Havraspár přeborníkem v zaslouženém odpočinku!

Hned v úvodu to vezmeme zlehka a dáme si malou lekci z antropogeneze, tedy rozkošné vědy o vývoji člověka. Kdysi dávno, když za sebou Watfar ještě tahal kačera havrana, děsně frčelo, že se ze zručného opičáka lidé měnili na nabubřelé "člověky vzpřímené". Tehdy bylo děsně cool stát na dvou, chodit po dvou, ba dokonce – ! – pobíhat po dvou! Neslýchané. Odtud to bylo už jen pár desítek tisíc let, než vznikl člověk moudrý, homo sapiens sapiens, což je krycí název pro "člověka havraspárského", homo sapiens ravenclawus.

Nikoho tu tedy jistě nepřekvapí, že je opět na havraspárských, aby udělali v lidské evoluci další velký krok a rozvinuli nový člověčí druh. I stalo se. Všem zvídavým progresivním čtenářům, kteří lační po tom být in, trendy a nově "homo", slyšte: spíše než ve svislé pozici naleznete havraspárského v poloze horizontální. Ano, naležato. Homo sapiens horizontalis.

*

Správný havraspárský ví velice dobře, že nejkrásnější pohled na svět je z postele s nebesy, z houpací sítě, z měkkoučkého vaku či, a to je úplně nejšmakovější, z pohovky. Již několik sezón jsou příslušníci Rowenina řádu přeborníky v disciplínách gaučingu a ležingu, jejich týmy vítězí v pohovkované, křesílkované a nejnověji dokonce i v pecbalu.

Takový havraspárský se totiž přes den hrozně nadře. V dopoledních hodinách se vylíhne ze své sluje či doupěte, zazívá, div si zobák neutrhne, vstane (!), nakrmí se, opláchne se a pak... si zaslouženě odpočine. Byla to fuška. Je tedy třeba dát si dvacet (šedesát nebo třeba tři sta, jak je aktuální potřeba), natáhnout se jak vyvržený vorvaň a obsadit jeden z mnoha gaučů, které jsou napěchované v kolejní věži. Nejvíce vzrušující potom je, když se pořádají odpolední etapovky v gaučingu.

Některé zlé jazykové slovníky vám budou tvrdit, že gaučing je "nenáročné trávení času". Nenechte si věšet bulíky na nos; gaučing rozhodně není sportem pro nějaké bábovky. A už vůbec ne pro padavky, protože kdo z gauče sletí, je okamžitě a střelhbitě diskvalifikován! Na svém sportovním náčiní se musíte bezpodmínečně udržet. Pravdou ovšem je další pasáž, totiž že "hlavní činnost při gaučinku spočívá v ležení, klimbání, převalování, rozjímání, dřímání a spaní".

*

Je tedy třeba být vybaven v prvé řadě svalnatým mozkem, který se dovtípí, kdy je třeba sportovce napojit a kdy už s přílivem tekutin ustat, aby brzo neběžel na kytičku. Velká věda, která si žádá léta praxe a sveřepého tréninku! Samozřejmostí je pak pohodlný oděv, který nikde netlačí, nesvědí, nedejmerlin se nezařezává. Chce to tedy pořádné bavlněné bombarďáky, volnou teplákovku a teplé fusekle.

To vše se dá ještě v průběhu let zakoupit, osvojit či jinak obstarat do rejstříku správného gaučera. Teď ovšem přichází to nejhorší: gaučing opravdu nemůže provozovat kdekdo s mozkem a cinkajícím váčkem galeonů. Mimo jiné je totiž třeba disponovat specifickými tělesnými dispozicemi. Zkrátka a dobře, pro gaučing se buďto narodíte, nebo jste odsouzeni k nuznému životu aktivního jedince.

Z toho nejdůležitější jsou proporce zadnicové. Ano, proto jsou havraspárské prdelky hezky oblé, kulaté, po stranách zaobalené. Je-li k tomu přidán nějaký ten faldíček na bocích, je to jedině dobře – sportovec se pak může za pomoci špíčků napěchovat do gauče způsobem, že ho z něj už neodtáhne ani stádo skvorejšů. Své špíčky si tedy havraspárští musí dennodenně hýčkat a opečovávat. Podporují sadýlko všemožnými sušenkami, vydatným zrním, zdravými ovocnými cukry, které obsahují spoustu vitamínů, a bezpočtem dalších dryáků a preparátů, které dělají z pohublého vyžlete pěkný naducaný koblížek.

S oblými tvary už je pak snadné dosáhnout hlavního cíle gaučingového tažení: zůstat ležet déle než všichni soupeři. Bude to tvrdé, ale prvenství stojí za to. Ty ubrečené výrazy poražených, kteří čelí hrůznému zjištění, že jsou moc malými lenochy na to, aby konkurovali vám, Peciválu numero uno.

*

V závěru je třeba pohovořit také o magii ležingových poloh. Netřeba dále rozvíjet, že vrcholným havraspárským sportem je čtení. Každý, kdo ale někdy vzal do ruky knihu, zakusil, jak tvrdou a namáhavou činností takové nevinné civění do papíru vlastně je. Čert vem pálící oči, brýlemi otlačené nosní chrupavky, do krve rozedřené špičky zobáků zabořených v bichlích... S tím vším se počítá.

Ale Roweno, to tělo. Tělo prostě a jednoduše při čtení překáží. Neustále je třeba ho přeskládávat, natáčet, obracet a svíjet kolem titěrné knížečky, která je momentálně pupkem světa. Havraspárec tedy posiluje chvíli natažené ruce, chvíli do vzduchu vystrčené nohy, chvíli pravý biceps, když leží na boku, chvíli levý triceps, když leží na druhém, a tak dále, a tak dále. Poskládat se na pohovce ke knížce a naučit se až tři desítky základních čtenářských poloh, to už je kumšt. A protože od krku dolů se useknout nemůžete, je třeba začít pronikat do tajů jedné polohy za druhou, vyvíjet stále nové a zocelovat se.

Kdo by se tedy snad ještě troufl šířit pomluvy o tom, že Havraspár je kolej, která se sportu štítí, nechť sklidí naši upřímnou shovívavost. Od homo erectus je to k homo sapiens sapiens a posléze horizontalis už jen za roh, kde na vás velice rádi počkáme. Třeba v ušáku, houpací síti nebo sedacím pytli.