Tréninky Modré letky

V době, kdy čtete tento článek, má Havraspár za sebou již druhý zápas. Takže by bylo zbytečné zvát naše čtenáře, aby přišli povzbudit tým, kterému fandí – nejlépe tady Havraspár.
Přestože se teď bude psát především o famfrpálu a proběhlých zápasech, není toto téma náplní článku. Čísly hemžící se články, hodnotící tým jako celek i jednotlivé hráče, hledejte jinde.

Rád bych vás totiž pozval ke čtení něčeho, co se ciframi a statistikami vyčíslit nedá. A tak, i když teď již po druhém zápase víme, jak si Havraspár stojí a jak dokázal zúročit hodiny strávené na tréninku, odložte košťata, sundejte přilby a pojďte se mnou zavzpomínat na tréninky z jiné stránky.

Úvodem bych mohl ještě vysvětlit, proč jsem se tohoto článku chopil já a ne kapitánka Effie, popřípadě někdo jiný, z našeho famfrpálového tria. Vysvětlení je více než jednoduché: opravdu chcete číst fráze jako „tak určitěéé jsme dali do tréninků srdíčko... snad budeme mít při zápasech štěstíčko...“ nebo naopak nesrozumitelné fráze o taktice, kombinované s talentem a nasazením? I kdyby se ale tímto směrem článek neubral, možná by i tak mnozí čtenáři viděli v rukopise kapitánky zaujatost.

Takže jsem přišel já, abych se bil za pravdu a nic než pravdu. Alespoň v tomto článku. Takže, ač se vám to možná bude zdát neuvěřitelné, nic v článku není přikrášlené, všechno je napsané přesně tak, jak se to stalo, a zcela objektivně. Po přečtení tohoto textu pak možná získá havraspárské famfrpálové mužstvo (v tomto případě vlastně spíš ženstvo) zástupy nových fanoušků, bez rozdílů barvy.

*

Možná by se hodilo a možná by se i slušelo, abych se jako autor tohoto článku zúčastnil všech tréninků, od prvního do posledního. Ale nebylo tomu tak. I přesto jsem ale mohl poznat své spolužáky z jiné stránky. První trénink, kterého jsem se zúčastnil, se konal v předvečer Havraspražského srazu. Takže jsem se naučil létat, osahal si koště, camrál i odrážečskou pálku a své zkušenosti zúročil při letu na slet v Praze. Další trénink na sebe nenechal dlouho čekat, a tak místo toho, abychom zaháleli, vyskočili jsme ve sváteční den ráno z postelí a zamířili na famfrpálové hřiště. Díky tomuto tréninku jsem mohl dát za pravdu starému známému čínskému přísloví:

"Mezi těmi, kdo vstanou spolu
jen kvůli tréninku famfrpálu
se mocné pouto utvoří,
které jen tak něco nezmaří."

A opravdu, ráno na trénující čekaly vedle košťat také sušenky, horká čokoláda, káva a dobrá nálada. To se pak hned jinak mašíruje na bitevní pole! S úderem zvonu, který ohlásil devátou hodinu, se od země odrazilo čtrnáct párů nohou a žádný post nezůstal neobsazený.

Pak již začal všední kolotoč, který je všem modrým trénujícím dobře znám. Pijani propočítávali, kolikrát by si mohli cvaknout, odrážeči rozbíjeli přesně odpálenými potlouky terče, střelci s neuvěřitelnou lehkostí dávali góly do prázdných obručí (pokud zrovna brankář chytal někde jinde lelky) a chytači, respektive chytačky, si za límec famfrpálového hábitu strkaly bryndáky, protože měly přijít hody. Zkrátka hotový balet. Nebo... Ani ne balet, nejsme žádné křehule, vstáváme přece před devátou! Byl to bál. Famrpálový bál. Famfrbál!

Já jsem přes narážky (zejména pak dámské části týmu) nechal železnou pannu reznout v sychravém počasí na tribuně, abych mohl pohodlně odpalovat. A nepálil jsem sám. Většinou jsem měl ještě další tři odrážečské společnice a všichni jsme pálili, až se z nás kouřilo.

Zatímco jsme spokojeně vysílali potlouky na naši malou hřišťovou oběžnou dráhu, se u obručí odehrávalo hotové drama. A to sice mezi střelci a ještě lepšími brankáři. Nebo naopak? Mezi brankáři a ještě lepšími střelci? Sám nevím, ale všichni byli opravdu dobří a i nováčkům se podařilo vymést pár pavučin v rozích našich kulatých obručí. Kdybych měl smekat, asi bych někoho pěkně ošidil, protože by mi nestačily klobouky. Také spolupráce střelců a brankářů byla obdivuhodná, protože na jiných postech si trénující vystačili případně sami.

 

„S radostí jsem se přidala k jejich nadšení a začala si to pořádně vychutnávat. A řeknu vám... Je to skvělý pocit! Vždycky se na každý trénink velmi těším. Baví mě famfrpál. A nejvíc mě baví famfrpál s mojí dokonalou kolejí!“
Carol de Mad

Nesmíme zapomenout ani na chytačky. Zde byl kontrast asi největší. Zatímco si nováčci na tomto postu stěžovali, že víc zkušeností získá za trénink snad i divák, Nicolette chytala jednu za druhou. Ovšem museli jsme všichni uznat, že naše nové chytačky, Rhenaya i Mary, se doslova rvaly o každý centimetr, o který se mohly ke zlatonce přiblížit. A i přesto, že co chvíli slyšely, jak neustále někdo radostně vykřikuje, na kolikátou úroveň již postoupil, nedaly se odradit a překonaly nesnáze prvních krůčků chytače.

Druhým protipólem byla právě Nicolette, která si vysloužila přiléhavou přezdívku, která je ovšem tak děsivá, že se jí až bojím napsat, aby CD nebyl penalizován za zastrašování soupeře. Někteří možná již ale tušíte, dle těch bryndáků, že se Nicolett začalo přezdívat Požíračka zlatonek. Během tréninků její nenasytnost dosahovala takových mezí, že jsme se pomalu začínali bát, jestli má škola těchto zlatých míčků dost, a někteří dokonce narychlo schovávali své zlatonosky, aby je nemuseli obětovat na oltář famfrpálového tréninku.

 

"Za sebe mohu říct, že jsem si tréninkový měsíc užila, a to nejen díky tomu, že se mi podařilo zlepšit jeden z postů, ale právě kvůli zmíněným okamžikům, kdy jsme společně trávili čas hraním, podporovali se, vzájemně se motivovali, tlachali, vtipkovali..."
Nicolette Marique Leroy

 

Také díky těmto výkonům se dění na hřišti občas rozdělilo do tří fází:

1. Hrát - střelci střílejí, bránkář brankářuje, odrážeči odrážejí, chytač chytá...
2. Pít - odšpuntovat nějaký ten lektvárek, dokud se netřesou ruce absťákem, a pak každý podle svého gusta buď oznámí, jaký je pijan, nebo se naopak přikrčený a zakrytý hábitem pokouší (doufejme, že) lektvar vypít tak, aby jej při tom nikdo neviděl.
3. Gratulovat - transparenty, konfety, tleskání, mávání, pití i hraní na počest oslavovaného, nejlepší jsou ovšem takzvané laviny, kdy při nejlepším chytač chytne zlatonku, zbylých pět hráčů následně postoupí na další úroveň a střelec vše zakončí krásným gólem.

Mezi těmito cykly se pak objevují nejrůznější plodné diskuze, na téma: „jak mi to sluší s helmou a proč jí nebudu nosit“, „co si v rámci rekonvalescence dopřeju po tréninku“, nebo „kdo chodí později jen proto, aby ho všichni zdravili zvlášť“.

Navíc jsme dostali spoustu příležitostí nejen k seznámení, ale také k osobnímu vymezení, a nešlo jen o posty v týmu! Každý tak mohl dát najevo, zda má raději Starouška nebo Vrana, safíry nebo diamanty, zda více tíhne k předmorým nebo k zámodrým, jestli patří k mo(u)dročarodějkám či k mo(u)drokostlivcům a jestli by se ozdobil modrokravatou nebo modromašlovačkou...

Tréninky pak končily za dobré nálady všech a někteří dokonce vykřikovali, že by si dali ještě. Ovšem tuto informaci berte s rezervou, protože se nepodařilo zjistit, zda měli na mysli trénink, nebo nějaký ten „lektvar“.

Trénovali jsme ve dne, v noci, ráno, během halloweenského večera, kdy nebylo jisté, jestli se všichni bezpečně vrátí zpět z hřiště, před sletem i po sletu. Za hezkého i ošklivého počasí, bok po boku jsme přicházeli na hřiště, abychom ukázali, zač je toho famfrbál. Každá minuta strávená na hřišti se promítne v sezóně. Ale nejen v ní, protože duch modré letky s námi zůstane, ať sezóna dopadne jakkoliv.

Zbývá pouze poděkovat všem zúčastněným, ode mě ani ne tak za jejich (byť výborné) sportovní výkony, ale za společnost a dobrou atmosféru, která je asi tím je důležitějším, osmým hráčem našeho týmu.

Týmu přeji úspěšné zápasy a rozloučím se slovy naší kolejní ředitelky, která si dovolím doplnit.

Jeden pro druhého,
modrý pro modrého.
Jako na obloze, tak i na zemi,
mezi modrými dobře je mi.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář