Školní uniforma: prokletí, nebo kouzlo?

Školní uniforma... Na začátku samá díra. Ano, začínal tak každý z nás. Postupem času se dmeme pýchou, když je nová od hlavy k patě. Všední část našeho školního života, nebo něco víc?

Všichni jsme si tím prošli. Vysněný nástup na hrad a kvapné shánění věcí potřebných k výuce. Mezi základ patří samozřejmě školní uniforma. Někdo by mohl namítnout, že je tak všední, že na ní přece není nic zajímavého. Opak je však pravdou.

Bradavická uniforma je nejen skvěle padnoucí a nestárnoucí módní kousek, ve kterém všichni vypadáme skvěle. Zakrývá naše nedostatky a podtrhuje přednosti, ale zároveň je to jakýsi symbol. Symbol hrdosti, kterým dáváme najevo svou lásku ke koleji a ke škole vůbec. Co na tom, že je na počátku samá díra, neboť je z druhé, třetí, někdy i čtvrté ruky. Důležité je, že jsme díky ní vpuštěni do lavic, kde můžeme ukojit svůj hlad po vědění.

Postupem času a s přísunem financí si dopřejeme jednu novou část za druhou. Myslím, že pro každého studenta je nezapomenutelný den, kdy měl poprvé svou novou uniformu kompletní.

*

Chceme se zde ale na tento oděv podívat z více úhlů. Například si kladu otázku, jak je možné, že nám uniforma slouží tolik let a vypadá stále skvěle? Odpověď je snadná. Je vyrobena z prvotřídních látek opatřených kouzly proti ušpinění a drobným oděrkám. Jistě není nezničitelná, ale je ušitá tak, aby vydržela opravdu hodně. Co si budeme povídat... Jsou mezi námi experti, kteří jí dávají dost zabrat. Navíc se nám o ni pravidelně starají hradní skřítci, kteří ji opečovávají, jako by byla jejich vlastní. A to už něco znamená.

Jak můžete vidět níže, vybrali jsme pro názornost dívčí i chlapecké uniformy. Hábity jsou vypasované, s lemem a podšívkou v kolejních barvách, doplněné košilí s kolejní kravatou a vestičkou. Dívky pak nosí sukni, případně punčochy, které jsou v barvě koleje, chlapci slušivé kalhoty.

Jak vidíte, perfektně padne a sluší každému.

Jsou zde ale i ti, kteří si už školní uniformu nikdy neobléknou, byť jim z nostalgie visí ve skříni. Ano, mám na mysli profesory, zaměstnance, ale i obyvatele okolí hradu. Zkrátka všechny nenávratně dospělé.

Zajímalo mě, jak se na ni dívají oni, zda vzpomínají na studentská léta, kdy ji mohli nosit, a co pro ně znamenala nebo znamená. Proto jsem rozeslala pár redakčních sov a zde vám přináším vyjádření dotazovaných dospěláků...

***

Corvinus Declaratio: Jak vzpomínáte na svou školní uniformu?

Lilien Emily Meissed: Inu, jak na ni vzpomínám? Já bych to viděla velmi prostě. *usměje se* Sem tam mi o ni zavadí pohled ve skříni, kde mi hezky visí. To víte, je to nostalgie, co si budeme povídat. Člověk se na ni může dívat a vzpomínat. *mrkne*

Elyssea Ellesméry: Já ještě nosívala tu starou uniformu, kterou si dneska lidé pořizují jen jako kuriozitu, a tu dnešní už jsem jako student nezažila. Vzpomínám na ni s úsměvem, protože hábit všem špatně seděl, čapku snad nikdy nikdo nenosil a ta barva byla zkrátka ohavná.

Barbara Arianne Lecter: Myslíte na svou první uniformu nebo na novou? Rozhodně se nebudu zbavovat ani jedné, co kdyby se některá z nich ještě hodila?

Belatris Nithelas Malrinová: Za mých časů byla uniforma nevzhlednou nutností, kterou jsem na sebe hodila těsně před odchodem do třídy a strhala ze sebe hned po jejím skončení. Nijak nostalgicky na ni nevzpomínám. Jsem ráda, že se dnes mohu oblékat podle svého.

Larrie Larstonová: Ó, to se s odstupem let obměňuje. Po oháknutí do profesorských svršků jsem si procházela všemi fázemi truchlení - ono to totiž trochu bylo, jako kdyby někdo umřel, víte.

Nejprve jsem ze zvyku sahala po špatném ramínku a divila se, proč se už do uniformy nevejdu. To vedlo k prvotnímu šoku, co jsem to vlastně udělala, že jsem tak dobrovolně zestárla. Popírala jsem, že mi už uniforma není, a po večerech se do ní v kabinetu tajně soukala.

Když to ovšem stále nešlo, následovala fáze rozhořčení a hledání viníka - který hulvát mi tu fialovost způsobil, kdo zavinil, že už nemohu uniformu oblékat?! To bylo napínavé období. Záhy, když jsem si nechtě přiznala, že jsem si to zavinila sama, to však přešlo do fáze smlouvání. Snažila jsem se nejprve zvětšit uniformu do nové velikosti, pak zmenšit sebe do původní velikosti, došlo i na prosíky u tehdejší madame inspektorky, jestli by mě nemohla zase oddělat do mladé podoby. Ale smůla.

Nezbývalo tedy než se uchýlit k depresi, že zůstanu stará, obtloustlá a laňkovské míry patřící do dívčí uniformy už se prohánějí v nenávratnu. Po letech jsem se konečně dopracovala do poslední etapy - smíření. *hlesne pohřebním tónem*

A teď vážně - na uniformu zpětně vzpomínám s láskou, ačkoli za dob studentských mě mnohdy rozčilovala její jednotvárnost, limitované možnosti kombinovat a tvořit. Dnes bych si jako studentka jejího nošení vážila mnohem víc, studentský život je omezený, znovu se opakovat nebude a je třeba si ho užít na maximum. *pousměje se*

Esperaza Milagrosa: Nu, celkem dobře, ještě nedávno jsem ji i využila do soutěže. Navíc, tu svou první původní - starou, ještě pořád mám. Novou nepotřebuji, takže jsem ji prodala. Ale stará se na hradě už moc nevidí, takže jsem ráda, že mám takovýto "poklad".

*

Původní skicy nové podoby uniformy podle vítězného návrhu Larrie Larstonové a krejčovského umu Niam i Tir-na-nog

*

Corvinus Declaratio: Co pro vás znamenala?

Lilien Emily Meissed: Chm… *zamyslí se* Znamenala pro mě, že se musím převléknout ze svého těžce sladěného outfitu. *směje se* Ale byly časy, kdy jsem ji nosila ráda, ať už celou nebo nějaký její kousek. *usměje se*

Elyssea Ellesméry: Vstup do učebny, jinak jsem ji prakticky nenosila.

Barbara Arianne Lecter: Znamenala? Ona umřela?! *rychle kontroluje uniformy*"

Belatris Nithelas Malrinová: Když jsem jezdívala na prázdniny domů, znamenala pro mne paradoxně mnohem víc než během školního roku. Byla spojnicí se školou, s hradem a  se vším, co mi o prázdninách brzy začalo chybět. Měla jsem ji pověšenou v pokoji, aby byla na očích pro případ nostalgie.

Larrie Larstonová: Znamenala pro mě to, co utvářelo Havraspár - společný cíl, zápolení, tvoření úkolů a vypracovávání vykutálených úloh a soutěží během školního roku. Uniforma pro mě byla takovým symbolem čerstvého začátku - nového školního roku, přihlašování na předměty. Nosila jsem ji v podstatě vždy jen na zápisy a poté studovala už jen v knihovně, takže pro mě měla velmi jasný význam.

Esperaza Milagrosa: No, znamenala pro mě každotýdenní nošení vždy v pondělí, no dejme tomu až do středy, než jsem si prošla všemi výklady a zapsala si na začátku zápisu i všechny předměty.

*

Fotografie z archivu Madam Malkinové, září 2011, kdy došlo k výměně uniforem

*

Corvinus Declaratio: Je vám líto, že ji už nemůžete nosit?

Lilien Emily Meissed: Člověk to už teď nějak nevnímá. Ale to víte, že bych si ji zase jednou ráda oblékla, byť i na jeden jediný den. A patřila opět do skupinky modrých, kteří chvátají na vyučovací hodinu. *nasadí zamyšlený výraz* Nechcete tam nahoře navrhnout Den školních uniforem, kdy by uniformy mohl nosit každý? *směje se* A vůbec, moje duše pořád oplakává kozačky, které byly a pořád jsou částí školní uniformy. Chci je nosit, ale při každém pokusu mi začnou tvrdit, že mi vyrostla noha nebo co! Je to skandál, nohu mám pořád stejnou! *zamračí se*

Elyssea Ellesméry: Vůbec ne. Abych pravdu řekla, zrovna letos jsem ji celou prodala, a to ani nebyla ta má původní, ale zděděná. Tu svou jsem prodala prakticky hned po zfialovění. Po studentských letech se mi zkrátka nestýská.

Barbara Arianne Lecter: Ale já ji můžu nosit! Můžu ji třeba přenášet z kumbálu do skříně!

Belatris Nithelas Malrinová: Je mi líto, že nemohu nosit některé části moderní uniformy, ta je velmi šikovně navržená. Často po ní závistivě pokukuji, zvláště po kozačkách a hábitu.

Larrie Larstonová: Nijak zvlášť ani ne, spíš mě mrzí, že jako profesoři nemáme nějakou vlastní kolekci oblečení. Lítost je tam jen drobná, protože jsem fialověla záhy poté, co byla uvedena na trh nová, současná podoba uniformy, kterou jsem si neužila tak, jak bych si přála. Nebo alespoň některé její kousky, které bych ráda kombinovala do outfitů i v  současnosti.

Esperaza Milagrosa: Nosit ji myslím mohu, alespoň tu starou, takže si to sem tam připomenu a na čas si ji obleču. Takže zase tak moc líto mi to není. A že už mi je malá, to mi vůbec nevadí. Stejně ji už vážně veřejně nenosím.

***

Jak vidíte, každý z "dospěláků" má ke své studentské uniformě jiný vztah. Někdo na ní vyložene lpí a strádá tím, že už z ní vyrostl, a někdo ji bere jen jako přirozenou součást své minulosti. Nicméně jedno je evidentní: školní uniformu nosíme jen omezenou dobu a má své nesmazatelné místo v našem kolejním životě, proto si jí važme a pečujme o ni s láskou, kterou si jistě zaslouží.

Teď už se můžeme jen ustrojit, podívat se do zrcadla a hrdě si říct "jak mi to ale sluší".

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář