Sedmero si protahuje křídla

Když se řekne Havraspár, všem musí hned na mysl krom modré koleje přijít i pověstně Sedmero havranů. Jsou to vesměs synonyma, která jdou ruku v ruce... křídlo v křídle již nějaký ten rok. A pokud mluvíme o nějakém tom počinu v moudré koleji, je jisté, že v něm najdete minimálně malý otisk havraního pařátku. Nevěříte? Věřte!

A pokud už věříte, musí vám být jasné, že ani tento speciál by se bez nich neobešel. Mluvíme tu o všehoschopném havraspárském Sedmeru, tudíž ani sportovní vyžití pro ně není překážkou. 

Ačkoliv havrani se chvíli zdráhali… no, zdráhali, když jsem je poprosila, aby mi předvedli správné havraní protáhnutí, div nespadli z krbové římsy, a Vran dokonce skoro upustil zrcátko! Několik minut trvalo, než na mě přestali tupě zírat a než mi Staroušek přestal měřit tep. Skončili až poté, co jsem je po sto sedmé upozornila, že jsem naprosto v pořádku, a dodala, že to si jen pan šéfredaktor vymyslel jistý speciál do modrého časopisu. Když jsem vyslovila dané jméno, pochopili a už se nevyptávali, pouze dali hlavy dohromady a nějakou tu chvíli se radili.

Posléze Woron pravil: „Dobrá, ukážeme ti jednu prastarou rozcvičku, která se s námi táhne už nějaký ten čas. Vždy jsme o ní rádi mluvili před jídlem, po něm už to nešlo… Ale to je jiný příběh. Přijď zítra ráno, potřebujeme trochu času.“ *odmlčel se a šibalsky mrkl po nejkrásnějším bratrovi* „Vran si stejně stěžoval, že přibral.“ Víc mi toho už říci nestihl, protože se do něj pustil Vran.

I nechala jsem havrany o samotě a byla zvědavá, s čím se ráno vytáhnou.

Ještě před svítáním jsem se vydala k jezeru, kde už na mě čekalo sedm havranů; Staroušek, Corvus, Woron, Hremm, Hraban, Ouzel a Vran.

Poté, co mě přivítali, pravil Staroušek: „Dnes ti teda ukážeme rozcvičku, kterou jsme přebrali od svých předků. Pouze jsme si ji upravili k obrazu svému. Má šest částí, každý z nás se rozhodl předcvičovat tu, která je mu nejblíže!“

A jak Staroušek pravil, tak se také stalo. Ostatní havrani zaujali předem domluvené postavení a Staroušek započal předvádět. Ale co jsem neviděla! Teda, já vlastně vůbec nic neviděla! Havrani tam stáli se zavřenýma očima a ani se nehnuli. Ještě chvíli jsem je sledovala, jestli nezačne nějaká akce, ale nic se nestalo. Až asi po deseti minutách se probrali z transu. Když Staroušek zachytil můj nechápavý pohled, povzdechl si a objasnil mi danou část rozcvičky.

„Tohle byl začátek rozcvičky, která měla rozproudit běh myšlenek v těle. Zdá se to jako banalita, ale je to opravdu náročné! Však sama víš, jak dlouho to trvá, než ráno zjistíš, co je za den. Spočívá to v naprostém soustředění a pravidelném dechu… poté rozhýbáváš jednu myšlenku za druhou. Určitě to někdy zkus, je to opravdu osvěžující cvik! A teď už sleduj mé bratry, já jsem na jejich trdlovačky už moc… moudrý.“

Jakmile se Staroušek posadil vedle mě, ujal se slova Corvus.
„Rozproudit myšlenky je určitě potřebné to ano, ale neměli bychom zapomenout na naše zobáky, které si sem tam musí s danými myšlenkami poradit, chceme-li je říci světu. Proto si musíme rozcvičit i je. A ano, ne nadarmo mi říkají důvtipný, vím, co je třeba!“

Když se dali do cvičení, musela jsem zadusit smích. Nejprve to totiž vypadalo, jako by krákali se ztlumeným playbackem. Otevírali zobáky a zase je zavírali. Když to tak činili asi pět minut, počali krákat z plných havraních plic, až jsme se Starouškem nadskočili úlekem. Zalitovala jsem, že nemám v kapse špunty do uší. Osobně doufám, že takovýto projev jejich myšlenek jsem slyšela poprvé a naposledy.

Poté, co si protáhli zobáky a své ctěné hrdlo, ujal se vedení Woron.
„U nás havranů je zapotřebí umět se rozhodnout vždy co nejrychleji. Já s tím nemám problém, to snad známo. Avšak moji bratři sem tam potřebují, aby jejich křídla byla dostatečně silná a podle jejich náhlých uvážení uměli v okamžiku změnit směr. A mně se taková silná křídla taky hodí, třeba když je zapotřebí vyhnout se jednomu z nich, když změní směr.“ Pravil Woron a započal pomalu mávat jedním křídlem, a poté zase druhým. Čekala jsem, že přidá na intenzitě, ale to se nestalo, pouze dodal: „Není zapotřebí zběsilého mávání, ale předem promyšlených frekvencí s řádným náběrem vzduchu.“

Ještě jsem se ani nevzpamatovala z protahování křídel a už se do čela hnala dvojice havranů, Hremm a Ouzel.
„To, co jsi doteď mohla spatřit, to nic nebylo.“ Pravil skromný Ouzel a pokorný Hremm ho doplnil: „Teď se dívej, bude to stát za to!“ Inu dívala jsem se, ale musela jsem se pro sebe zasmát. Bylo vidět, jak ze sebe daná slova páčili, vůbec jim taková povýšenecká mluva nešla přes zobáky. Všech šest havranů, sledováno mnou a Starouškem, vylétlo k nebesům a spustilo se střemhlav dolů. Vybrali to až těsně u země a já musela zatleskat. Tedy až po tom, co jsem přešla jisté mdloby, které způsobila představa, jak vysvětluji celému Havraspáru, že to placaté, co seškrabují… no nic, radši to ani nevyslovovat!

Ani mi nemuseli vysvětlovat, co zrovna cvičili. Raději jsem si vše jen domyslela. A jen jsem stačila párkrát mrknout a už se dral do popředí Hraban.
„Je pravdou, že po ránu je skvělé rozproudit myšlenky, protáhnout zobáky a hlasivky, posílit křídla a procvičit bystrost úsudku, ale rád bych upozornil na další část havraního těla, která je zapotřebí protáhnout. Ano, mluvím o našich pařátcích, které se hodí především tam, kde je potřeba dosáhnout cíle, ale je znemožněno létání.“

Hraban započal s protahováním pařátků tím, že střídavě stál na jedné noze a druhou vykopával dopředu. Načež ho všichni ostatní napodobili. Než se sladili, vypadalo to opravdu komicky, a když se Vran neudržel a posadil se na zadek, bylo zaděláno na chvíli smíchu. Když se všichni dosmáli, pronesl Vran, že to stejně udělal schválně, jelikož smích je také skvělý doplněk rozcvičky.

Když se rozcvičky ujal Vran, nezklamal mé očekávání. Protože s sebou přitáhl několik svých zrcadélek a každému svému bratrovi dal dvě. Starouškovo lamentování, že on cvičit opravdu nehodlá, přešel s pouhým: „Budeš!“ A tak se Staroušek se zamračeným výrazem chopil dvou safírových zrcadel.

„Jestli nějaké rozbijete nebo jenom zašpiníte, koupíte mi sedm nových! Rozumíte?!“ Pronesl Vran a čekal, dokud mu to všichni neodkývali.
„Inu je to jednoduché! Havran potřebuje bystré oči za každé situace. Takové prohlížení se v zrcátku má své kladné stránky, nemyslete si! Krom toho, že v něm vidíte svou krásnou…“ Vran se zarazil a podíval se na bratry: „… svou přijatelně vypadající tvář, můžete si procvičit i svoje oči. Samozřejmě, šlo by to i bez zrcadel, ale proč koukat do prázdna, když můžeme koukat na sebe, že?“

A následně předvedl bratrům onen cvik. Rozpažil křídla, ve kterých měl zrcátka a v pravidelně nacvičeném intervalu se díval střídavě do jednoho a do druhého. Při třetím kouknutí nezapomněl upravit jedno peříčko, které bylo vychýleno asi o dva milimetry ze směru ostatních.

Bylo to komické, opravdu! Mám takový pocit, že si krom očí procvičili i krk, jak tam tak otáčeli hlavičky. Musím říct, že takovou rozcvičku jsem dlouho neviděla a asi zase dlouho neuvidím, ale co bychom chtěli, jsou to havrani… Je to naše mo(u)dré Sedmero!

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář