Halloween – americký kýč, nebo něco víc?
Každý rok je toho víc a víc. Stále další obchody se zdobí v halloweenském duchu a nabízejí speciální limitovanou nabídku všeho možného. Já osobně to vítám, protože mi to vyvolává nostalgické vzpomínky na americkou kulturu, která je daleko za mořem a občas mi opravdu chybí. Ale i já tady dělám zásadní chybu, že automaticky asociuji Halloween s americkými jevy. Za vším totiž lze hledat Evropany a ani poslední říjnový den není výjimkou.
Původně irská tradice, která se pouze modifikovala použitím dýně namísto tuřínu, a je opředena mystérií, protože nikdo vlastně neví, jak to bylo doopravdy. Moje oblíbená verze je tato.
*
Tulák Jack se poflakoval a chodil křížem krážem. Nežil zrovna předpisovým životem, a tak, když už měl na kahánku, přišel si pro jeho duši ďábel. Jack měl však za ušima a ďábla obelstil, a získal si tak další rok života na zemi. Po roce se situace opakovala a Jack ďábla obelstil znovu. Ten už toho měl až po krk a slíbil Jackovi, že už si pro něj nikdy nepřijde. Jenže po několika letech Jack zemřel a dostal se do bezvýchodné situace. V nebi ho samozřejmě nechtěli a ďábel dodržel svůj slib a odmítal ho vzít do pekla. A tak Jackovi nezbylo nic jiného než se toulat po světě, a pokud ďábel neporušil svůj slib, toulá se někde dodnes.
Lidé vydlabávali dýně a zapalovali v nich svíčky v naději, že snad Jack najde klid a bude vpuštěn do nebe. Rozsvícená dýně navíc měla chránit dům před stvůrami z podsvětí a upíři v jejich světle měli ztrácet lidskou podobu.
*
Dnes už je to spíš o dekorování, ale proč ne? Vypadá to hezky a svým způsobem to oslavuje podzim využíváním dýní a oranžové barvy. Odporné ranní mlhy, brzkou tmu a všechny ty podzimnosti navíc ukazuje v trochu víc mystickém a snesitelnějším světle. Černá kočka má najednou jiný význam než neštěstí, když někomu přeběhne přes cestu. Oranžová barva vše rozzařuje a přináší trochu té teplé energie, než bude vše definitivně pohřbeno pod sněhovou nadílkou.
Pokud někdo stále tvrdí, že to v dnešní době už nemá smysl, protože se nad původním významem už nikdo nepozastaví, nemusím chodit daleko, abych uvedla příklad toho, že my tady děláme to samé. Každý únor je to všude samý karneval včetně soutěží o nejlepší kostým a začínáme s tím už u dětí od nejútlejšího věku. Kdo si dá tu práci a vysvětlí své ratolesti tradici jménem Masopust?
Ať je to, jak to je, děti se na to těší celý rok, poctivě (s pomocí maminek samozřejmě) připravují ten nejlepší převlek, aby získaly co nejvíc sladkostí, a pak tedy musí zakročit rodiče a zavést příděly nasbírané čokolády, aby děti neskončily s bolavým bříškem. Tento čas je navíc specifický brzkou nocí a není nic krásnějšího než prosvítit tmu svitem svíčky. Jako několikaletý absolvent lampionového průvodu musím toto kouzlo potvrdit.
Hlavně nesmíme zapomenout, jaké katastrofální následky má intervence rodičů a zakazování oslavování něčeho, co má mainstreamový charakter. Všichni snad viděli film Karlík a továrna na čokoládu. Ve výsledku z toho sice vznikla továrna, která jistě nikde nemá obdoby, a každý z nás by ji rád navštívil, na druhou stranu, víte, jaké to muselo být pro Willyho traumatizující?
*
Když bych to měla nějak shrnout, tak se na to asi nedá najít univerzální pohled, který by vyhovoval všem. Občas je asi nejlepší hodit všechny myšlenky za hlavu a prostě si jít spontánně koupit dýni, oranžovou sponku do vlasů, ochutnat ve speciálním halloweenském menu žábu a užít si ten den bez hlubšího zamýšlení, kde se vlastně vzal.
Na závěr musím uvést, že nehledě na to, jak se na to dívám a co se mi líbí či nelíbí, dýňové kafe je pecka i když ho mnoho lidí (nebudu jmenovat Nicolettku a Kejtlýnu) považuje za odporné.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: Any DawsonVydáno:
