Tohle je trest, tohle je sklepení a tohle je loňský nováček

Poslední dobou se o různých formách trestu hovoří hodně. Takové vyloučení či kopání od profesorů do jezera patřilo v minulých dnech k silně diskutovaným tématům. Na úkor toho ale upadá metoda mnohem starší, místy až zlověstnější. Sklepení. A tak se schovejte do náručí svých patronů a vydejte se s námi na strašidelnou exkurzi do tajuplných chodeb našeho hradu!

Nahrbený průvodce se krčí u zašedlých dveří, v ruce svírá poblikávající lucernu. Netrpělivě podupává nohou a čeká, až se shromáždí celý hlouček odvážlivců, kteří se pod rouškou tmy rozhodli prozkoumat tajemství našeho hradu.

„Že vám to trvalo,“ zavrčí podrážděně, ale odemkne těžké dveře klíčem, který sice měli v majetku i někteří přítomní, ale radši se ho ani neodvažovali vytahovat. Strážce této zvláštní části hradu by se mohl rozzlobit. A nikdo nikdy nechtěl naštvat někoho, kdo se údajně jako jediný vyzná v temných koutech a chodbách, které zdánlivě nikam vedou – jen abyste o několik minut později mohli stanout čelem ke zdi a museli se vracet zpět.

„Pospěšte si, vy couralové,“ křikl směrem k několika modrým na konci skupinky. „Ta dnešní mládež má mizernou fyzičku, fuj, nechat je za to běhat okolo jezera,“ utrousil si o něco tišeji pro sebe, ale stále dostatečně hlasitě na to, aby někdo mohl zauvažovat nad tím, jestli právě neprobudil Ferdinanda.

Tmavé, nepřátelské chodby, které se do návštěvníků zakusovaly jako ostré nože vystříhané z noční hladiny jezera. Okusovaly kosti a trhaly maso, co se v halucinacích, spojené patrně s nadměrným sledováním mudlovských filmů, zjevovalo nebohým studentům. Žádný Máj, žádná krása. Jen domyšlená krev na stěnách a ledový chlad, co se vkrádal pod kůži a naprosto nesmyslně oznamoval přítomnost vraha.

Realita byla jiná. Mnohem méně poetická, mnohem více zaprášená. Odhalené kameny zdí se lehce drolily, pavouci zabírali každé vhodné místečko, tmavé skvrny byly spíše dílem rozličných malých a hnusných tvorů než lidské krve. Člověk se tu spíše upšíkal k smrti od prachu, než aby byl požrán nepřátelskou stěnou a zaživa pohřben.

Najednou lucerna zablikala a zhasla. Někdo vykřikl. Průvodce si odfrkl. „Citlivky. Dřív sem mohli poslat bandu prváků a oni si tu udělali piknik a vy tu ječíte jako ženský…“

„Popravdě, pane,“ poznamenal někdo, „my jsme ženské. Vidíte tu nějakého kluka?“

„Řekl bych vám, co vidím, slečinko, ale za to bych dostal leda tak padáka.“

„Nebo školní trest,“ podotkl někdo.

„Školní trest, milánku? A kam se podle tebe zavírají ti se školním trestem, no?“

„Aha.“

„A teď pojďte. Nemám taky na vás celý den.“

„Po tmě?“

Strážce si povzdechl. Pak se lampa rozsvítila a skupina pokračovala ve svém pochodu. O chvíli později se někdo – již tradičně – zeptal: „Pane, jsou tu nějaké příšery?“

„Samozřejmě. Proč si myslíte, že si z toho tady ereska dělají po půlnoci Václavák? I když to jsou takový ochočený potvory, ani hnáty vám neukážou, pokud nepřijdete s hůlkou a vakem na odměny… Támhle jedna je, vidíte?“ a ukázal kamsi do dálky, kde se na konci chodby mihl stín.

Skupina vyděšeně nadskočila. Strážce se uchechtl. „Ale to nic není, mám pro vás něco speciálního, takového mého miláška,“ pronesl protáhle, až se pár lidí z osob ve skupině vyděšeně podívalo po zdech.

A tak pokračovali dál, šli a šli, setmělými chodbami, bez těch pomyslných pochodní, které lidem svítily na cestu maximálně u vchodu do zmijozelské kolejní místnosti.

Chodby se měnily, zatáčely a vytvářely neuvěřitelné bludiště. Celá skupina se telepaticky shodla na tom, že nebýt průvodce, do pěti minut by se tu všichni ztratili, až by je nenašli ani nejlepší mrzimorští hledači. Nicméně jak čas utíkal, nervozita a strach opadal, skupinka zapomínala na to, kde jsou a jaké historky se vlastně o tomto místě vyprávějí. Ty prastaré a skryté báje za tunami pavučin, před kterými se každý měl mít na pozoru, tu na moment ožily – a pak si zase zalezly s tichým smíchem, aby pak na člověka vybafly za dalším temným zákoutím.

Jenže to nebylo vybafnutí v pravém slova smyslu, abychom byli upřímní. Spíše pouhá existence kostí, zázrakem stále spojených v celek, který se ležérně opíral o zaprášenou stěnu. Strážce nad kostru pozvedl lucernu, aby ji všichni dobře viděli.

Skupina se otřásla. Někdo vyjekl, někdo se málem pozvracel, protože ho studium čar a kouzel ještě nestihlo poučit o větších hnusech než o elegantní hromádce kostí, které si stále dovolovaly držet pohromadě.

„Tohle je Alfons,“ představil ho strážce. „Minulý rok nastoupil do prváku, nějak mu to nevyšlo, a tak tu teď jen sedí a pije máslový ležák,“ poukázal na prázdné flašky opodál.

Skupina se lehce takticky vzdálila. Odvážná osoba zatahala muže za rukáv, ale ten nejdřív přisunul k Alfonsovi novou flašku. A pak, s pokrčením ramen a lehce zklamaný z toho, že jeho milášek nevyvolal takovou odezvu, jakou čekal, odváděl vyděšenou skupinu zpátky.

O něco později, když se již pomalu návštěvníci blížili k východu, se Alfons zachechtal, popadl máslový ležák a polovinu dal, jako vždy, Ferdinandovi. Ale na toho se už nikdo nezeptal.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář