Říše hraček

Všimli jste si někdy toho, kolik obyvatel hradu s sebou na každém kroku tahá nějakou hračku? Tu vidíte studentku třetího ročníků s hadrovou čarodějnicí, támhle zas profesora v letech s celou sbírkou Monchichů. A přitom to vůbec nikomu nepřijde ani trochu divné. Mudlové podobné chování tolerují pouze u malých dětí a vzhledem k tomu, že studentům prvních ročníků je již 11 let, nemáme dle všeho nárok veřejně se producírovat s naším medvídkem na spaní. Něco jiného je to samozřejmě v soukromí vlastního pokoje. Tam ať si každý dělá, co uzná za vhodné. (Ale ve vší počestnosti!)

*

Nikoho nepřekvapí, že jsem nejprve náš nezdravý zájem o hračky přisuzoval majiteli kouzelného hračkářství z Příčné ulice. (Tedy hned po vyloučení mentální opožděnosti.) Ovšem jak se nakonec ukázalo, hračkář v tom byl úplně nevinně. Lotroskop, chytře ukrytý v záhybech mého pláště, totiž nezaznamenal sebemenší nepravost. Musel jsem tedy připustit, že ten nebohý staroušek, který se živí výrobou a prodejem hraček, je naprosto a zcela nevinný.

Ačkoli jsem v rodišti všech hraček nenarazil na nic podezřelého, bylo bezpodmínečně nutné podrobit některé hračky důkladným testům a zkoumání. Kletba nebo kouzlo by totiž celou tuto záhadu docela logicky vysvětlily. I v tomto případě jsem ale pohořel. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byly panenky, medvídci nebo vojáčci prokleti, uřknuti nebo očarováni. Potřeba vláčet chodbami hradu havránky na kolečkách nebo houpací koníky tak s největší pravděpodobností nemá magické vysvětlení.

**

S prosbou o pomoc jsem se tedy obrátil na odbornici v oblasti lidského chování a psychologie - slečnu Vilemínu Rozumbradovou. Abych nepřekroutil nebo neznehodnotil její názory a odhady, rozhodl jsem se zveřejnit vše přesně tak, jak bylo řečeno.

Corvinus Declaratio: Slečno Rozumbradová, co si myslíte o neobvyklé zálibě obyvatel Bradavic? Máte pocit, že je s námi něco v nepořádku? Nebo naopak takovéto počínání plně chápete?

Vilemína Rozumbradová: Abych řekla pravdu, nejsem vaší zálibou v hračkách nikterak překvapena. Jistě byste se teď rád zeptal, jak je to možné. Inu, již jsem se s podobnými případy setkala, samozřejmě ne v tak obrovském měřítku, a jejich původ je téměř vždy stejný.

Tato instituce funguje jako internátní škola. Ovšem z takových škol by měli studenti na prázdniny a svátky jezdit domů k rodičům. Nic takového se zde ale nestává a studenti tady zůstávají celý rok, jejich kontakt s rodinou se uskutečňuje pouze prostřednictvím soví pošty.

Jsem toho názoru, že právě tohle je důvodem nezdravé závislosti na hračkách. Jedná se tu o klasický případ syndromu opuštění. Studenti mají pocit, že o ně rodiče nestojí, a tak veškerou pozornost a emoce směřují právě na plyšové medvídky nebo panenky. A protože tak činí všichni, nepřijde to nikomu ani trochu divné.

*

Corvinus Declaratio: To je velice zajímavá teorie, ale jak vysvětlíte, že na hračkách lpí i profesoři a zaměstnanci školy? I oni trpí syndromem opuštění? Vždyť mají možnost své rodiny navštěvovat. To není stejné jako se studenty, kteří se sami domů prostě vypravit nemohou.

Vilemína Rozumbradová: Vy si myslíte, že mě zaskočíte, ale já mám odpověď i na tuto otázku. Ze školních záznamů jsem se dověděla, že většina školních zaměstnanců a profesorů pochází z řad studentů. Je tedy jasné, že si potřebu vlastnit nějakou hračku vypěstovali ještě jako děti a do dospělých let si ji odnesli. A protože ani dospělý muž s plyšovým medvídkem nepřipadá nikomu jako zvláštní a nenormální zjevení, nemají dávno vystudovaní kouzelníci potřebu se svého zlozvyku zbavit. Když se nad tím skutečně zamyslíte, tak je to naprosto jednoduché a logické.

*

Corvinus Declaratio: Myslíte si, že proti tomu vedení školy nějak bojuje? Já jakožto postižený nejsem kompetentní tuto situaci posoudit, ale vy do tohoto problému jistě vidíte mnohem hlouběji. Zpozorovala jste tedy při prohlídce školy nějakou snahu o nápravu?

Vilemína Rozumbradová: Ve skutečnosti je tomu přesně naopak. Všimla jsem si totiž jedné věci, která vaši závislost na hračkách dokonce podporuje. Mluvím samozřejmě o vybraných kolejních předmětech. Jejich vlastnictví dokonce nemusí být ani plánované. Stačí, když dostanete od koleje vánoční dárek v podobě kolečkového havrana či plyšového lvíčka a už máte zaděláno na problém.

Z toho, co jsem viděla, vím, že každá kolej má alespoň jeden takový předmět. U Havraspáru je tomu tak s již zmíněným kolečkovým havranem a mám dojem, že jsem zahlédla i něco jako havránka na koštěti. Nebelvír se pak hrdě pyšní roztomilou soškou lva a mrzimorský Artis je do očí bijící ukázkou toho, jak ve vás koleje závislost na hračkách účelně pěstují.
Poněkud smíšené pocity jsem měla při pohledu na kolejní předmět Zmijozelu, který plní stejnou funkci jako předměty výše jmenované. Nechávat totiž děti, aby si hráli s kosterními pozůstatky člověka, hraničí s porušením nejrůznějších zákonů - jak kouzelnických, tak mudlovských. Lebečka tedy skutečně není vhodným dárkem pro studenty ve věku jedenáct let a výše.

Na těchto případech je skutečně vidět, jak se kolej snaží vyplnit prázdnotu po rodině hmotnými statky. Jaký je ale pravý důvod tohoto počínání si netroufám odhadnout. Zda se jedná o gesto dobré vůle nebo o promyšlenou taktiku, jak studenty udržet neustále na půdě školy, nejsem schopna určit.

*

Corvinus Declaratio: Takže si myslíte, že nemáme sebemenší šanci na vyléčení bez pomoci odborných poradců, jako jste vy? A mohla by mít tato naše závislost nějaké trvalé následky nebo negativní vliv na náš život?

Vilemína Rozumbradová: Bohužel já jsem velice zaměstnaná osoba a v současné době nepřijímám na terapii žádné další pacienty. Mohu vám ale doporučit pár skoro stejně dobrých terapeutů jako jsem já sama, kteří by vám možná mohli pomoci.

Já osobně bych se ráda na jednu věc zeptala i vás. Slyšela jsem o jedné profesorce, která si vytvořila závislost na nejrůznějších formách medvědovitých postaviček. Mohl byste jí prosím předat mou vizitku? Její případ je skutečně velice fascinující a já bych se s ním ráda seznámila blíže.

Pokud jde o váš dotaz ohledně trvalých následků, tak se obávám, že s největší pravděpodobností budete mít problémy opustit tento institut. Nemluvě o neschopnosti interakce s okolním světem, problémy s hledáním životního partnera a se založením rodiny.
Jinak se ale nemusíte ničeho bát.

*

Corvinus Declaratio: Měl jsem sice v plánu u zmíněné profesorky ještě někdy studovat, ale předám jí tedy vaši vizitku a její předměty si vyškrtnu ze svého seznamu. Nyní bych si zapsal ta jména terapeutů...

***

Myslím, že rozhovor se slečnou Rozumbradovou je více než jasný a není tedy potřeba, abych se já v tomto našem malém problému ještě nějak vrtal.