Mo(u)dré klepadlo: Boj je marný!

Už je to nějaký ten čas, co mě klepadlo naposledy pustilo mezi havránky do kolejní místnosti. Když to tak počítám, již je to třetí hogwartský rok a já pořád doufám, že se mi ho jednou podaří ošálit. Zatím je ale neoblomné. A o tom bude celý tento článek!

Možná bych to mohla shrnout jednou větou, kterou mi kdysi řekla jedna moudrá kolegyně. Tuším, že to byla nynější modrá kolejní, ale kdo ví, ono to mohlo říct mnohem víc modro-dospělých lidí.

„Najednou si připadám hloupě. Opravdu nedokážu klepadlu odpovědět tak, aby mě pustilo?“

*Chvíli se odmlčí, načež se zase rozepíše.*

Inu, však jak byste se cítili, kdybyste se jakoby náhodou vynořili u dveří do havraspárské kolejní místnosti a klepadlo by na vás vyhrklo: „Ty už jsi tu zase? Však víš, že je to marné.“

To pak vždycky odejdu s nepořízenou, nebo také s pořádnou boulí na čele. Ještě že jsem se hojivé kouzlo naučila, to by ze mě měl Matthew věčnou srandu… A studenti vlastně také.

Nejsložitější je ocitnout se u klepadla o samotě. Ne, teď nemluvím o studentech, těm člověk řekne, že dělá důležitý výzkum, oni prolezou dveřmi a jsou ti tam. A ne, nedá se vstoupit za nimi! To už jsem zkoušela a z šoku, které způsobily hvězdičky nad mou hlavou, jsem se léčila několik dní…

Kde jsem to přestala? Ach ano, nejhorší je vyhnout se konkurenci, tedy jiným modro-fialovým, kteří se ke klepadlu také zajdou podívat. Ono se sice říká, že ve více lidech se to lépe táhne, ale klepadlo není řepa, na to se musí opatrně a ne v přesile.

A popravdě, když kolega nachytá kolegu, jak lomcuje s dveřmi či si zrovna mne čelo, rozhodně to na něj nevrhá dobré světlo.

**

Jednou jsem byla s nápady a přesvědčováním v koncích. Řekla jsem si tedy, že zkusím zasypat několika otázkami jistého velmi moudrého modrého studenta. Ten mi třeba poradí jak na to.

Corvinus Declaratio: Dovedete si představit, že byste odešel z koleje, stal se zaměstnancem školy a do modré kolejní místnosti už nemohl? Jak byste se cítil? Snažil byste se nějak klepadlo přesvědčovat, aby vás pustilo zpět? A co si myslíte o těch, co odešli z koleje do těchto zaměstnaneckých pozic?

James Watfar: Těžko říct. Neumím si představit, že bych odešel z koleje a klepadlo mě už nepustilo. Zároveň vlastně ani to, že bych v koleji zůstal nadosmrti a nikdy si nevyzkoušel jinou než studentskou dráhu. Náš hrad má úchvatný talent stavět člověka před rozhodování mezi situacemi, které si neumí představit. O těch, kteří z koleje odešli, si myslím, že dovedli udělat právě ten děsivý krok a rozhodnout se, což je věc obdivuhodná, a nechápu, jak se jim to podařilo. V případě odchodu z koleje bych se asi cítil dost rozporuplně. Člověk musí mít v takové chvíli na jednu stranu radost z nových možností a změny prostředí, na druhou si zase pro kolejní místnost oči vyplakat… Asi založím hnutí za prosazení statutu kolejního profesora! *učiní si poznámku* Určitě ale vím, že bych klepadlo přesvědčoval všemi možnými i nemožnými prostředky včetně dynamitu.

*

A tady přišel ten zlom. Dynamit! Bohužel záplava štěstí mě pohltila jen na chvilku, protože představa, že vezmu na klepadlo dynamit, mě zahltila pocitem bolestným. Ano, bolestným, už jste někdy zažili hejno rozzuřených puštíků mé drahé kolegyně Larstonové? Protože ty by na mě v takovou chvíli rozhodně poslala!

Samozřejmě ještě jedna dobrá rada se v odpovědi pana Watfara skrývá… Stát se kolejním ředitelem. Ovšem to by znamenalo vyštípat již zmiňovanou dámu z jejího křesla, které je chráněno nejen puštíky, ale i havrany… ať už s peřím nebo bez něj. Což také nepřichází v úvahu.

Ale víte co? Já se do kolejní místnosti stejně jednou dostanu!

**

Když už jsem byla v ráži z neřešitelné situace, nedalo mi to a vydala jsem se ještě ulovit jednu postarší… ehm, studentku v nejlepších letech a optala jsem se jí, jaký má názor na dospělé, které při průlezu do kolejní místnosti vídá.

Corvinus Declaratio: Co si myslíte o „bývalých“ modrých, které sem tam potkáte bloudit okolo dveří s klepadlem? Tedy o těch, co vás závistivě a s boulí na čele sledují, jak vcházíte do kolejní místnosti?

Any Dawson: Je mi jich líto a obdivuji je zároveň. Nedokážu si představit, že bych už nesměla vkročit do kolejky, hodit šipku do polštářků nebo cintat čokoládu po pergamenech. Na druhou stranu mají můj obdiv, že udělali ten odvážný krok do neznáma bez možnosti vrátit se zpátky. Dospěli, posunuli se dál, otevřeli třídy. A pak je nenapadlo nic lepšího než snažit se prorazit hlavou díru do kolejky. Každou chvíli je tam někdo, většinou jim to vydrží tak den, dva. Nedávno tam ale jedna nejmenovaná kempovala týden, až si modří museli udělat služby na krmení této osoby. Člověk by řekl, že s ohledem na jejich mo(u)drou minulost by mohli v té hlavě něco mít! A ono ne!

*Poslední dvě věty byly zcenzurovány autorkou článku. Hned po tom, co si dala uklidňující šálek horké čokolády*

Myslím, že odpověď této studentky nepotřebuje komentář.

**

Pozor, abyste se nemýlili, mezi modro-fialovými jsou i tací, kteří se do kolejní místnosti dostat nesnaží, protože jsou teď šťastnější, než byli v modrém hábitu. Já osobně narazila na takovou Elysseu Ellesméry.

Corvinus Declaratio: Jsi už nějaký čas pryč z modré koleje. Nestýská se ti? Nesnažíš se třeba do koleje přes moudré klepadlo dostat? Co ti nejvíce chybí, či nechybí?

Elyssea Ellesméry: Abych byla naprosto a zcela upřímná, Havraspár mi nechybí. Když jsem tehdy absolvovala (a připomínám, že je to 10 HOG let zpátky), tak jsem byla v Havraspáru celkem nešťastná a velmi jsem chtěla pryč. Proč přesně, už si tak docela nepamatuji. *krčí rameny* Ale nějak jsem se sžila se svou převážně prasinkářskou identitou. Teď se cítím nesvá i ve fialovém kabátu.

Na léta v Havraspáru se nedívám s citelnou nostalgií, spíše přemítám, jak bych ho vnímala teď, o tolik let starší a doufejme vyzrálejší než jako horká hlava. Přechod do hnusohnědé (protože jako obyvatel jsem strávila převážnou většinu svých pohavraspárských let) mě nějak osvobodil od barvismu, tlaku na body a povinností. Můžu si hospodařit s časem aniž by to mělo vliv na stovky ostatních lidí. Nemusím se zabývat vnitřními spory. Mám sobecky ráda svůj klid.
Modří mě vlastně berou jako součást Havraspáru a jeho ex-studentku častěji, než já sebe sama.

Říkám si, že bych měla podporovat Havr (třeba finančně), ale nikdy se k tomu nemám. Nemůžu říct, že bych se styděla za svou původní kolej, ale ten nostalgický pocit se u mě nikdy nějak nedostavil. Jsem mnohem spokojenější teď, než jsem kdy byla jako student. Bez ohledu na to, kolik skvělých a nejen modrých lidí jsem za svá studentská léta poznala a kolik jich tu už není.

***

Inu ať už nám naše kolej chybí, jedno je jasné. Musíme se smířit se svým údělem nebo i nadále chodit s boulemi na čele a doufat, že nemožné se stane možným.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář