Šibeniční termíny

Tenkrát, když ses upsal pod tu ďábelskou smlouvu, byl krásný podzim, slunce ještě pálilo a všude vládla poprázdninová pohoda. Jak se to mohlo všechno tak najednou zvrtnout? Teď je zima, vítr zalézá pod hábit, rozhazuje ti pergameny do louží. Uvnitř hradu se také nedá vydržet, pořád se otáčíš, jestli ti nedýchá na krk... Kdybys jen nepodepsal tu smlouvu. A kdyby tak byla s Ďáblem z Prasinek, to je jen takový lakomý rarášek. Tohle je jiný kalibr. Nedá ti spát, nedopřeje ti klidu, a když konečně oko zamhouříš, pronásledují tě noční můry. Abys to neměl tak jednoduché, tak hned po probuzení spatříš kalendář, který ti oznamuje, že dnes je ten den. Termínová neděle!

Snažíš se splnit to, cos Ďáblovi přislíbil, a tak celý zpocený sedíš v knihovně a sepisuješ hromadu úkolů. Hodiny na zdi běží nezadržitelně kupředu a vteřinová ručička se točí snad stokrát rychleji. Navíc to tikání. Vlastně, to už ani není tikání, to je střelba z děla! BUM! BUM! BUM! Popište na 10 palců barvu Základního zahušťovadla... BUM! BUM! Spočítejte všechny hvězdy na obloze.... BUM! BUM! BUM! Napište esej, která bude dlouhá jako vlkodlak a bude pojednávat o délce vlkodlačího chlupu... BUM! BUM! BUM!

*

Najednou se objevíš na palouku před Zapovězeným lesem. A nejsi sám, je tu celá škola. V kruhu kolem tebe stojí snad všichni obyvatelé hradu a ty jsi uprostřed na nějakém pódiu. Že bys měl narozeniny? Nebo proslov po zkouškách OVCE? To bys měl přece tu slavnou čapku a... Hlavně by se nad tebou nehoupala smyčka. Stojíš pod šibenicí!

*

BUM! Hlava dopadne na pergamen s rozepsaným úkolem a ty se trhnutím probouzíš ze snu. Ale tohle je snad horší, než ten sen. Úkol sis polil inkoustem, za okny je jen černočerná tma, knihovnu osvětluje poslední svíčka a do půlnoci zbývá necelá hodina. Rychle tedy škrábeš úkol znovu. Když je hotový, běžíš ho odevzdat. Sotva tak učiníš, odbíjí půlnoc.

Pak jsi tak unavený a vyčerpaný, že nemůžeš ani spát. Druhý den se tohle kolo roztáčí znovu. V každém koutě jako by se skrýval nějaký nenapsaný úkol. Do toho ještě schůzka redakce, na které se dozvíš, že odměnou za minulý krátký čas, který byl na odevzdání článků, je tentokrát čas ještě kratší. Smyčka kolem tvého krku jako by se utáhla ještě víc.

Do toho přichází další a další úkoly, redakční porady a jiné povinnosti, semináře, soutěže... S každým splněným úkolem se ti podaří smyčku na svém krku trošku povolit. Jenže pak se vždy najde nějaký profesor, šéfredaktor, nebo kdokoliv jiný, kdo ti ji zase přitáhne o to těsněji.

A tak, když už se znovu blíží neděle a kalendáře se bojíš jako upír dřevěného kolíku, jdeš o půlnoci se sevřeným hrdlem k Zapovězenému lesu. Ten jako by na tebe už čekal. Sovy si tě prohlíží svýma žlutýma očima a kolem se začnou slétat sýčci hrobaříci. Měsíc ti svítí na cestu, takže kráčíš bez problémů dál a nemáš strach. Mezi stromy se zaleskne osm drahokamů, osm pavoučích očí, které tě sledují na tvé cestě. Zlověstné zaklapání kusadel vystřídá opět ticho, které přeruší jen svist havraních křídel.

Když už jdeš dost dlouho, zastavíš se pod jedním obzvlášť starým stromem. To jen on, pomyslíš si. Na větvi se v mírném větru už houpe smyčka. Na zemi leží list papíru. Zvedneš ho a napíchneš na tenkou větev, na kterou se potom vyškrábeš. Jednou rukou držíš větev, na které visí smyčka. Jednou rukou se držíš větve, na které visí provaz, tou druhou si oprátku přetáhneš přes hlavu. Pomalu jdeš po ztrouchnivělé větvi, až najednou zaslechneš křupnutí. V tichu lesa to zní jako výstřel z děla. BUM! Smyčka se utahuje... Lano se napne, zhoupneš se, smyčka se stahuje, tentokrát doopravdy...

***

Na pahýlu ulomené větve visí vzkaz, který nenechá nikoho na pochybách.