kdo by to byl řekl, že zrovna z Monny Whitecrow se po navlečení do chomoutu stane "kam ji postavíš, tam stojí". *cukají jí koutky* Nyní již opravdu na závěr - co bys vzkázal porotci Mattovi předtím, než byl Sedmiboj zahájen?
Matthew: *hluboce se zamyslí, a pak temným, zastřeným hlasem, doprovázeným tajemným posunkem ruky pronese* Střež se neuvážených činů, neboť ty by tě mohly přivést až na okraj propasti, ze které se ani ten nejgumovější rohlík už nikdy neodrazí zpátky... *celé to zakončí dramatickou pauzou, kterou narušuje pouze tichý šelest brašny, ve které hledá něco k zakousnutí*
*
„ZADEK SI MAŽU ALPOU.“
*
Corvinus Declaratio: *nechá dramatické poselství vyznít do ohlušujícího ticha* Matte, děkuji za velice produktivní a věru dlouhé klábosení. Doufám, že ti tu úplně neztrouchnivěl zadek, ale než se rozloučíme - kdyby přece jen, čím si ho namažeš? Určitě se to bude hodit i čtenářům, kteří se dostanou sem na konec.
Matthew: *ohlušující ticho rozčísne z brašny vytasená půllitrovka Alpy, která se redaktorce zahoupe před obličejem* Je to vynikající na různý druhy problémů, nechceš to taky zkusit? *nabídne*
*
Corvinus Declaratio: Ech... děkuji, můj zadek je spokojený, ale jsi velice laskav. Nech si pro sebe, ať máš dost! *škádlivě se zahihňá a zvedne se k odchodu* Děkuji a pěkné hajání v sarkofágu!
Matthew: Rádo se stalo. *odvíčkuje láhev a pomalým krokem s ní zmizí za prvním rohem, což se ovšem už jen velmi stěží dá tvrdit o uvolněném bylinném odéru, který se ho jen velmi neochotně zdráhá následovat*
***
Jak je patrné, dokud se chodbami hradu poline bylinný puch Alpy, můžeme v klidu spát, neboť bílá vrána je na příjmu. Přejeme Matthewovi, aby jen tak nevyčichl, užíval volna od náročného porotcování a vzpomínal na Sedmiboj stále v tak dobrém jako nyní. Nechť ho činnost na hradě naplňuje a hrad i jeho obyvatelé se těší dobrému zdraví.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Larrie LarstonováVydáno:
