J.K. Rowlingová: Zahajovací řeč pro Harvardovu univerzitu

Roku 2008 vystoupila J.K. Rowlingová jako zahajovací řečník na promoci Harvardovy univerzity. Slova moudrosti, která předávala tehdejším absolventům, vyjevilo v překladu čtrnácté okénko Adventního kalendáře. Jaké poselství předala autorka světa, který nemá obdoby a bez něhož by nebylo Hogwarts?

PROSLOV

Prezidente Fauste, členové Harvardské společnosti a Dozorčí rady, členové akademického sboru, hrdí rodiče a především, absolventi.

Nejprve bych chtěla říci děkuji. Nejen, že mi Harvard prokázal neuvěřitelnou poctu, ale týdny hrůzy a nevolnosti, které jsem protrpěla při představě, že budu přednášet tuto zahajovací řeč, mi pomohly zhubnout. Oboustranná výhra! Teď se jen musím zhluboka nadechnout, zamžourat na tyto rudé prapory a přesvědčit se, že jsem na největším nebelvírském srazu na světě.

Přednášet zahajovací řeč je veliká zodpovědnost; alespoň jsem se tak domnívala, dokud jsem se nerozpomněla na svou vlastní promoci. Zahajujícím řečníkem ten den byla význačná britská filozofka, baronka Mary Warnock. Zamyslet se nad jejím proslovem mi ohromně pomohlo v psaní toho vlastního, protože se ukazuje, že si nevybavuji jediné slovo, které řekla. Toto osvobozující zjištění mi umožňuje pokračovat bez jakékoli obavy, že bych vás mohla nechtěně ovlivnit, abyste se zřekli slibných kariér v byznysu, právu či politice, výměnou za vrtkavá potěšení profese homosexuálního kouzelníka.

Vidíte? Pokud si v následujících letech budete pamatovat vtip s homosexuálním kouzelníkem, trumfla jsem baronku Mary Warnock. Dosažitelné cíle: první krok ke zdokonalování sebe sama.

*

Ve skutečnosti jsem si lámala hlavu i srdce nad tím, co bych vám dnes měla říci. Ptala jsem se sama sebe, co bych si přála vědět na své promoci a jaké důležité lekce jsem dostala za těch 21 let, které od toho dne uběhly do dneška.

Přišla jsem na dvě odpovědi. V tento báječný den, kdy jsme se tu všichni sešli, abychom oslavili váš akademický úspěch, jsem se rozhodla k vám promluvit o přínosu selhání. A vzhledem k tomu, že stojíte na prahu toho, co někdy nazýváme “reálným životem”, chci velebit zásadní důležitost fantazie.

Tato volba může působit naivně či paradoxně, ale prosím, mějte strpení.

*

Ohlížet se zpět na své jedenadvacetileté já, kterým jsem byla na promoci, je poněkud nepříjemné pro mé dvačtyřicetileté já, kterým jsem se stala. V polovině svého dosavadního života jsem hledala nesnadný kompromis mezi svým vlastním snem a tím, co ode mě očekávali moji nejbližší.

Byla jsem přesvědčená o tom, že jediná věc, kterou chci kdy dělat, je psát romány. Naproti tomu mí rodiče, kteří pocházeli oba z chudšího prostředí a ani jeden nechodili na univerzitu, byli toho názoru, že moje bujná fantazie je zábavným vrtochem, který ale nikdy nezaplatí hypotéku nebo nezajistí důchod. Vím, že ta ironie teď bije do očí...

A tak doufali, že budu studovat obor s jasným profesním zaměřením, zatímco já chtěla studovat anglickou literaturu. Nakonec jsme dosáhli kompromisu, který ve výsledku neuspokojil nikoho, a já jsem se pustila do studia moderních jazyků. Auto mých rodičů ještě ani nezatočilo za roh a už jsem zatáhla němčinu a cupitala chodbou klasických studií.

Nevzpomínám si, že bych svým rodičům řekla, že studuji klasiku; je možné, že to zjistili až na promoci. Ze všech oborů na této planetě by asi nedokázali jmenovat žádný méně užitečný pro získání klíčků od ředitelské kanceláře, než je řecká mytologie.

Chtěla bych mimochodem ujasnit, že neviním své rodiče za jejich úhel pohledu. Vinit vlastní rodiče za to, že vás navedli špatným směrem, má své datum spotřeby. Jakmile jste dost staří na to, abyste se sami chopili volantu, leží zodpovědnost ve vašich rukou. A co víc, nemohu kritizovat své rodiče za to, že doufali, že nikdy nezakusím chudobu. Sami byli chudí a já jsem od té doby byla také chudá a souhlasím s nimi, že nejde o nikterak zušlechťující zkušenost. Chudoba způsobuje strach a stres, a někdy depresi; představuje tisíc nepatrných ponížení a strastí. Vyškrábat se z chudoby vlastním úsilím, to je vskutku něco, nač můžete být hrdí. Ale chudobu jako takovou romantizují jen hlupáci.

*

To, čeho jsem se já bála ve vašem věku, však nebyla chudoba - bylo to selhání.

Ve vašem věku, ačkoli jsem na vysoké škole trpěla zřetelným nedostatkem motivace a strávila jsem příliš času v kavárnách nad psaním příběhů a příliš málo času na přednáškách, jsem měla talent na skládání zkoušek. A to bylo po celé roky měřítkem úspěchu v mém životě i v životě mých vrstevníků.

Nejsem tak omezená, abych předpokládala, že jenom proto, že jste mladí, nadaní a dobře vzdělaní, nikdy jste nepoznali utrpení nebo žal. Talent ani inteligence nikdy nikoho nenaočkovaly proti rozmarům Osudu a ani na okamžik nevěřím tomu, že si tu všichni užili hladký život plný výsad a spokojenosti.

Nicméně fakt, že promujete z Harvardu, napovídá, že se selháním nejste až tak důvěrně obeznámeni. Možná vás strach ze selhání pohání kupředu stejně tak jako touha po úspěchu. A vaše představa neúspěchu ve skutečnosti nemusí být vůbec daleko od představy úspěchu, kterou má běžný člověk. Tak vysoko už jste se dostali.

*

Ve výsledku se všichni musíme rozhodnout sami za sebe, co je to selhání. Nicméně svět dychtí po tom dát vám k tomu seznam kritérií, když mu to dovolíte. Takže myslím, že je na místě říci, že pouhých sedm let po své promoci jsem selhala v impozantním rozsahu podle všech konvenčních měřítek. Vybuchlo mi výjimečně krátké manželství a já jsem byla bez práce, osamělá matka a tak chudá, jak je to jen v moderní Británii možné, aniž byste byli bez domova. Naplnily se všechny obavy, které měli moji rodiče a které jsem měla sama, a podle všech obvyklých měřítek jsem byla největším smolařem, jakého jsem kdy poznala.

Nebudu tu před vámi stát a říkat, že selhání je zábavné. Bylo to temné období mého života a neměla jsem vůbec tušení, že má následovat něco, co média od té doby prezentovala jako pohádkové rozuzlení. Neměla jsem ponětí o tom, jak daleko ten tunel vede, a dlouhou dobu bylo jakékoli světlo na jeho konci spíš nadějí než realitou.

Proč tedy mluvím o přínosu selhání? Zkrátka proto, že selhání znamenalo zbavit se všeho nepodstatného. Přestala jsem hrát kohokoli jiného než samu sebe a veškerou svou energii jsem vložila do dokončení jediné práce, která pro mě měla význam. Kdybych kdy byla úspěšná v čemkoli jiném, patrně bych nikdy nenašla odhodlání uspět na jediném parketu, kam jsem věřila, že opravdu patřím. Osvobodilo mě to, protože se naplnila nejhorší z mých obav a protože jsem pořád byla naživu, měla jsem dceru, kterou jsem milovala, starý psací stroj a velkou myšlenku. A tak se samotné dno stalo pevným základem, na kterém jsem znovu vystavěla svůj život.

*

*

Možná nikdy neselžete v takové míře jako já, ale nějaká selhání jsou v životě nevyhnutelná. Je nemožné žít, aniž bychom v něčem neselhali, pokud ovšem nežijete tak opatrně, že nežijete vůbec - v tom případě prohráváte, ještě než jste se do hry pustili.

Selhání mi dodalo vnitřní jistotu, které jsem nikdy nedosáhla při skládání zkoušek. Odhalilo věci, které bych u sebe jinak neodhalila. Zjistila jsem, že mám silnou vůli a větší disciplínu, než jsem kdy tušila. A také to, že mám přátele, jejichž cena je nevyčíslitelná rubíny.

Vědomí, že jste se z hlubin svých porážek vynořili moudřejší a silnější, znamená, že jste si už na věky jistí svou schopností přežít. Nikdy nepoznáte sami sebe nebo sílu svých vztahů, dokud jste obojí neotestovali nepřízní osudu. Toto poznání je skutečným darem, jakkoli je jeho výhra bolestivá, a je cennější než jakákoli kvalifikace, jakou jsem kdy získala.

*

Takže pokud bych měla obraceč času, řekla bych svému jedenadvacetiletému já, že osobní štěstí leží v poznání, že život není jen seznam zisků a úspěchů k odškrtání. Vaše kvalifikace, vaše životopisy, to není váš život, ačkoli potkáte spoustu lidí v mém věku, i lidi starší, kteří je za něj budou zaměňovat. Život je složitý a komplikovaný a mimo absolutní kontrolu kohokoli, a když budete mít dost pokory, abyste si to uvědomili, snadněji se vypořádáte s jeho proměnlivostí.

*

Možná si myslíte, že druhé téma - důležitost fantazie - jsem si vybrala kvůli tomu, jakou roli sehrálo v přestavbě mého života, ale není tomu úplně tak. Třebaže budu do posledního dechu bránit hodnotu pohádek, naučila jsem se cenit si fantazii v mnohem širším smyslu slova. Fantazie není jen jedinečná lidská schopnost představit si něco, co není, a tedy studnice veškeré invence a inovace. Ve své pravděpodobně nejproměnlivější a nejobjevnější podobě je to schopnost, která nám umožňuje vcítit se do lidí, jejichž boty jsme nikdy neobuli.

Jedna z nejformativnějších zkušeností mého života předcházela Harrymu Potterovi a byla inspirací pro spoustu toho, co jsem posléze psala do knih. Toto ponaučení jsem získala v jednom ze svých dřívějších povolání. Ačkoli jsem se o obědových pauzách vytrácela, abych psala příběhy, nájem jsem po dvacítce platila prací pro africké výzkumné centrum v centrále Amnesty International v Londýně.

Ve své malé pracovně jsem se pročítala narychlo naškrábanými dopisy propašovanými z totalitních režimů muži a ženami, kteří riskovali uvěznění, aby informovali vnější svět o tom, co se jim dělo. Viděla jsem fotografie těch, kteří beze stopy zmizeli, zaslané do Amnesty zoufalými rodinnými příslušníky a přáteli. Četla jsem výpovědi týraných obětí a viděla jsem fotky jejich zranění. Otevírala jsem ručně psaná svědectví o sumárních procesech a popravách, o únosech a znásilněních.

Mnozí z mých spolupracovníků byli dříve politickými vězni, lidé, kteří byli vystěhováni ze svých domovů nebo prchli do exilu, protože měli tu troufalost promluvit proti svým vládám. Mezi těmi, kdo navštívili naše kanceláře, byli lidé, kteří přišli podávat informace, i ti, kdo se přišli zeptat na to, co se stalo těm, které za sebou zanechali.

Nikdy nezapomenu na jednu africkou oběť mučení, mladého muže, který tehdy nebyl o moc starší než já a který duševně onemocněl po tom, co vše protrpěl ve své vlasti. Když mluvil na kameru o brutalitě, kterou zažil, neovladatelně se třásl. Byl o stopu vyšší než já a působil křehce jako dítě. Dostala jsem za úkol doprovodit ho poté do metra a tento muž, jehož život byl zničený krutostí, mě nesmírně zdvořile vzal za ruku a popřál mi do budoucna štěstí.

A dokud budu žít, nikdy nezapomenu, jak jsem šla po prázdné chodbě a náhle jsem zpoza zavřených dveří uslyšela takový výkřik bolesti a hrůzy, jako už nikdy poté. Dveře se otevřely, výzkumnice vystrčila hlavu a řekla mi, ať doběhnu tomu mladému muži udělat teplý nápoj. Právě ho informovala, že v odplatě za jeho otevřenou opozici proti režimu vlasti byla zadržená a popravená jeho matka.

*

Každý den svého pracovního týdne jsem byla upomínaná na to, jak neuvěřitelné mám štěstí, že žiji v zemi s demokraticky volenou vládou, kde jsou právní zastoupení a veřejný soud právem všech.

Každý den jsem viděla důkazy zla, jaké lidstvo uvaluje na druhé, aby si získalo a udrželo moc. Začínala jsem mít noční můry, opravdové noční můry, o věcech, které jsem viděla, slyšela nebo četla.

A přesto jsem se v Amnesty International zároveň dozvěděla o lidské dobrotě víc než kdykoli předtím.

Organizace Amnesty International zmobilizovala tisíce lidí, kteří nikdy nebyli mučeni nebo uvězněni za svou víru, aby se postavili za ty, kteří takto trpěli. Síla lidské empatie vede ke společné akci, zachraňuje životy a osvobozuje vězně. Běžní lidé, kteří mají zajištěný osobní blahobyt a bezpečí, se v obrovském množství sjednotili, aby zachránili ty, které neznají a nikdy neviděli. To, že jsem mohla tomuto procesu alespoň trochu přispět, bylo jedním z nejpokornějších a nejinspirativnějších zážitků v mém životě.

Lidé se mohou učit a porozumět bez toho, aby něco sami prožili - to nedokáže žádný jiný tvor na této planetě. Mohou se vcítit do kůže druhých.

*

Samozřejmě se jedná o sílu, která je, stejně jako mnou vytvořená fiktivní magie, morálně neutrální. Člověk ji může použít jak k tomu, aby manipuloval nebo ovládal, tak i pro to, aby porozuměl a soucítil.

A mnozí raději svou představivost vůbec nepoužívají. Raději zůstávají v pohodlí vlastních zkušeností a nezatěžují se tím, že by si představovali, jaké by to mohlo být, narodit se někde jinde a nějak jinak. Mohou odmítnout naslouchat výkřikům nebo nahlédnout do klecí, mohou uzavřít svou mysl a srdce všemu utrpení, které se jich osobně nedotýká. Mohou odmítnout vědět.

Mohla bych snad lidem, kteří takto dokážou žít, závidět. Ale nevěřím, že trpí nočními můrami méně než já. To, že si vybrali tak omezený a sešněrovaný život, vede k určité psychické formě agorafobie, strachu z otevřených prostor, a ta přináší zase jiné obavy. Myslím, že ti, kteří se představám vědomě vyhýbají, vidí příšer mnohem víc. A jsou často ještě vystrašenější.

A co víc, ti, kteří se do druhých nedokážou vcítit, umožňují existenci opravdových monster. Protože ačkoli nikdy sami nespáchali žádné opravdové zlo, vlastně s ním svou apatií spolupracují.

*

Jedna z mnoha věcí, které jsem se naučila při své cestě chodbou klasických studií, po které jsem se v osmnácti vydala při honbě za něčím, co jsem tehdy nedokázala popsat, byla tato moudrost napsaná řeckým autorem Plutarchem:

"To, čeho dosáhneme vnitřně, změní vnější realitu."

To je ohromující prohlášení, které však bylo potvrzeno tisíci okamžiky našeho každodenního života. Částečně vyjadřuje naše neporušitelné spojení s vnějším světem, fakt, že ovlivňujeme životy jiných lidí pouhou naší existencí.

Ale o co pravděpodobnější je, že se vy, harvardští absolventi roku 2008, dotknete životů jiných lidí? Vaše inteligence, schopnost tvrdě pracovat, vzdělání, které jste si zasloužili a získali, vám poskytují zcela unikátní postavení a zodpovědnost. Odlišuje vás dokonce i vaše národnost. Velká většina z vás patří k jediné zbývající světové velmoci. Způsob, jakým volíte, žijete, protestujete, tlak, který vytváříte na vládu - to všechno má dopad široko daleko. To je vaše privilegium a vaše břemeno.

Pokud se rozhodnete využít své postavení a vliv k tomu, abyste se postavili za ty, kteří sami za sebe bojovat nemohou, pokud se rozhodnete vžít se nejen do lidí mocných, ale i zcela bezmocných, pokud neztratíte schopnost vcítit se do životů těch, kteří nesdílejí vaše privilegia, pak vaši existenci nebudou oslavovat jen vaše pyšné rodiny, ale tisíce a miliony lidí, jejichž svět pomůžete změnit. K tomu, abychom změnili svět, nepotřebujeme kouzla. Všechnu sílu, která je třeba, už máme v sobě: máme moc představit si svět lepší.

*

Jsem téměř u konce. Zbývá jen jedna naděje, kterou pro vás mám a kterou jsem měla už v jedenadvaceti. Přátelé, se kterými jsem pohromadě seděla v den svého absolvování, se stali mými přáteli na celý život. Jsou kmotry mých dětí, jsou to lidé, na které se mohou obrátit, když se nedaří, lidé, kteří byli tak laskaví a nezažalovali mě, když jsem jejich jména použila jako jména Smrtijedů. Během našeho absolventského ceremoniálu jsme byli spojeni ohromnou náklonností, prožitím společných okamžiků, které se už nikdy nemohou vrátit, a samozřejmě také vědomím, že disponujeme jistým fotografickým materiálem, který by přišel velice vhod, pokud by někdo z nás kandidoval na premiéra.

Takže vám dnes nepopřeji nic lepšího než podobné přátelství. A doufám, že zítra, i když si nebudete pamatovat jediné moje slovo, si zapamatujete ta Senecova, dalšího z těch starých Římanů, na které jsem narazila v chodbě klasiky, když jsem prchala z kariérních žebříčků a hledala prastarou moudrost:

„Tak jako báseň, i život se hodnotí ne podle délky, ale podle obsahu.“

Přeji vám všem krásný život.

Moc vám děkuji.

---

Zalíbil se ti článek? Vyjádři svůj názor v komentářích, to je totiž to, co autor článku ocení nejvíce! přidat komentář