Mé soví já
Během studia Sovího orákula jste jako studenti nuceni přemýšlet, hloubat, myslet, rozjímat, prozkoumávat své podvědomí a mnoho dalších vyčerpávajících postupů objevování vašeho kouzelného/sovího já. A na konci hodiny je samozřejmě nemožné vypnout a přepnout na jiný kanál. A tak vám to nedá a najednou se nachytáte uprostřed dne, jak rozjímáte o sovodůležitých věcech. Onehdá moji mysl zaměstnalo vnímání sovince a sov jako takových.
*
Když procházím svým sovincem, tedy svou částí sovince (abyste rozuměli, počet mých sov je tak vysoký, že mám vyhrazenou svoji sekci). Z nejbližších bidel na mě hrdě pokukují mé nejcennější kousky - výr, sovice a pálenka, za které jsem utratila takový obnos galeonů, že na to raději ani nechci myslet. Ale nejhlavnější je, že tu jsou, těší se pevnému zdraví a jsou chloubou mého sovince. Kdykoli posílám nějaký důležitý dopis, nebo když má člověk občas potřebu jen se trochu vytahovat, vždy vím, koho s dopisem pošlu. A nic nepřiláká víc pozornosti (především ze strany pánů), než když mi můj vycvičený a vymazlený výr přinese dopis do Velké síně. Když pak ještě před spaním nechám prolétnout svoji vločku (vánoční sovičku) po kolejní místnosti, to je najednou óchání a áchání a všichni si ji chtějí pohladit a pochválit mi nejrozkošnější a nejňůňatější sovu. (A taky mi to zajistí zásobu sušenek a čokolády na týden dopředu, úplatky musí být!)
(Sova postarší)
Před pár dny se mi ovšem zdál zvláštní sen. Šla jsem po známé chodbě do sovince, všechno ale vypadalo tak nějak jinak. Větší. Vylézt na schody bylo najednou těžší, jako kdyby ten kus kamene vyrostl. Když se podívám na botu, s hrůzou zjišťuji, že je děravá a že dovnitř dírou táhne. Strčím ruce do kapes, abych se trochu zahřála, ale ruka projde skrz. Kapsa není totiž kapsou, nýbrž dírou. V zrcadle vidím svůj obraz. Mám divné vlasy a vzdáleně povědomý, byť neznámý obličej. Pak mi to dochází. Je mi nanejvýš dvanáct a jsem nováček. Boty děravé, uniforma roztrhaná, vlasy rozcuchané.
A kam že to vlastně jdu? Snažím se nebrečet, ačkoli si ze mě někteří spolužáci pro obnošené věci utahují. Jsem nejmenší ve třídě a učení mi ještě tak moc nejde. Stýská se mi po domově, ale to před staršími spolužáky nepřiznávám. A proto jdu tam, kam jdu. Do sovince. Na bidle už mě netrpělivě vyhlíží můj jediný majetek. Můj jediný kamarád. Pírko, sova postarší. Pláč už mám skoro na krajíčku, ale Pírko mi něco zahůhá do ucha a jemně klovne do nosu. Vykulí na mě oči a vypadá při tom tak komicky, až se začnu smát. Z kapsy vylovím zbytky od snídaně a nabízím je svému pravému sovímu příteli. V ten moment jsem šťastná a říkám si, co bych dělala bez Pírka. A slibuji, že z první pořádné výplaty mu koupím kvalitnější žrádlo a pamlsky, abych mu dala to, co si zaslouží. A samozřejmě i to že se o něj vždycky budu starat.
*
Jakmile se pak ráno probudím, mám o čem přemýšlet. Kam se poděla ta skromnost, když mi ke štěstí stačila jedna sova postarší? Jak člověk může jen tak vyměnit loajálnost staré mo(u)dré sovy za namyšlené čechrání výra? Každá sova je jiná, ale všem bychom měli věnovat stejnou porci pozornosti. I těm nejstarším, nejtišším a nejméně náročným. Těm obzvlášť. Po dočtení článku tedy koukejte mazat do svých sovinců, podrbejte ty vaše "Pírka" a dejte jim soví sušenku. A jestli ne, tak já to zjistím a pošlu na vás něco velkého a nebezpečného.
Pozn. autora: Veškerý výše uvedený text je z důvodu pudu sebezáchovy označován za fikci, neboť zloba orákula a sovidoucích L+J by neznala hranic. Autorka by pravděpodobně zažila stíhání jak ve středověku a ani ověřené triky Vendelíny Výstřednice by nepomohly, neboť jedna ze sovidoucích dějepisný předmět vyučuje.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Any DawsonVydáno: 6/2014
