Těžká dřina: Průzkum tajemného schodiště

Každý to známe. Brzy ráno se ještě polospící a jen polobdící suneme směrem k Prasinkám, kde nás čeká další z nekonečné řady menších brigádních úkonů. Většinou sáhneme po nabídce, která vyžaduje činnost, již už dávno a dokonale ovládáme. Co ale dělat, když už nám někdo naši oblíbenou brigádu vyfoukl? Co když už není na tajuplném schodišti nic ke zkoumání?

Jistě už vás to napadlo. Každý druhý den se hradní obyvatelstvo vydává na pravidelnou návštěvu agentury Žlutá tlapa. Mezi inzeráty a nabídkami s volnými posty hledáme to, co už dávno umíme a v čem už máme mnohaletou nebo alespoň mnohadenní praxi. Často jsme díky tomu platově ohodnocení mnohem lépe, než kdybychom se pustili do něčeho úplně nového.

Ani tak se ale nedá mluvit o nějakých extrémních výdělcích. Je zkrátka třeba si zvykat na minimální mzdu. Můžeme se utěšovat tím, že na tom v budoucnu budeme už jen lépe.

Mimo jiné jsou tyhle malé brigády pro některé z nás jen příležitostí, jak se na chvilku dostat mimo hradní zdi a mimo všudypřítomnou povinnost učení se. Ani nevím, kolikrát jsem byl překvapen tím, jak radostně se ženu uklízet soví trus, a to jen proto, abych se nemusel už zase něco učit.

Drhnutí podlahy byla sice obrovská zábava, ale nějakou dobu už se zabývám mnohem zajímavější a dobrodružnější činností. Jsem totiž velký dobrodruh. A také průzkumník! Proto prozkoumávám tajemné schodiště.

Kdo se už do jeho hlubin také vypravil, jistě ví, že to není žádná velká legrace. Je pravda, že k průzkumu člověku stačí pouze lucerna a dobrý orientační smysl, ale já bych tuto brigádu rozhodně nedoporučoval nikomu, kdo má špatný nebo dokonce vyhrocený vztah ke schodům. Možná vás to překvapí, ale těch je v tajemném schodišti opravdu požehnaně. A aby toho nebylo málo, tak rozhodně není pohyblivé. Právě naopak, pokaždé, když se škrábu někam nahoru a v duchu počítám, kolikrát už jsem zvedl tu zpropadenou a bolavou nohu, mám pocit, že snad neustále roste. Dnes už mi to ale takové problémy nedělá. Nechápu, jak se to stalo, ale vypadá to, že mi neustálé prozkoumávání schodiště výrazně zlepšilo fyzičku. A navíc! Jako takový malý bonus. Musím přiznat, že jsem nikdy neměl pěknější zadek. Schválně se někdy podívejte. Určitě ten rozdíl uvidíte. Jako z mramoru!

*

Protože jsem ve spletitých chodbách schodiště častým návštěvníkem, už se v něm celkem dobře orientuji. A krom toho, každý průzkumník před vstupem obdrží aktualizovanou mapu. Takže i když se ve všech hlášeních z výprav píše něco o tom, jak se ztrácíme ve tmě, rozhodně to není úplná pravda. Jednak je těžké se ztratit na místě, od kterého máte plánek, a navíc jen blázen by vyrazil na tuhle brigádu bez lucerny. Takže žádná tma a žádné bloudění.

A není to možné ještě z jednoho prostého důvodu. Neobjevených chodeb a podlaží už mnoho nezbývá. To jsem si uvědomil, když jsem naposledy stoupal po těch starých kamenných schodech. Vzhledem k tomu, kolik lidí se do útrob schodiště pouští a kolik objevů je hlášeno každý den, je jasné, že musí být dříve nebo později objeveno celé. Pochybuji totiž o tom, že by ho pracovníci Žluté tlapy neustále rozšiřovali jen proto, aby ho mohli studenti později s velkou slávou prozkoumávat a objevovat. Schodiště je dle všeho staré, stovky let nepoužívané, a ačkoli velice rozsáhlé, rozhodně ne nekonečné. Pokaždé, když teď mířím ke dveřím brigádní agentury, doufám, že se nedočkám toho, že má oblíbená práce z nabídky zmizí.

Vypadá to ale, že se k ničemu podobnému neschyluje. Nikomu pravděpodobně nevadí, že už není co na tajemném schodišti prozkoumávat. Ani to, že občas člověk cestou narazí na spolužáky, kteří místo průzkumu na schodech polehávají nebo dokonce spí. I když nechápu, jak to někdo může dokázat. Spaní na schodech musí být dost složité.

Možná že už bych taky mohl toho věčného procházení nechat a prostě si jen zalézt do nějakého výklenku s oddechovou četbou. Nikomu to přece vadit nebude nebo snad ano? Není moje vina, že i když není co dalšího prozkoumávat, stále nás za to platí. Když se zamyslíte, tak i u ostatních brigád to funguje podobně. Neříkejte mi, že je například ještě nějaká možnost ve zvelebování famfrpálového hřiště. S počtem lidí, kteří tam za tímto účelem chodí, přece není možné, aby bylo na celém hřišti ještě něco, co by se dalo vylepšit. Všechno má zkrátka své limity.

***

Brigády by se tedy asi měly obměňovat častěji. Ale dokud to nevadí nikomu z vedení agentury nebo dokonce vedení školy, já si rozhodně stěžovat nebudu. Dál budu stoupat i sestupovat po kamenném schodišti, které už není tak úplně tajemné, a dál budu vesele pobírat těch pár svrčků, které si tím vydělám.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář