Zapomenuté tajemství Chroptící chýše
Stalo se tak poprvé za chladného listopadového večera. Již se snášel sníh. Pomalu a unyle, ostýchavě jako první sníh toho podivného roku. Zvedl se vítr, jako tenká křivá chapadla zmítala se v něm holá křoviska ze stínů podél cesty k Prasinkám. Lampa nám zhasla tím ledovým vichrem, světla hradu pohltila noc a pro zkřehlé prsty nebylo hůlek. Jen slabé hvězdy a skomírající měsíc, všechno kolem nás ožilo skučením větru a půlnoční hodinou, všechno se hrbilo, vznášelo a létalo jen v černých siluetách.
Ušli jsme dobře půl cesty, nejistý krok za nejistým krokem. Každý zvuk nás zpomalil. Každou další stopou jsme cítili, že nejsme sami v černočerné tmě. A pak, snad na samém konci toho strašlivého putování, když se noc odmlčela a do hrobového ticha hřměl jen náš dech... Tam stál! Pět sáhů před námi, oči mu zářily do tmy jiskrami šílenství! Vznesl se vysoko do vzduchu, zvedl se pod ním sníh a on tou děsivou nocí zmizel. Se strašným, ledovým smíchem, smíchem, co zábl v kostech a hnal nás na útěk!
*
Tolik z deníku stavitele slavné Chroptící chýše. Nyní se vydejme po stopách tajemného zápisu. Co to spatřil nebožák oné chladné noci na cestě ke svému čarostavitelskému dílu? A jak onen přízrak s děsivým smíchem vlastně souvisí s Chýší? Obejměte oblíbeného medvídka, neboť je to historie vpravdě děsuplná!
Mezi kouzelníky vesměs panuje názor, že všichni ví, od čeho dostala Chroptící chýše své nelichotivé přízvisko. Je to pochopitelně názor mylný. Jako většina názorů, které se ještě nestaly předmětem mého redaktorského bádání.
Nebudeme si nalhávat, že Chýše není tím, čím je. Že nebyla, není a nikdy nebude útočištěm vlkodlaků, že se v ní neodehrálo několik vražd a že v ní není spousta pavouků, myší a prachu. Chroptící chýše pochopitelně úkryt strašlivým a kousavým stvořením – počítaje v to pavouky, myši a svého času profesora Werewolfa včetně kamarádů a příbuzných – poskytovala. Stahují se sem z širého okolí, neboť baží po klidu, zatuchlém a temném prostředí a především místě, na které nikdo nepoběží pomoct, uslyší-li z něj volání o pomoc.
Nejsou to však jen praktické důvody, které sem havěť a profesora táhly a táhnou. Dům je obestřen známou aurou děsu a strachu, ježí se z něj vlasy na hlavě minimálně stejně jako z domácích úkolů. Tato aura není pro jistou část kouzelnického světa bez zajímavosti. Jistá část si v ní přímo libuje. A neumí-li si ji zajistit sama v místě bydliště či zaměstnání – k tomu je zpravidla třeba mnoho let učitelské praxe – nezbývá jí než vzít za vděk azylem v Chýši, která již dlouhá léta děsí celé Prasinky.
Vše výše popsané není ničím novým ani překvapivým. Většina čtenářů navíc již v předchozích řádcích nalezla příčinu i všechny potřebné souvislosti, nikoho tedy přízvisko Chýše neuvede v údiv. Dle všeho jde o začarovaný – doslova – kruh, v němž strach a děsivé zvuky zahání přítomnost lidí, a tedy láká další bytosti schopné nahánět strach a plodit děsivé zvuky.
Není tomu ovšem tak. Pravda o Chroptící chýši je mnohem prozaičtější. Abychom správně zasadili střípek získaný z deníku, abychom pochopili, proč a odkdy Chýše chroptí, museli jsme nasadit doslova život (vlastního šéfredaktora) a jeho jménem vypátrat onen přízrak, onen noční běs, tu létající stvůru, která dle všeho za vším stojí. Podařilo se. Budete svědky nejhrůznějšího rozhovoru, jaký kdy Corvinus Declaratio přinesl. Rozhovor je tak hrůzný, že nejprve přednesu jeho výsledek, kdyby snad slabší povahy nenalezly dost odvahy a neklesly zrakem až k oněm děsuplným slovům samotného přízraku.
*
Rozluštění záhady
Bylo to kouzlo. Ne duchové, strašidla či vlkodlačí vytí, co vysloužilo domu tak nepěkný název. Příběh je poměrně prostý. Když přišel kouzelníkům na mysl nápad vystavět na kraji Prasinek nové obydlí, zavládlo nadšení. Je to vždycky událost, když do sousedství přibude něco nového. Přišel však průběh stavby. S ním vlna nadšení značně opadla. Stavitel, nutno objektivně přiznat, nebyl z nejšikovnějších. Pravý úhel mu nic neříkal, pro stavbu zdí užíval spíše úhlu levého. Vrozená nedůvěra ve schopnosti vodního skupenství mu pak znemožnila stavět vodorovně. Mimo to, nemaje peněz, nahradil mramor z dolů v Řecku borovicí z lesů v Prasinkách, přičemž násilím potlačil vzpouru kůrolezů. Okna vedl na špatnou stranu, kde nikdy pořádně nesvítí slunce, a v podlaze nechal tu a tam z nedbalosti díru.
Pro svůj nevábný vzhled dostalo jeho dílo prostý název – Chýše. Název však, i přes posměch okolí, nesl dům hrdě. Až do onoho osudného dne, kdy přízrak klekl před vrátka, otevřel stránky prastaré knihy a pronesl zaklínadlo. Formuli, která všechno změnila. Kletbu, která zahalila dům zlovolným oparem chladu. Ano, vlivem černých čar se chýše v Prasinkách nachladila!
Netrvalo to pak dlouho. S nachlazenými domy není žádná sranda. Dům se velmi špatně halí do přikrývek a ještě obtížnější je donutit stavení, aby pravidelně popíjelo horký čaj. Tak se stalo, co se stát muselo. S neléčeným nastuzením začala Chýše velice záhy chroptět. Nic nepomohlo navážení léčivých bylin, žádnou záchranu nepřineslo horké letní slunce, které už za osm měsíců po nešťastné události dopadlo na střechu domu. Dnes již dům sám o sobě nechroptí. Přišel o hlas. Jméno však zůstalo. Jméno tak zlověstné a hrůzné, že nebohá Chýše nešíří radost a smích návštěvníků jako slavná Kýchající věž na úpatí Alp, ale strach ze strašidel. Strach zbytečný a nezasloužený. Co na tom, že v Chýši žádná strašidla nejsou. Že povětšinou ve stínech strašidelného domu nežije nic horšího než drobný pavouček či škrkna. Chroptící chýše se lidé bojí.
Věřím, že tento článek donutí alespoň část nejzarytějších strašpytlů překonat zbytečné obavy a poctít Chýši alespoň krátkou návštěvou. Chýše si to totiž zaslouží, je ve svém obestření děsem zcela a úplně nevinně.
*
Rozhovor
Corvinus: Proč jsi to tehdy vlastně udělal?
Protiva: Jen tak, aby byla sranda. Sranda totiž být musí. Bez srandy se mi život hnusí. Jé! Báseň! Já sem básník! Já letím do knihovny!
*
Corvinus: Moment! Nejdřív rozhovor. Není ti teď domu trochu líto? Vždyť jsi mu zkazil navěky pověst.
Protiva: Pff! Zkazil! Vylepšil, přece! Teď tu ruinu zná každý. Ne, moment, to je replika do mé hry o profesorském sboru... ale vlastně jo, to platí stejně. Víš ty, co u něho teď stojí turistů? Takový zájem a nenašlapou tam. Sakra, kdyby tam tak našlapali... *zamyšleně hvízdne* To by bylo lepší, že? No, ale co teď s tím.
*
Corvinus: Máš ještě tu podivnou knihu? A kde jsi ji vůbec vyštrachal?
Protiva: Tak tu prosím nemám. Lexikon hromadných a zrádných chorob mi zabavil školní zdravotník, když zrovna neměl do čeho píchnout. Prý že jste moc zdraví. Jinak jsem ji to, no... našel.
*
Corvinus: Našel? Kde se takové knihy hledají?
Protiva: V osobních knihovnách starých profesorů.
*
Corvinus: Takže ukradl, samozřejmě... No, děkuju za rozhovor.
Protiva: Našel, jen tak se tam válela, když si někdo zamyká krámy sotva pod čtyři zámky, počítám, že o ně nestojí! Není za co. Vyjde to opravdu někdy kolem Halloweenu? Se všema jsem se domluvil právě na něj! Strašidla ráda prostor, nemůžeme v Chýši číhat věčně. Jo, a tady jsou ty peníze... Au, tolik peněz... Co já neobětuju pro srandu!
*
Corvinus: Žádný strach, teď se vám nažene studentů... Ehm, totiž, konec rozhovoru.
Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář
Autor: James WatfarVydáno:
