Kde se to tam bere?!

Každé ráno připlave ke břehu jezera v Godrikově Dole nějaký poklad. Jednou je to roztrhaný kus oblečení, jindy zase hrudka zlata nebo stonek rostlinky. Kde se to tam ale vzalo? Odkud to pluje? Osmělte se, otužte se a pojďte s námi nahlédnout pod jezerní hladinu.

V redakci jsem dostala jeden úkol. Zjistit, kde se v jezeře neustále berou všechny předměty, které  studenti v poslední době tak rádi loví a vytahují. Jelikož jsem pracovitá, pilná, zodpovědná a poslušně plním všechny rozkazy našeho šéfredaktora (protože jsem slyšela cosi o tajuplném redakčním sklepení), tak jsem neváhala a dala se do práce.

*

Musela jsem si maličko přivstat a překonat nechuť opustit vytopenou kolejní místnost. Venku byla mlha, že by se dala krájet, a kdyby na to nebylo brzy, řekla bych, že mrzlo, až praštilo. Oblékla jsem se co nejtepleji, popadla prázdný pergamen a brk a vydala se na cestu. Všechny krámy, které jsou hodny vytažení, se v jezeře objevují prakticky v tutéž dobu každý den. Bylo mi tedy naprosto jasné, v kolik hodin už musím být na místě, abych stihla všechno zaznamenat, zjistit a vyzkoumat. Z toho důvodu jsem také chtěla být u jezera o tři hodiny dříve!

Z hradu je to do Godrikova Dolu jen kousek. V případě, že nezakopáváte v polospánku o vlastní nohy. To pak může cesta trvat i déle. Nakonec jsem ale dorazila a ukryla se do vysokého rákosí s úžasným výhledem na vodní hladinu a vyčkávala, co se bude dít. Bylo tam mokro a zima a nikde nebyla v dohledu ani kachna. Po dvou hodinách dřepění mě neskutečně bolely nohy, byla jsem promrzlá na kost a nebavilo mě to. Když už jsem se chystala k odchodu, začaly se z dálky ozývat kroky. Okamžitě jsem se skrčila a pozorně sledovala, co se vlastně děje.

K jezeru mířil nějaký muž, celý zahalený ve fialové kápi. V ruce měl pytel, docela nacpaný, řekla bych. Šel pořád dál a dál, pak se zastavil a začal se přehrabovat ve své „batožině“. Trvalo mu to celou věčnost, protože asi nemohl najít, co hledal, ale nakonec vytáhl nějakou rostlinku. Neviděla jsem přesně jakou, ale rozhodně to byl stonek byliny. Vytáhl z pouzdra u nohy hůlku a něco zašeptal směrem k rostlině, potom ji vhodil do jezera.

Ještě než odešel, několikrát se rozhlédnul kolem sebe. Když se podíval mým směrem, uviděla jsem mu do obličeje. „Na mou duši, na hafoní uši, to je pan Matt!“ neudržela jsem se a řekla trochu více nahlas. Muž v kápi to zřejmě přes šumění jezera neslyšel, naštěstí. Schoval pytel do nějakého rákosí poblíž jezera. Naposledy se otočil všemi směry a vydal se zpět směrem k hradu.

Ještě chvíli jsem nevěřícně zírala s otevřenou pusou na místo, kde pan Matt před nějakou dobou stál. Když mi konečně došlo, co se vlastně stalo, utíkala jsem do hradu, abych o tom mohla napsat a poskytnout tak všem hradním obyvatelům nejnovější dávku drbů...  Ehm! Novinek, jsem chtěla říct!

***

Podle všeho se pan Matthew několikrát denně vydává k jezeru, aby připravil studentům další rozptýlení a kratochvíli pro meziúkolové a studijní pauzy. Několikrát denně pouští do jezera různé oblečení, stonky rostlinek nebo hrudky zlata, aby bylo neustále co vytahovat a vyhlížet.

Doufejme tedy, že mě nečeká žádný trest za prozrazení tohoto tajemství, ale zkrátka jsem si to nemohla nechat jen pro sebe!

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář