Vytrvalostní psaní

Co za oblíbenou disciplínou havraspárských studentů stojí, odkud se vzala, proč zrovna u nich a proč se jí nezbaví? Kdo patří mezi přeborníky? To všechno, ale ještě mnohem víc, se nyní dozvíme. Račme tedy nahlédnout do tajů vytrvalostního psaní, do typické havraspárské neskromnosti projevu písemného.

Nejprve krátký obecný úvod, několik slov k disciplíně samotné. Rozvleklost, sáhodlouhost a rozlehlost textů vůbec má v kouzelnickém světě letitou tradici, má v něm své místo, svůj smysl. Je pro něj jednoduše neodmyslitelná. Vydejme se na okamžik po stopách nekonečnosti v kouzelnickém písemnictví a nejen v něm.

*

V prvním století našeho letopočtu byl svolán dnes již historiky opomíjený koncil kouzelnických učenců. Pro kouzelnický svět měl být koncilem nesmírně důležitým a směrodatným. Naneštěstí proslul coby jedno z nejtragičtějších setkání magických kapacit. Jeho přínos kouzelnictvu je dnes upozadňován jednoduše proto, že žádný nebyl. Z důležitých bodů programu, kterými bylo například standardizování zápisu magických receptur, neprošel schválením koncilu téměř žádný. Pro nás je zajímavý návrh vlivné skupiny písařů, kteří představili koncept nového měření psaného textu. Za novou jednotku délky navrhli trojskou unci, jednotku známou především díky vážení zlata. Svůj návrh podepřeli jednak tvrzením, že přesně jednu trojskou unci váží standardní rolička hustě z obou stran popsaného pergamu a míň toho stejně nikdo nepíše, dále pak domněnkou, že je text a vědění v něm obsažené minimálně stejně ryzí, jako ono zlato. Ne-li ještě ryzejší. Proti návrhu se ostře vyhranilo sdružení rytců (tehdy mnohem vlivnější než dnes), kteří byli nesmírně zběhlí ve znalostech jazyka a řemeslné práce, ale v počtech trpěli podstatně horším vzděláním a činilo by jim problém spočítat výsledky své práce v milionech.

O tom, že kouzelnické písemnictví trpělo nutkavou potřebou rozbíhat se do nevídaných délek, svědčí i další pokus zavést v tomto důležitém odvětví nové pořádky. Stalo se tak v dobách středověkých, krátce po vynálezu knihtisku a s tím souvisejících magických formulí, které tento moderní postup výroby knih pozvedl na ještě zajímavější úroveň. Lidé k tomu kompetentní navrhovali vyměnit tradiční jednotku délky textu, tedy palec, za mnohem praktičtější stopu. Byl to pokus o poznání úspěšnější. Do oficiálního zavedení a uznání kouzelnickou společností chyběl sotva příznačný krůček. Vše zhatil až jeden z nenasytných navrhovatelů, který se nechal neuváženě slyšet, že po stopě uvažuje o měření textu na lokte. Zvedla se vlna nevole. Jednak proto, že je loktů mnoho druhů. Mimo to se lidé obávali, že je od lokte jen kousek k sáhu, a to už mnohým přišlo jako délka poněkud přehnaná. Palce tedy přežily. Jak vidíme, do dnešních časů. Merlinužel.

Mimochodem, zmiňujeme-li Merlina, i největší kouzelník všech dob byl zastáncem textů dlouhých, pokud možno nekonečných. Nejeden ze svých spisů ve snaze dosáhnout patřičné délky nikdy nedokončil. V jednom z mnoha zápisků z jeho osobních deníků a poznámek se dobereme pasáže několikrát opakované, v níž lituje svého nepříjemně krátkého jména. Sám navrhnul několik lepších, delších jmen, kterými se čas od času pokoušel prezentovat před neznámými lidmi. Učinil tak naneštěstí ve věku, kdy již nebylo lidí, kteří by jej neznali.

Dalekosáhlost kouzelnického písemnictví má i svou pohnutější historii, do té ovšem nebudeme zabíhat. Byť jde o historii zajímavou. Nalezli bychom v ní například odpověď na otázku, proč dosahuje většina kouzelnické literatury tak úctyhodné tloušťky. Příčiny jsou dvě. Jednak kouzelnické knihy nesepisovali půsty a střídmostí stižení mniši, ale dobře krmení mágové a každý se chce se svých dílem co možná nejvíce ztotožnit. A krom toho, autory krátkých publikací veřejnost hojně vybíjela, neboť je vinila z plýtvání vzácným pergamenem. Ostatně, odtud tradice tvrdých, kovem a drahým kamením vykládaných knižních vazeb. Měkkou knihou kouzelníka neutlučeš. A utlučeš-li, uženeš si kýlu či knižní loket.

Vše se však, bez pitvání v detailech, dá shrnout prostě a jednoduše - vědění je to nejcennější, co kouzelníci mají. Čím víc textu, tím víc vědění.

*

Tím se konečně dostáváme k samotnému Havraspáru. Přečteme-li si předešlý odstavec, dojde nám, že modrá kolej není synonymem moudrosti jen náhodou. Je-li moudrost nejvyšší havraspárskou ctností, a ona jí je, nemohl se nikdo s havraní krví vyhnout posedlosti délkou všeho sepsaného. Moudrost je pro modré všechno a moudrost, ta se nedá pojmout stručně. Jen ten, kdo nemá co říct, je nucen psát krátce. Jen člověk s prázdnem v mysli bude mít prázdno též na papíře. Člověka s prázdnem v mysli sice v havraspárské kolejní místnosti najdeme, ale jen v pozdních hodinách po výjimečně dlouhé kolejní slavnosti, z níž nebyl v čas odehnán Justin pokoušející z vlastních zásob výdrž nezkušených nováčků.

Mimo skutečnost, že je psaní do nekonečna havraspárskou přirozeností, přispívá k tomuto fenoménu též důkladná výchova a dobrý příklad, kterého se koleji dostává dnes a denně z řad starších a představených. Některé si jmenujeme, ukážeme a diagnostikujeme.

Asi nejznámějším příkladem je někdejší primuska, šéfredaktorka modrého časopisu, pozdější knihovnice, ještě pozdější zástupkyně ředitele školy a nynější ředitelka Havraspáru, madam Larrie Larstonová. Tato věhlasná profesorka se svého času dostala na obálku prestižního lékouzelnického věstníku “Choroba a duše-v-ní“ a to hned dvakrát za sebou. Podruhé poté, co redakce od madam obdržela poněkud nestřídmou reakci na první případ. Její proslovy, ke kterým má z titulu svých funkcí nespočet příležitostí, jsou přímo vyhlášené. A to přesto, že je nikdo nevyhlašuje, protože by přišel o hlas. Nutno přiznat, že nejde o bezobsažné plácání. Proslovy jsou plné informací, důležitých sdělení, jsou inspirativní, povzbudivé a provádějí přirozený výběr patřičně vytrvalých kusů. Havraspár je tak po řecké Spartě druhým místem, v němž naleznou budoucnost jen ti nejlepší a nejodolnější. K počátkům jejího působení se též datuje umístění pohodlných polštářů do kolejní místnosti. Bylo třeba, aby se méně trpěliví jedinci měli kde na dvě tři hodinky natáhnout, než se madam vymáčkne. Pozornost se ze spaní předstírat dá, ale nikoli z kolejních ložnic.

Dále nelze nezmínit někdejší sběratelku kolejních funkcí, šéfredaktorku Corvina Declaratio, nyní profesorku a vedoucí čítárny Sub Salix, madam Lilien Emity Meissed. Již ze samotného jména je jasné, že i tato vlivná osobnost Havraspáru netrpí zrovna notorickou stručností písemného projevu. Kdyby tento důkaz přeci jen nestačil, chopila se v posledních letech dvou textově nejplodnějších hradních projektů. Modrý časopis i kouzelnická čítárna poskytují doslova tuny písmenek. Byť madam nestačila sepsat všechna vlastní rukou, stačila je alespoň do vlastních rukou uchopit. Jde o jasný případ člověka, v němž přílišné odloučení od textu vzbuzuje abstinenční příznaky. Pro sepsání dostatečně obsáhlých článků, redakčních vývěsek či úvodníků, neváhala probdít nad pergamenem celé dlouhé noci. Byly na ni podány dvě žaloby výrobci svíček, dle nichž svou spotřebou neúměrně decimovala vzácná včelstva. Nezřídka připisovala svým redaktorům do článku celé věty, aby text lépe odpovídal její představě akorátní délky. Dnes mohou její studenti obdivovat délku odpovědí na odevzdané úkoly či soutěže, která nezřídka přesahuje délku odevzdaného.

Svůj díl práce na udržení havraspárské tradice neúměrně plýtvat inkoustem a pergameny odváděla svého času i někdejší kolejní pokladnice, dnes fialová madam Evelina van Eyck. Tradiční proslovy k aktuálnímu stavu konta, které by bylo možno shrnout v podstatě do slov: Dali x, vzali y, dejte víc, berte míň; zabíraly na kolejních vývěskách úctyhodnou plochu. Místy budilo její zaujetí pro délku slov dojem, že hodlá obohatit kolejní konto vydáním svých sebraných spisů, k nimž by nebohý kupující musil investovat i do bytelné, tedy drahé, dubové police na knihy.

Ani s novou představenou Havraspáru, primuskou a současnou pokladnicí Nicolette, nepřichází šance na změnu. Její nedávná zpráva o stavu kolejního konta čítala úctyhodných 886 slov bez nadpisu. Jí odeslaná sova s odpovědí na jistou značně protivnou provozní záležitost koleje musela být ošetřena, neboť si pod vahou dopisu vymkla křídlo. Dá se navíc očekávat, že při výkonu své funkce nebude stranou vlivu kolejní ředitelky. Vše se tedy ještě zhorší.

***

Abych dodal předešlým řádkům na uvěřitelnosti, zastavil jsem na chodbě dvě zmíněné profesorky s krátkou otázkou.

James Watfar: Madam, zkoušela jste se někdy dopustit stručného projevu?

Larrie Larstonová: Struč...čeho že to? To je nějaká kletba? Nebo snad přímo něco vulgárního?! Tedy už i vy! Dříve nejslušnější student široko daleko! Že se nestydíte, sprostá slova před svou kolejní ředitelkou. Doufám, že vás nikdo neslyšel!

Lilien Emity Meissed: Pane Jamesi, vy jste nemocen! Okamžitě vás odvedu na ošetřovnu, snad ještě není pozdě a kolega si bude vědět rady. Vydržíte neomdlít? Už jen jedny schody a jsme tam. Že vy jste byl venku dlouho a bez slunečníku!

**

Jak tento krátký výčet osobností a rozhovorů dokazuje, Havraspár musí být nutně působením těchto autorit značně ovlivněn. Lze dokonce říci, že se modří studenti s jinou písemnou realitou vůbec nesetkají. Plodit texty nedozírných rozsahů tak pokládají za standart a ostatní, krátkopsavé studenty, za líné podivíny.

Je proto nesmírně nutné, aby se celý hrad s touto havraspárskou vlastností naučil žít. Aby profesorstvo, původem z jiných kolejí, neomdlévalo pod vahou obdržených úkolů. Aby nebyla vyžadována horní hranice soutěží. Aby školní knihovna vyztužila police. Aby do sovího zobu přidávali co možná nejvýživnější housenky. Aby archiv nejlepších prací poskytoval čtenářům pohodlná místa k sezení. Aby byl ředitel školy přítomen všem slavnostem a nenechával o zastoupení projevu losovat kolejní ředitele, protože by mohla vyhrát modrá madam. Aby studenti zasypávali čítárnu pod vrbou vlastní tvorbou svévolně, protože jestli jim v ní madam vedoucí vystaví do duše promlouvající pergamen, vrba spadne. Aby na Příčné ulici rozšířili nabídku dioptrických brýlí. A aby každý věděl, že jen v nesnesitelné délce je všechna moudrost, minulost i budoucnost kouzelnického světa.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář