Kterak jsem depilovala nohy akromantuli
Náš hrad zasáhla epidemie bradavic, to zřejmě není nic nového. A jelikož nikdo neznal lék, ani náš jindy-vševědoucí zdravotník pan Matthew Whitecrow, muselo se zaletět na lékouzelnický kongres do Helsinek. Tam se samozřejmě musel vydat pan Matt osobně. Nevíme, zda to bylo z důvodu, že se styděl za ohyzdnou bradavici, nebo proto, že mu bylo líto nakažených hradních obyvatel zavřených na ošetřovně.
Každopádně když se pan Matt vrátil, s uveřejněním receptu nijak moc nespěchal a raději ho nejprve vyzkoušel na sobě. Když se mu podařilo lektvar umíchat, vypít a vyléčit se, poskytl ho laskavě i zbytku nakažených. Po přečtení receptu se ale strhla panika. Všichni nováčci byli zoufalí, protože jim příslušný postup výroby léku nedával smysl a ostřílení míchači lektvarů zase nebyli schopní obstarat potřebné ingredience.
Všeobecným chmurám nepomohla ani informace, že nejdůležitější ingredience dorazí až další den a poté bude rozdána do kolejních kumbálu, odkud jí pověřené osoby rozešlou všem nemocným.
*
Další den tedy všichni netrpělivě vyhlíželi pana zdravotníka i s dodávkou příslušných surovin, ten však dorazil až večer a nenesl zrovna dvakrát dobrou zprávu. Obchodník, který nám měl šťávu z plodu bradavičníku dovézt, si chtěl cestu zkrátit přes Pavoučí roklinu a ztratil se. Pan Matt tak vyhlásil záchrannou výpravu na osmou hodinu večerní. Té se zúčastnili jak nemocní, tak zdraví. A zde přicházím na scénu já, jelikož jsem panu Mattovi zachránila život a on si toho vůbec, ale vůbec neváží!
Jak vám jistě došlo, i já se této záchranné akce účastnila. Celou dobu jsem držela Rheny a Edmunda za ruku a tiše obdivovala Dunstanův ohoz. Víte, co měl na sobě? Bílé huňaté bačkůrky! Nikdy se nebojí být sám sebou a umí se postavit těm, co mu oblečení kritizují, nebo se mu vysmívají (kdo jiný by se vysmíval než pan Matt?!).
Pomalu, ale jistě jsme se blížili k Pavoučí roklině. Já jsem si krátila dlouhou chvíli tím, že jsem chytala malé pavoučky, ale nikdo mi nedovolil vzít si alespoň jednoho do kolejky! *fňukne při vzpomínce na pavoučky* Strach v očích některých účastníků výpravy byl naprosto zřetelný. V čele šla slečna lesnice, kráčeli jsme pomalu a velmi opatrně, když v tom se ozvalo velmi hlasité šustnutí.
Všichni jsme se otočili a za námi stála akromantule! Slečna Isabella nás uklidňovala a pan Matt se postavil proti obrovskému pavoukovi. Skoro jako nějaký hrdina Jestli někdo bude tvrdit, že nebyl nebezpečný a všechno probíhalo v pořádku, tak pěkně kecá! Já jsem viděla, jak akromantule slintá na pana Matta a přemýšlí, s čím si ho dá k večeři!
Čekala jsem, že slečna lesnice zakročí a pana Matta zachrání, ale kde nic, tu nic. Všichni hromadně ustupovali a k žádné akci se neměli. Tak jsem sebrala všechnu svou odvahu, přiblížila se k akromantuli zezadu a utrhla jí pár chlupů na noze! Myslela jsem, že když strhnu pozornost na sebe, pan Matt se vzpamatuje a něco udělá. Avšak ani po mé sebevražedné a obětavé misi se tak nestalo, kouzlo nakonec vyřkla slečna lesnice.
Takže pan Matt nakonec asi žádný hrdina nebude...
Akromantule se dala na útěk, ovšem ještě než zmizela v hlubokém lese, stihla mi zlomit nohu, když na ní šlápla svou čerstvě depilovanou končetinou!
Zbytek výpravy mi pak pomáhala Mary Anastacia, protože se zlomenou nohou se po lese chodí vážně špatně. Zpátky do hradu jsem se ale naštěstí vezla na kárce se vzácným nákladem bradavičníkové šťávy a otřeseným obchodníkem. Ten nakonec jako pavoučí svačinka přece jen neskončil, ale zkušenost s pavoučím kokonem ho pro příště naučí zkracovat si cestu Zakázaným lesem.
Výprava tak byla nakonec vlastně úspěšná. I když já krom vytoužené šťávy dostala ještě řádnou dávku nadávek a nevraživých pohledů od slečny lesnice.
***
Jedno ponaučení tak z této mé zkušenosti a ztřeštěnosti plyne. Nezachraňujte nikomu život, protože to stejně nikdo neocení a ještě se na vás chudáka se zlomenou nohou naštvou!
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Mary Anne MontagueVydáno: 6/2014
